VIP speed dating: večer, který mi řekl víc o mně než o mužích

Na speed dating jsem šla původně s tím, že budu pozorovatel. Ten, kdo si sedne, dívá se, glosuje, sbírá historky. Po prvním večeru jsem odcházela pobavená, lehce v šoku a s pocitem, že randění je jeden velký sociální experiment. Po druhém – VIP – kole jsem odcházela s něčím jiným. Se zrcadlem. A nebylo úplně lichotivé.

Nejsem tak dobrý posluchač, jak si myslím

Vždycky jsem měla pocit, že umím naslouchat. Jenže když jsem si po VIP speed datingu pustila nahrávky konverzací (ano, zapnula jsem si nahrávání a ano, je to horší nápad, než se zdá), došlo mi, že často jen čekám, až budu moct znovu mluvit. Mluvila jsem hodně o sobě, o psovi, o věcech, které mám bezpečně osahané. Ptala jsem se málo. Někdy vůbec.

Možná v tom hrála roli únava. Možná fakt, že tentokrát místo pěti minut trvala každá konverzace deset – a bylo znatelně těžší „udržet zájem“, když vás ten člověk vlastně od začátku nechytí. Přesto to bylo nepříjemné zjištění.

Komfortní zóna není jen gauč a deka

Myslela jsem si, že vystoupit z komfortní zóny znamená už to, že na speed dating vůbec jdu. Jenže skutečné nepohodlí přišlo až ve chvíli, kdy jsem si musela přiznat, že ani tam nejsem „ta lepší verze sebe sama“. Že se schovávám za humor, ironii a lehký odstup – a že to někdy působí spíš jako nezájem.

A že i když jsem za celý večer nedostala ani sklenici vody, nebyl to ten hlavní problém.

Ego je křehčí, než bych chtěla

Na prvním speed datingu, který jsem absolvovala před pár měsíci, mě po večeru chtěli vidět znovu všichni muži, se kterými jsem mluvila. Na VIP večeru jen dva. Neublížilo mi to, ale nastavilo mi to zrcadlo. Možná jsem si po prvním kole trochu zvykla na pocit, že „to jde samo“. A možná jsem zapomněla, že sympatie nejsou samozřejmost – ani když máte pocit, že jste vtipná, chytrá a relativně v pohodě.

Daný večer jsem se o sobě dozvěděla mnohé | Zdroj: Shutterstock

Randění po třicítce není těžší (ale vlastně je)

Jednu věc, kterou mi tenhle večer definitivně potvrdil, je fakt, že randění po třicítce je jiné. Ne horší. Jen náročnější v tom nejprostším smyslu – člověk už ví.

Ví, co chce.Ví, co nechce.A hlavně ví, z čeho už nechce slevovat.

Možná proto jsem se těch mužů tolik neptala. Ne proto, že by byli špatní. Ale proto, že mě reálně nezajímali. A to je přiznání, které se neříká snadno, ale je fér ho vyslovit. Ne každý, kdo je milý, chytrý a „objektivně v pohodě“, má automaticky nárok dostat se ke mně blíž.

Tinder není safe space

Žiju sama už dlouho. Mám svůj rytmus, svoje ticho, svoje rituály. Svůj byt, který není jen místem na spaní, ale mým sanctuary. A pustit si do něj někoho dalšího není maličkost. Není to „zkusíme a uvidíme“.

Partner je totiž jediný člen rodiny, kterého si v životě skutečně vybíráme. A to je odpovědnost, která by se neměla brát na lehkou váhu.

Po třicítce už nehledám někoho, kdo zaplní místo. Ani někoho, s kým „by to možná mohlo fungovat“. Hledám člověka, který do mého života přidá hodnotu, ne hluk. A to je laťka, která je možná vysoko – ale je moje. A jak říká můj táta: najdi si někoho, kdo udělá tvůj život lepší. Snazší.

Hledám někoho, kdo můj život udělá lepší | Zdroj: Shutterstock

Vysoké nároky nejsou problém, ale filtr

VIP speed dating mi tak paradoxně neukázal, že bych byla špatná v randění. Ukázal mi, že už nejsem ve fázi, kdy chci randit jen proto, abych randila. Že nejsem povinna být zvědavá na každého, kdo se posadí naproti mně. A že někdy není problém v tom, že se neptám – ale v tom, že prostě nechci.

A víte co?To je vlastně hrozně osvobozující.

Možná příště budu lepší posluchač. Možná se budu víc ptát. Ale jen tehdy, když to bude dávat smysl. Ne z povinnosti. Ne proto, že „by se to mělo“.

Randění po třicítce není o tom dát šanci každému.Je o tom dát šanci jen těm, kteří si ji opravdu zaslouží.

A jsem ráda, že to tak je.