Jen několik hodin jízdy od našich hranic zuří válka. Ruská invaze na Ukrajinu trvá už několik dní a každý ji zpracovává po svém. Jeden pomáhá uprchlíkům, druhý posílá peníze na charitu, třetí sdílí a ověřuje informace. Jsou ale i tací, kteří aktuální situaci nechtějí řešit 24/7 a snaží se pokračovat ve svých životech. Holka z reklamky v dalším sloupku píše o tom, proč bychom takovým lidem neměli jejich snahu vyčítat.
Zbláznit se je luxus, který si nemůžu dovolit. Kdybych někdy omylem udělala něco, za co bych si zasloužila mít svoji stránku na Wikipedii, tak tohle by bylo v sekci mých slavných citátů. Další citát by pak byl, že na světě neexistuje jídlo, které by nebylo lepší se lžičkou majonézy, ale to sem dneska tahat nechci. Dneska chci probrat to, že držet si aspoň špetku psychického zdraví je poslední dva roky docela solidní výzva. Covid, lockdowny a hrozba mrazáků na mrtvoly v ulicích se nakonec ukázaly jen jako trénink duševní odolnosti. Dva roky tohohle prologu – a teď na to můžeme jít pěkně zostra. Válka, statisíce lidí bez domova a blízkých a jako pomyslná třešnička jaderné zbraně.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Jiřím Hilgartem, koordinátorem pomoci válečným uprchlíkům na ukrajinsko-slovenské hranici
Na Twitteru jsem četla, že nově máme už jen tři roční období: léto, lockdown a nukleární zimu. It’s funny because it’s true. Ještě nedávno jsem si stěžovala, že v Praze není sníh, a ejhle… Aby ta Praha ještě vůbec existovala. Nebo třeba kontinent, popřípadě celá planeta.
Že se jen pár hodin jízdy autem od našich domovů děje peklo, protože jednomu plešatému skrčkovi přeskočilo v hlavě kolečko, to víme všichni. Věřím tomu, že každý pomáhá a dělá to, co je v jeho možnostech, a to je skvělé a jsem z toho vážně naměkko. Jen bych dneska ráda vyslala do éteru friendly reminder nejen sobě, že i teď je úplně v pořádku myslet taky na sebe a žít dál svůj život. A pomáhat opravdu jen tak, jak nám vlastní kapacita dovolí.
Svět se tak nějak samospádem točí pořád dál a je naprosto přirozené točit se s ním. Většina lidí si nemůže dovolit najednou jen sedět u zpráv, přestat pracovat, přestat se starat o rodinu i sebe a jen hltat všechny ty hrůzy. Nehledě na to, že tím nikomu nepomůžeme, si tím akorát tak uškodíme. Vím to, protože první dva dny invaze na Ukrajinu jsem nové zprávy nečetla jen v momentech, kdy jsem na to přes ubulené oči neviděla. Pomohla jsem tím leda výrobci papírových kapesníků a nedozvěděla jsem se takřka nic konstruktivního… Ale zase jsem si pocuchala nervy tak, že jsem se pak na ulici lekala pomalu i sanitky.
Narazila jsem na názory, že když si teď dovolíme mluvit o něčem jiném, zasmát se nebo řešit běžné provozní problémy a zabývat se každodenním životem, tak tím takřka schvalujeme všechno zlo na světě. Nebo jsme s ním minimálně smíření. To je teda pěkná blbost. Je strašně super, že existuje tolik lidí, kteří organizují materiální i finanční sbírky, pomáhají s logistikou, hledají a vybavují náhradní domovy pro lidi na útěku před válkou. Taky je strašně super, že si lidi předávají informace, radí si, podporují se a hlasitě odsuzují chování ruského agresora.
Ale neměli bychom ostrakizovat ty, kteří na to kapacitu nemají nebo se zapojovat nechtějí. Každý jsme jiný a to, co jednomu dodává klid a třeba i naději, může pro druhého být paralyzující stresový faktor. Nechme si právo a prostor také na svoje životy, které se nedají jen tak pauznout, a pojďme respektovat, že každý má hranice odolnosti jinde. Víte jak: zbláznit se z toho všeho, co se děje, je totiž luxus, který si může dovolit málokdo.
