Poruchy příjmu potravy (PPP) má řada z nás zafixované jako výstřelek náctiletých holek. Ve skutečnosti se jedná o nelehké onemocnění, které nesouvisí pouze s jídlem a momentální touhou vypadat jako modelka z Instagramu. PPP se navíc netýkají jen dívek, dokonce ani pouze teenagerů a mladých lidí. Problémem, který je podle statistik čím dál závažnější a častější, se zabývá aktuální díl pořadu O čem se mlčí. Jak například může PPP ovlivnit vztahy v rodině?
Když se mluví o mentální anorexii, řadě lidí hned naskočí, že to je nemoc holek, které mají nějaký problém s jídlem. O jídlo tu jde samozřejmě také, ale omezovat tuto nemoc jen na něj je velký omyl. Své o tom ví osmačtyřicetiletá Lenka, jejíž dnes už devatenáctiletá dcera se s tímto a s dalšími psychickými problémy potýká už řadu let. Při první hospitalizaci dcery Adély narazila Lenka na způsob léčby této nemoci, který ji do jisté míry šokoval.
„Uvědomuji si, že ty holky jsou podvyživené a potřebují se dát fyzicky dohromady. Ale na druhou stranu, vázat to pouze a výhradně na jídlo je, podle mého názoru, velká chyba. Myslím si, že přístup k jídlu by neměl být něčím podmíněný. Krmit děti s touhle poruchou v nemocnici knedlíky s omáčkou a pak je ještě nutit sníst koblihu, aby nebyly potrestány a směly zavolat domů rodičům… Naivně jsem si myslela, že je tam budou učit, jak se nebát jídla,“ popisuje mi Lenka a dodává, že hospitalizace končí, když dívky dosáhnou určité hmotnosti. V případě Adély to bylo 46 kilogramů. „A co udělá takové dítě jako první po návratu domů? Ocitá se v naprosté panice, protože tak strašně moc ,ztloustlo‘. Okamžitě se vrhne zpátky tam, kde bylo, a jako rodič tomu nemáte šanci nijak zabránit. Dítě nemůžete popadnout za krk a cpát do něj jídlo jako šišky do husy,“ přibližuje dál Lenka.
Při první hospitalizaci na dětské psychiatrii s diagnózou mentální anorexie absolvovala tehdy dvanáctiletá Adéla nejdříve vyšetření na antropologii, kde tehdejší paní doktorka zjišťovala úroveň jejího fyzického vývoje. Lenka si vzpomíná, že jí tato lékařka řekla: „Víte, co by byl můj sen? Zdědit spoustu peněz, díky kterým bych mohla vybudovat zařízení pro holky s poruchami příjmu potravy, kde by bylo všechno v jednom. Byl by tam doktor, psycholog, psychiatr. Holky by tam mohly pobývat dlouhodobě, ale mohly by tam docházet i jako do stacionáře. Dostalo by se jim tam komplexní péče.“ Lenku tehdy překvapilo, že v Česku ještě nic takového neexistuje.
TIP NA ČLÁNEK: Jak se žije s poruchou příjmu potravy?
Co dalšího Lenku překvapuje, je, že během celkem čtyř hospitalizací na dětské psychiatrii, které její dcera za osm let boje s nemocí absolvovala, mluvila Adéla samostatně s psycholožkou pouze jednou. „Chápu, že ve zdravotnictví chybí peníze. Ale tady se ukazuje úplně to stejné co u preventivních zdravotních prohlídek – když se nehradí prevence, hradí se pak brutální následky. V nemocnici se holky ,vykrmí‘, pošlou se domů a ony se jim tam za pár měsíců vrátí. Je to kolotoč, který nemá východisko,“ komentuje Lenka.
V jejich případě je situace ještě dále komplikovaná tím, že se Adéla nepotýká jen s poruchou příjmu potravy, kdy se období mentální anorexie střídá s bulimií, ale trpí ještě celou řadou dalších psychických problémů, které s nemocí souvisejí. Rozmotat klubko toho, co čemu předcházelo, je velmi složité. „Vše hodně závisí na samotném dítěti a možnostech rodiny. My, díky bohu, jsme tu možnost měli a byli jsme schopni platit dceři terapie u psychologa. Je mi úzko při představě, jak to řeší lidé, kteří na to finančně nemají. Také to těžce nesou rodiny, které nežijí ve větších městech, kde najdeme alespoň částečnou základnu pro řešení podobných problémů,“ dodává Lenka.
„Nastalo jen pár okamžiků, kdy jsme s manželem na sebe štěkali a já ho vinila z toho, že je na Adélu moc přísný. Ale náhled na nemoc a celou situaci vnímáme podobně, jen s tím, že manžel je schopen určitých kroků, o kterých já sice vnitřně vím, že jsou správné, ale být na to sama, nejsem je schopna učinit,“ říká a pokračuje: „Navíc máme i o šest let mladší dceru Karolínu, na kterou jsme nikdy nezapomínali a věnovali se jí stejnou měrou jako Adéle. Ale je jasné, že spoustu času jsme strávili a pořád ještě trávíme tím, že řešíme věci buď přímo s Adélou, nebo řešíme věci o Adéle. Je fakt, že to Karolína vnímá a dává nám to najevo, třeba tím, že se nám nechce moc svěřovat se svými problémy, že už jich máme beztak dost. A to mě trápí.“
Podle statistik se v roce 2020 v Česku léčilo s poruchou příjmu potravy přes pět tisíc klientů. Jak tato nemoc vypadá, koho se může týkat a jak ta léčba vlastně probíhá? O tom se v aktuálním díle pořadu O čem se mlčí bavil moderátor a terapeut Honza Vojtko s psychiatričkou a vedoucí lékařkou Centra pro poruchy příjmu potravy prof. MUDr. Hanou Papežovou, CSc., a s Mgr. Natálií Tokárovou z centra Anabell.
O čem se mlčí: Poruchy příjmu potravy
Lenka dál poznamenává, že Adéla na svého otce zdaleka nezkouší takové hry jako na ni. „Ví, že já se dám snadno zmanipulovat, ale že na něj tohle neplatí. Ale nastaly okamžiky, kdy chodil a říkal, že už to nedá. A i já jsem se někdy přistihla při tom, že jsem cítila, že už fakt nechci mluvit, nechci nic řešit, nechci slyšet ani slovo a dělám, že nejsem. Je to jako pocit, že se člověk ocitl v síti, ve které ho pavouk obaluje do kokonu a vysává ho. Pořád a pořád si opakujete: ona za to nemůže, je nemocná. Je velmi důležité najít hranici, kdy je chování projevem nemoci a kdy už jde o promyšlenou manipulaci, to je nesmírně těžké. A já to možná neumím dodnes.“
A jestli by Lenka se zkušenostmi, které za ty roky života s onemocněním své dcery má, udělala dnes něco jinak? „To bych já musela být sama jiná, abych byla schopná něco udělat jinak. Nepotřebuji slyšet, kde jsou mé slabiny a v čem jsem silná. Potřebovala bych spíš slyšet, jak se k Adéle chovat, jak hledat hranici, o které jsem mluvila, ale to mi dosud nikdo neřekl. Třeba to ani vůbec nejde,“ přemýšlí nahlas. Co by poradila rodičům v podobné situaci? „Aby byli trpěliví a zkoušeli to pořád dál, protože to není nemoc, která se vyřeší za krátkou dobu. A hlavně to musí ,docvaknout‘ v samotném dítěti či mladém dospělém. V tomhle jsme jako rodiče trochu bezmocní,“ uzavírá Lenka.
Důležité kontakty
Centrum pro diagnostiku a léčbu PPP – zřizuje klub pro pacienty s poruchami příjmu potravy a otevřenou skupinu pro následnou péči, dále klub pro rodiče a příbuzné pacientů s PPP.
Centrum Anabell – nabízí telefonickou krizovou pomoc a internetové poradenství, dále možnost setkat se se sociální pracovnicí, která klienta nasměruje dále, například na nutričního terapeuta, psychoterapeuta nebo psychiatra. Situaci může klient také sdílet s peer konzultantkou, která má s poruchou příjmu potravy zažitou osobní zkušenost.
O čem se mlčí je společný projekt webu Ženy a časopisu Moje psychologie. Jeho aktuální vydání si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!/
