O čem se mlčí: Tabu v rodině může ovlivnit celý život, říká Honza Vojtko

„Zbožňuju mluvit s lidmi, pokládat jim otázky, potkávat odborníky, a k tomu ještě odkrývat tabuizovaná témata, to je sen!“ odpovídá terapeut Honza Vojtko na otázku, jak se dostal k moderování našeho pořadu O čem se mlčí. Ten má už deset dílů a pokračovat bude i dál. Jaké jsou důsledky toho, když o nějakém problému nedokážeme mluvit? Existuje spojitost mezi tabu a traumatem? O tom se rozmluvil v rozhovoru.

Jsi moderátorem našeho pořadu O čem se mlčí, ve kterém se snažíme otevřít debatu nad tématy, která jsou pořád tak trochu tabu. O čem se podle tebe pořád mezi lidmi nejčastěji mlčí? O vlivu církve na naše běžné životy. Tím nemyslím víru, myslím ty organizace, ty lidi v ní, kteří ještě pořád mají nějaký pocit, že mohou všem mluvit do toho, jak máme správně žít, co máme správně prožívat a jak se máme správně chovat. Když se podíváš, co se děje v Polsku nebo Maďarsku, jímá tě hrůza. V tom je schovaná i další část, k tomu přispívá i mnoho odborníků z řad psychologie. To, že jsem vystudoval jednooborovou psychologii, ještě neznamená, že jsem odborník a hlavně morální bytost. To zneužití psychologie, takzvaná dark psychology, je velmi silným tématem. No a v neposlední řadě se tu stále nemluví o tom, že i lidé s postižením mají nějaké potřeby jak sexu, tak vztahovosti. Máme tendenci to vytěsňovat někam mimo náš běžný veřejný prostor a dělat, že to není. Ostatně zažívám to v rámci výcviku takzvaných sexuálních poradců, kde učím, jak moc je toto téma silné tabu i přímo v organizacích, kde lidé s postižením setrvávají takřka celý život. Taky si myslím, že téma smrti je v naší společnosti silným a neustálým tabu.

Co znamená, že je nějaká věc tabu a proč vlastně tabu ve svých životech máme? Jak vysvětluje Wikipedie, tabu je striktní sociální zákaz některé z lidských aktivit nebo sociálních zvyků označených za svaté a zakázané. Porušení tabu je ve společnosti obvykle považováno za nežádoucí a nepřípustné. Tento termín pochází z tonžštiny a objevuje se v mnoha polynéských kulturách. V těchto kulturách je tabu (nebo tapu či kapu) často spojeno s náboženstvím. A jsme zase u toho, jak nějaké organizace mají tendenci i v 21. století dnes již uměle vytvářet či udržovat něco jako tabu. Já bych jen doplnil, že se odehrává v mnoha rovinách. Něco je celospolečenské tabu, něco se odehrává v mikrosociální rovině, v našich rodinách, nebo dokonce v intrapersonální rovině, něco je tabu ve mně. Rozhodně tato témata jsou součástí mého nevědomí, ne všechny si uvědomuji, přesto mají na mě vliv a já podle nich nějakým způsobem žiji. Celospolečenská tabu se mají ověřovat a prověřovat. To, co bylo před sto lety ve společnosti tabu, například, že se dva kluci či holky drželi na ulici za ruce, dnes už tabu není. Ale nestalo by se to bez odvahy mnoha lidí, kteří na nesmyslnost některých tabu poukazovali někdy i za cenu svých vlastních životů. Někdy má tabu význam, například v biologii, a to, že si nebereme a nemáme děti se svými příbuznými. Od toho tady máme antropologii, psychologii, sociologii a další humanitní obory, které do těchto tabu šijí a vytvářejí, nebo se o to alespoň snaží, společenskou diskusi na dané téma.

Je podle tebe v pořádku, že někdy s nějakým tabu žijeme, anebo bys doporučoval s ním vždy nějak pracovat, aby mohlo přestat existovat? Pokud to vztáhnu na osobní úroveň, bylo by fajn mít v sobě odvahu propátrávat se ve všech svých tématech, dokázat je otvírat a učit se je integrovat do svého života. To, co je či není pro mě tabu a proč a zda s ním chci pracovat a odtabuizovat jej, je terapeutická práce, psychoanalytici by mohli povídat. Já tu nemohu nějak generalizovat, co by mělo či nemělo být tabu. Sám bych si přál, abychom byli společnost, ve které jde nad tabuizovanými tématy mluvit, dotýkat se jich, přestat se jich děsit. Nevytěsňovat je někam na okraj, protože ony se někde objeví jako zombie a nebudeme se stačit divit, co to s námi bude dělat.

Existuje nějaká spojitost mezi tabuizovanými tématy a traumatem? Rozhodně může nějaké tabuizované téma vyvolávat trauma. Respektive to, jak se třeba v rodině k nějakým tabu stavíme, či je dokonce vytváříme, může vytvářet traumatické události. Tabu samo o sobě traumatizující být nemusí do momentu, kdy jej někdo naruší a vytáhne na světlo. Myslím si, že postoj k tomu kterému tabu, to následující chování, může být více traumatizující než tabu samo o sobě.

Jaké všechny důsledky to může mít, že se o některých věcech otevřeně nekomunikuje? Vytváří to pocit tajemství. Zprvu to může vypadat až pozitivně, exkluzivně – vím něco, co ostatní ne – ale v psychosociální rovině to páchá neuvěřitelně silné negativní škody. Protože jak si naznačovala v předchozí otázce, vytváří to někdy až traumatické události. Když u rodinného oběda nemohu, či dokonce nesmím něco otevřít, a když to nakonec udělám, přijde sankce, a to někdy až tak silná, že se mnou rodina třeba přestane mluvit, může to mít vliv někdy i na celý život. Vždycky si u toho vzpomenu na silnou scénu z filmu Blízko od sebe, v němž hrály Meryl Streep a Julia Roberts, kde právě takový rodinný oběd probíhá. Procítíte až fyzicky, jak negativní vliv může mít tajemství v rodině. Nebo to vytváří v mém vnitřním světě neplechu. To, že existuje nějaké tajemství, tabu, o kterém se nemluví, může ve mně vyvolávat obranný mechanismus, kdy sám se sebou o tomto tématu nemluvím, vytěsňuji jej, snažím se hrát nějakou jinou sociální roli. Lidé s jinou sexuální orientací nebo genderem by taky mohli povídat hodiny a hodiny, dny a týdny o tom, co v nich toto tabuizované téma sexuality a genderu napáchalo a jak se s ním někdy i celý život potýkají.

Existuje nějaký způsob, jak takové tabu prolomit? Asi tušíš, že jako první mě napadá najít si terapeuta, který je na tuto práci vyškolený. Chvilku to může trvat, ale má to cenu. Nebo si najděte někoho ve svém okolí, o kom víte, nebo už dokonce máte předchozí zkušenost, že jej tato témata neděsí. Zkusit můžete zavolat na krizovou linku, kde vám rozhodně poradí, poskytnou první pomoc a navedou, co s tím dělat dál. Samozřejmě se můžete pokusit otevřít to které tabuizované téma v rodině, ale na to neexistuje generální rada, která bude fungovat vždycky a na každého. Můžete sondovat u někoho z rodiny, ke komu máte blízko, co to téma s ním udělá, jak se k němu staví, a pak se rozhodnout, jak s ním naložíte dál… Přesto jednu radu nabídnu. Je fajn podpořit sám sebe, pokud s něčím chci vyjít na světlo, mít zdroj psychické odolnosti, protože je jasné, že reakce mohou být i velmi negativní. A zase jsme u terapeutů – můžete se na toto otevření připravit na terapiích nebo na konzultacích s odborníkem.

Celý rozhovor s Honzou Vojtkem o tom, jakou roli hrají tabu v našich životech, si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie. K dostání je i v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce.

Moje psychologie 02/22