Video placeholde

O čem se mlčí: Polyamorie nás nutí zkoumat své vlastní vztahy

Polyamorie je nyní hodně probírané téma, moderátorka Adéla Elbel si proto do studia pozvala dva hosty, kteří k němu mají co říci: psychologa Jiřího Procházku, který se zabývá netradičními vztahy, a Fronemu Lark, který v polyamorních vztazích žije řadu let. 

Víte, jak vzniklo slovo polyamorie? Z řeckého polloi (mnoho) a latinského amor (láska), tedy „mnoho lásek“. A i když je nyní tématu věnována velká pozornost, zase o tak nové vztahové uspořádání nejde: První polyvztahy se vyvíjely už v uvolněných 60. letech v prosluněné Kalifornii. A jde v nich o mnohem víc, než si většina lidí představí (tedy volnou lásku, sex s kýmkoliv bez ohledu na ostatní nebo o kreativní formu, jak podvádět). Kdepak. Polyamorie znamená, že jste především v romantickém a láskyplném vztahu. Jen zkrátka s více než jen jedním člověkem. Ve vztahu, kde je základem komunikace o očekáváních, přáních, obavách i o tom, zda jste spokojeni. Jen proto, že není tak rozšířená jako monogamie, automaticky neznačí, že je chybnou volbou. A nejde ani o žhavý trend: Zmínky o polyamorii se objevují v mnoha prastarých duchovních textech a i u některých domorodých národů. Některá z těchto témat jsme probírali také s vztahovým terapeutem Honzou Vojtkem:

Na první pohled může polyamorní vztah vypadat úžasně svobodomyslně a cool. Ale svoboda je vždy něčím něčím vykoupena, čím v tomto případě?

To je zapeklitá otázka. Jedno slovo v ní nesedí, a to „svoboda“. Polyamorní vztah totiž neznamená dělat si, co chci, spát, s kým chci, bez ohledu na důsledky. Ono to sice zní cool, jdeme mimo historicky stanovené vzorce vztahovosti, ale to neznamená, že si mohu dělat, co chci, jako že jen se bavit. Polyamorní vztah není, respektive nemusí být otevřený vztah, míněno sexuálně. I když mám intimní vztah s více než jedním člověkem, tak i v těchto vztazích existují nějaká pravidla a potřeby. Například mohu slíbit exkluzivitu. Už to sice není monogamie, ale je to exkluzivita ke dvěma lidem. A ta přináší stejná omezení jako pro dva lidi v páru. Takže pro mě je polyamorní vztah vše možné, jen ne „dělání si, co chci“. Naopak, přináší to větší zodpovědnost, rozvoj v emoční a sociální inteligenci, klade to důraz na přímou komunikaci mezi všem a mnoho dalších aspektů.

...
... | Zdroj: red

Kdybych začala žít v polyamorním vztahu, co bych v jeho rámci neměla podcenit? Co bych si neměla idealizovat?

Právě to dělání si co chci. I když jsme s partnery domluvení, že není problém jít na kafe s někým dalším, dokonce mohu s tím dalším rozvíjet intimnější aspekty vztahu, ale to neznamená, že nenesu důsledky za činy a postoje. Velikým tématem polyamorních vztahů je „majetnickost“ – že toho druhého nějak vlastním... Polyamorici více prověřují právě tuto část své osobnosti, kterou do nás hustí společnost od prvního momentu, co přijdeme na svět. To, že jsem ve vztahu, znamená přece, že někomu patřím, a když jste žena, tak prostě patříte muži. I když už sice jsme sekularizovaná společnost, tak tyto křesťanské prvky v nás přetrvávají. Ale z psychologických výzkumů víme, že můžeme prožívat mnoho forem vztahovosti. A když se dotýkáme tématu vlastnění, zákonitě je k tomu přilepené i téma žárlivosti. Protože se nevyhnete tomu, že partner, ke kterému máte hluboké city, se zrovna teď líbá nebo je na večeři s jinou slečnou. Dotkne se vás to, ne že ne. A vy to musíte zpracovat, aby vztah mohl pokračovat. V polyamorním vztahu potřebujete větší míru sebereflexe než pravděpodobně většina společnosti žijící v párech. A ještě jedno téma mě napadá, na co si aspirant na polyamorii musí dát pozor, a to je reakce okolí. Většina mých klientů, kteří jsou v polyvztahu, si prochází procesem coming outu vůči okolí, kdy dokola vysvětlují asi to samé, co já teď na těchto řádcích.

Polyamorie nutí vyžaduje upřímnost i odvahu.
Polyamorie nutí vyžaduje upřímnost i odvahu. | Zdroj: iStock

Jaká jsou podle vás úskalí polyamorního vztahu?

Problém je asi v tom, že vás to může dělat ve společnosti „divnými“. Začnete se vymykat, a to se tak úplně neodpouští, i když je 21. století. Ty reakce občas jsou více než ošklivé, takřka nechutné a jsou častým tématem mých polyklientů. Prostě nastavujete zrcadlo a nutíte lidi, kteří vás sledují, aby si prověřili svůj niterný postoj ke vztahům, a to občas bolí. Nemusí se mi líbit, co tam uvidím. A když se mi to nelíbí, je to přece vaše vina, že jste mi to ukázali, já to vidět nechtěl...

Polyamorie samozřejmě není pro každého. Jakému typu lidí může polyamorní soužití přinést štěstí?

To je těžká otázka. Měl jsem v terapeutovně lidi, kteří na první pohled vypadali velmi liberálně, alternativně, ale polyvztah nedali – zjistili, že jsou konzervativnější, než si mysleli. A naopak jsem potkal lidi, kteří vypadali silně konzervativně, a nakonec vyšlo najevo, že žijí již několik let v polyvztahu. Asi to není otázka nějaké typologie člověka, spíše je to umění pokládat si provokativní otázky a umění vystupovat ze zóny komfortu. Takže pokud máte odvahu to zkusit, protože vás tyto otázky napadají a vaše odpovědi vám přinášejí tu možnost, že by to šlo zkusit, tak to prostě zkuste. Buďte upřímní k sobě i k okolí a uvidíte, co to udělá.

Celý rozhovor a článek o polyamorii a spoustu dalšího skvělého čtení najdete v novém čísle časopisu Moje psychologie. Nové vydání časopisu Moje psychologie si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie