Jak funguje déjà vu? Je to jeden ze způsobů, kterými si náš mozek pohrává s naší pamětí. Ta totiž není ani zdaleka jako fotoalbum plné obrázků, které zůstanou navždy stejné. Spíš bychom si ji měli představovat jako obrazárnu ve škole čar a kouzel v Bradavicích, kde se lidé z portrétů stěhují, mizejí a zase se objevují, třeba i v jiné podobě.
Na ten prázdninový den nikdy nezapomenete. Babička vás se sestrou vzala na koupaliště a každé z vás dala dvoukorunu, abyste si koupily zmrzlinu. Jenže když na vás ve frontě u stánku přišla řada a natáhla jste ruku, abyste si od zmrzlinářky vzala kornout, sestra do vás strčila a celá porce čokoládové zmrzliny se vám rozplácla na holé tělo a plavky. Všechny místní děti ve frontě se vám řehtaly, takže jste se rozbrečela a chtěla jste jít domů.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na rozhovor s „trenérkou paměti“ Danou Steinovou
Jenže vaše sestra přísahá, že to bylo jinak. To vy jste strčila do ní, zmrzlina skončila na zemi a nikdo se nesmál, protože si toho nikdo ani nevšiml. Takže kdo má pravdu? Těžko říct. I když nám naše vzpomínky připomínají možná neostré a rozmazané, ale realitu věrně odrážející polaroidové snímky, ve skutečnosti spíš odrážejí to, jak svět kolem sebe vědomě i nevědomě filtruje naše mysl.
Tak například hrdinka výše popsané scény cítila křivdu a ponížení, když upustila kornout se zmrzlinou, a tak jí promítačka její mysli přehrává celou frontu dětí, které se jí vysmívají – i když ve skutečnosti možná žádná fronta u stánku ani nestála. Náš mozek je jako velké postprodukční studio, jehož střihači, zvukaři a tvůrci zvláštních efektů dokážou naše vzpomínky proměnit k nepoznání, nebo dokonce vložit do mysli vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. Jak to dělají?
Článek pokračuje na další straně. >>>
Pokračování 2 / 8
Zábleskové vzpomínky
Pokud jste byli na světě, nejspíš si vzpomínáte, kde jste byli a co jste dělali 17. listopadu 1989 nebo 11. září 2001. Je to dílem zábleskové paměti. Při náhlých a celospolečensky významných událostech, které zasahují každého kolem nás, se může vytvořit ostrá vzpomínka plná živých detailů. To proto, že v oněch chvílích se na moment propojuje osud světa s naším osobním životem. Jenže… Podle některých studií zábleskové vzpomínky nejsou zdaleka tak věrné a pravdivé, jak si myslíme. Ale protože jsou emotivně velmi silné, uchováváme je v paměti v živých barvách a s mnoha detaily – a tudíž jim připisujeme větší míru pravdivosti než obyčejnějším vzpomínkám.
Pokračování 3 / 8
Implantované vzpomínky
V devadesátých letech se před americkými soudy objevila vlna soudních sporů týkajících se implantovaných vzpomínek. Typický případ vypadal takhle: žena přišla na psychoterapii s problémem úzkosti nebo deprese. Během léčby si náhle vzpomněla, že ji v dětství sexuálně zneužíval příbuzný nebo rodinný přítel. Terapeut dospěl k závěru, že traumatickou vzpomínku na zneužívání potlačila a právě to je důvodem jejího špatného psychického stavu v současnosti. Falešné vzpomínky lze do mysli vložit pomocí sugestivních otázek, výkladu snů nebo hypnózy. Kognitivní psycholožka Elizabeth Loftus provedla experiment, během něhož se snažila přesvědčit dobrovolné účastníky pokusu, že se v dětství ztratili v obchodním domě. Ve čtvrtině případů byla úspěšná.
Pokračování 4 / 8
Déjà Vu
Všichni známe ten prchavý pocit, že určitou scenerii jsme už někdy v životě viděli, že na tomhle místě jsme už byli, že s určitým člověkem jsme prožili totéž, co se děje právě teď. V legendární sci-fi Matrix k tomu dochází ve chvílích, kdy je bez vědomí lidí měněn kód uměle vytvořené reality. Ve skutečnosti má déjà vu podle neurovědců na svědomí naše mysl, která si dobře pamatuje jednotlivé předměty a lidi, ale ne jejich umístění či vzájemné uspořádání. Takže se může stát, že když tytéž jednotlivosti uvidíme v novém kontextu, máme pocit, že tady jsme už někdy byli, že tohle se už jednou odehrálo.
Pokračování 5 / 8
Přepsané vzpomínky
Neustálé přepisování již existujících vzpomínek je jedním ze sebezáchovných mechanismů naší mysli. Ať vědomě, či nevědomě, neustále se snažíme zůstat konzistentní, v souladu se sebou samým. Náš mozek vzpomínky neustále upravuje tak, abychom se sami před sebou nestali přelétavými převlékači kabátů. Pokud žijeme ve šťastném manželství, naše paměť hýčká idylické vzpomínky na naše seznámení a první schůzky. Ale pokud se rozvádíme, náhle si „vzpomínáme“, že vztah vlastně nebyl úplně v pořádku už od samého začátku. Zkrátka, ať se děje cokoli, vždy se ujišťujeme, že odjakživa jsme si mysleli totéž co nyní. Naše paměť udělá první poslední, aby nás o tom přesvědčila.
Pokračování 6 / 8
Záměny osob, věcí, skutečnosti a fantazie
Jednou z nejčastějších forem selhávání paměti je záměna, kdy určitý výrok nebo událost připisujeme někomu jinému, než kdo se dané věci skutečně dopustil. K záměně ale může dojít také mezi pouhou představou a skutečností. Mentální obraz něčeho, co se skutečně odehrálo, se z pohledu našeho mozku zas tak moc neliší od mentálního obrazu, který si sám vytvořil.
Pokračování 7 / 8
Filtrování
Psycholožka Alexandra Horowitz je specialistkou na psychologii psů. A právě procházky s jejím voříškem Pumpernickelem ji přivedly ke zkoumání toho, jak naše mysl neustále filtruje vjemy, které do ní vstupují: „Můj zážitek z procházky kolem bloku je úplně jiný než jeho. Já jsem věnovala pramálo pozornosti většině věcí, které byly přímo před námi. Viděla a vnímala jsem jenom to, co jsem předem očekávala. Můj pes mi ukázal, že průvodcem mé všímavosti k určitým věcem je nevšímavost ke všemu ostatnímu,“ říká.
A poukazuje na to, že v každém okamžiku zaměřujeme pozornost jen na některé z tisíců informací, které nás neustále bombardují. Dáváme přednost těm, které odpovídají našim hodnotám a přesvědčením. My si například povšimneme, že na dveřích našeho oblíbeného pekařství visí cedulka Pro nemoc zavřeno, kdežto náš pes věnuje mnohem více pozornosti pachům, které vycházejí zpod těchto dveří.
Pokračování 8 / 8
Vybavování si vzpomínek
Pokaždé, když sáhneme do svého mentálního archivu, abychom si „přehráli“ vzpomínku, ve skutečnosti se na plátno naší mysli nepromítne původní verze vzpomínky, ale její poslední, nejnověji upravená verze. Jako by vzpomínka byla film, který se po každém promítání v kinech znovu přestříhává a upravuje podle potřeb publika. Každá vzpomínka se tak při dalším „přehrání“ maličko pozmění, až se může – zvlášť u vzpomínek z dětství nebo u vzpomínek spojených se silným emotivním kontextem – změnit doslova k nepoznání.
