Marcela Linková o feminismu, ženách v disentu i krizi mužů: O změnu musíme usilovat každý den!

28. listopadu 2017
Marcela Linková o feminismu, ženách v disentu i krizi mužů: O změnu musíme usilovat každý den!
Marcela Linková říká, že feminismus je přesvědčení, že ženy jsou stejně lidi jako muži a že stejně jako muži mají právo rozhodovat o tom, jaký chtějí žít život • Foto: iStock.com

Kdo dneska ví, že třetina mluvčích Charty 77 byly ženy? Žen, které se postavily komunistickému režimu, nebylo málo a jejich role rozhodně nebyla zanedbatelná. Přesto se jejich zapojení věnuje jen málo dokumentů z poslední doby. To chce změnit projekt Ženy v disentu Sociologického ústavu AV ČR prostřednictvím rozhovorů s mnohými z nich. Rozhovory vyšly v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Jednou z autorek projektu je i Marcela Linková.

Kdy vás napadlo zmapovat činnost žen v Chartě 77 a disentu?

Tím okamžitým motivem bylo nadcházející 40. výročí Prohlášení Charty 77. Na podzim roku 2016 jsme s kolegyněmi sledovaly přípravy akcí, které měly výročí letos připomenout, a bylo zcela zřejmé, že ženy opět úplně vypadnou. Úvahy o projektu, který by mapoval činnost žen v Chartě 77 a disentu, jsou ale mnohem starší. Jedním z impulzů pro mě byly určitě hovory s Věrou Jirousovou, během nichž jsem si začala uvědomovat, jak silné a důležité bylo zapojení žen v Chartě a disentu. Věra vždy říkala, že není feministka, ale podporuje ženy. Přišlo jí nespravedlivé, že ženy z toho historického narativu vypadávají.

Proč si myslíte, že k tomu opomíjení vlastně došlo?

Historie, kterou vytváříme, reprodukuje obraz společnosti, ve které žijeme, včetně existujících nerovností. A jednou z klíčových nerovností naší společnosti je nerovnost v postavení žen a mužů. Dějiny, které se učíme, jsou z velké části dějinami mužů. Vždyť na kolik žen si z hodin historie vzpomenete? Důvody jsou ve zkratce dva. Za prvé se do dějin zapisují jen určité činnosti – války, boje, převzetí moci – a v těchto tzv. velkých dějinách často figurují spíše muži, protože ženy historicky neměly přístup k výkonu veřejných funkcí, byly uzavřeny v soukromé sféře, v domácnosti, pečovaly o děti.

Druhý důvod je ten, že i když se už ženy v těchto velkých dějinách objeví a jsou aktivní, z pozdějších análů jsou vyzmizíkovány. Prostě se na ně jakoby zapomene, opomenou se zmínit.

Co nejzásadnějšího jste během rozhovorů se ženami zjistily?

Ráda bych, aby si lidé z naší knihy vzali tři zásadní poznatky. Tím prvním je to, že ženy vykonávaly všechny protirežimní činnosti jako muži – vykonávaly funkci mluvčích Charty 77, což na ten rok, kdy člověk funkci měl, znamenalo neustálý koloběh činnosti a také dramatický dohled Státní bezpečnosti a časté výslechy, domovní prohlídky atd. Dále převážely materiály, komunikovaly se zahraničními novináři, protože uměly jazyky, připravovaly petice a prohlášení, účastnily se soudních procesů, chodily na demonstrace a účastnily se kulturního dění.

Staraly se také o všechny návštěvy a těch bylo třeba až šest denně – předávaly informace, poskytovaly podporu, často lidem mimo velká města, kteří si přejeli pro informace o Chartě. Zabezpečovaly také přepisy dokumentů, tzv. samizdatů, což byla těžká dřina, na které se muži téměř nepodíleli. A kromě toho ještě musely zvládat děti a domácnost. Hovoříme proto o tom, že místo dvou směn měly čtyři.

Nedá se tedy říct, že muži řídili chod Charty a ženy dělaly tu mravenčí práci kolem?

S tímto názorem jsme se doposud setkávali často. To ale není podle našich zjištění pravda. Celá Charta stála na všech činnostech a říct, že něco bylo důležitější, není možné. Součástí dějin Charty a disentu by tak měla být reflexe všech různých činností a ne se soustřeďovat jen na to, co by proniklo do tzv. velkých dějin, například kdo byl zavřený ve vězení. To pak totiž vede k tomu, že jsou vidět téměř jen muži.

Poslední důležitý poznatek je ten, že vyšetřovatelé vůči ženám využívali specifické formy nátlaku a násilí. Ženy například byly nuceny podstupovat gynekologické prohlídky při zatčení nebo na ně byla připravena smyšlená diagnóza, že mají pohlavní nemoc a byly zavřeny na venerologickou kliniku. V jednom případě proti ženě použili extrémní sexualizované násilí. A jak reflektují některé respondentky, už jenom sedět s muži vyšetřovateli sama na vyšetřovně mohlo být nepříjemné, neboť nad vámi měli kontrolu. 

Nebo když jste měla sledovačku, za zadkem jste měla neustále muže a věděla jste, že se vám celou dobu dívají na zadek. A pochopitelně se StB snažila ženy vydírat přes děti: Vyhrožovali, že se nedostanou na školu, což se také nedostávaly, varovali je, že by neměly děti chodit blízko chodníku, téměř neustálou hrozbou bylo odebrání dětí sociálkou.

Paní Šinoglovou napřed těhotnou pronásledovali a pak ji brzo po porodu zadrželi a miminko odebrali a dali do kojeneckého ústavu, i když se o ně mohl starat manžel. Ivanku Hyblerovou, dnes Lefeuvre, zase pronásledovali ve vysokém stupni rizikového těhotenství. Muže sice víc mlátili, ale myslím, že je zřejmé, že si to s různými typy násilí používanými proti ženám nezadá.

Sledovačka Ivanky Hyblerové v devátém měsíci těhotenství StB, 25.8.1981Sledovačka Ivanky Hyblerové v devátém měsíci těhotenství StB, 25.8.1981Autor: zenyvdisentu.soc.cas.cz

Jak jste vybíraly ženy, které jste oslovily?

Za prvé jsme chtěly zachytit všechny proudy zastoupené v Chartě – filozofický, křesťanský, undergroundový a levicový. Ukázat jsme chtěly také různé typy činností, které ženy vykonávaly. A neméně důležitým faktorem bylo zaznamenat i to, jak Charta 77 a disent fungovaly ve městech a na vesnicích a menších městech, kde probíhalo obrovské množství aktivit na staveních (tzv. barácích) nebo na farách. Kniha jednadvaceti rozhovorů pochopitelně nabízí pouze malý výběr těch, které se na odporu proti komunistickému režimu podílely.

I proto bylo důležité projekt realizovat, protože některé z žen, se kterými bychom velice rády hovořily, jsou na tom zdravotně velice špatně a rozhovor nám už nemohly poskytnout nebo v uplynulých letech zemřely.

V čem vás ženy Charty 77 inspirovaly?

Svou kurážností a odhodláním. Jsou to neuvěřitelně silné ženy, které měly pocit, že je potřeba se postavit zlu i za cenu toho, že budou ony a jejich rodiny pronásledované. Dívaly se do budoucnosti, a proto se snažily s režimem bojovat. Aby jednou byl svět pro ně nebo jejich děti lepší. Hodně z nich mělo taky skvělý smysl pro humor a myslím, že svým sarkastickým přístupem musely vyšetřovatele totálně vykolejit. Z dnešního hlediska – kdy člověk často svoje postoje dává najevo hlavně přes status na Facebooku – je neuvěřitelné, kolik toho zvládaly dělat. Člověk před nimi opravdu musí smeknout klobouk.

Když odhlédneme od režimu a podíváme se na postavení tehdejších žen ve společnosti – dá se říct, jestli to měly jednodušší, nebo složitější než současné ženy?

Když odhlédnu od politických represí a nesvobody, je zřejmé, že ženy dnes se potýkají se zcela jinou ekonomickou a sociální situací. Platy tehdy byly sice malé, ale práce byla de facto garantovaná, i když se ukazuje, že paragraf za příživnictví režim zneužíval právě proti svým tzv. nepřátelům a člověk mohl jít do vězení za to, že práci neměl, i když v případě politicky pronásledovaných lidí šlo o to, že byli z práce vyhazováni. 

Ženy s malými dětmi tudíž neměly takové problémy sehnat práci jako dnes. Byly dostupné jesle a mateřské školy, což je něco, o čem si spousta rodin dnes může nechat jen zdát. Dnes jsou nejvíce postižené chudobou matkysamoživitelky a chudnutí těchto rodin s malými dětmi je alarmující. Jedním z důvodů je kromě platové diskriminace žen obrovská míra neplacení alimentů. 

V souvislosti se změnami tradičního rozdělení rolí v rodině – žena strážkyně krbu u plotny a muž – živitel – se také hovoří o krizi mužů a mužství. Vnímáte to, že „muži jsou v krizi“? 

Dochází k proměnám v rodině a uspořádání rolí. Ženy jsou dnes často na mužích nezávislejší, mají větší kontrolu nad svým reprodukčním chováním a pronikají do profesí, které byly dříve často vyhrazeny pouze mužům a ženy tam měly zakázán přístup, například právníci, notáři, lékaři, vysokoškolští pedagogové a vědci. Musíme si uvědomit, že ženy do těchto profesí získaly přístup až po 1. světové válce v 20. letech.

Po roce 1989 dochází k zásadní transformaci hospodářství. Profese a zaměstnání, které byly dříve prestižní a které vykonávali většinou muži, v soudobém ekonomickém pořádku ztrácejí. Programovat se může naučit každý, muž nebo žena, muži v tomto žádné lepší předpoklady nemají, vždyť první „počítače“ byly ženy, které programovaly výpočetní stroje, přičemž muži řešili hardware. Toto vše pochopitelně může u mužů vzbuzovat pocity nejistoty ohledně jejich role. Řešení ale podle mého není v tom, že se zabetonují v pohledu do minulosti a snaze vrátit se zpátky do nějakého chimérického „přirozeného“ světa, kde muži byli muži a ženy ženami, ale vezmou stávající situaci jako možnost vlastního osvobození z role, která je podle mě vlastně dost svazující.

Muži páchají mnohem více sebevražd a trpí vážnými psychickými poruchami a onemocněními. Jedním z důvodů jsou zcela jistě naprosto nereálná očekávání, která muži na sebe samé a sebe navzájem mají a někdy je na ně mají i ženy. Jenže to by museli připustit, že se změní i jejich pohled na ženy jako jim rovnoprávné osoby. A to se zatím příliš nedaří.

Vy sama se hrdě označujete jako feministka. Co pro vás feminismus vlastně znamená?

Feminismus je naprosto zásadní součástí mého života, mě jako osoby. Je to vlastně jednoduché přesvědčení, že ženy jsou stejně lidi jako muži a že stejně jako muži mají právo rozhodovat o tom, jaký chtějí žít život. Zároveň pro mě feminismus znamená vědomí si systémových, strukturních znevýhodnění žen ve společnosti.To znamená, že ženy jako skupina mají méně moci ovlivňovat dění ve společnosti, a tudíž i to, jak se řeší společenské problémy nebo co vůbec za společenský problém považujeme.

Vezměme si, jak dlouho trvalo nastolit násilí na ženách jako relevantní společenský problém, který je potřeba pojmenovat a trestat v legislativě, jak dlouho trvalo ustavit princip vykázání násilné osoby nebo zákaz přiblížení. Přitom pro ženy je odchod z násilného vztahu jednou z nejvíce života ohrožujících situací, která často končí smrtí rukou bývalého partnera nebo manžela. Třetí věc, která je důležitá pro můj mix feminismu, je to, že se o změnu musíme zasazovat každý den. Ke změně nedojde mávnutím kouzelného proutku.

Mohou sice existovat přelomové momenty, jako třeba nyní, doufám, bude kampaň #metoo, ale v zásadě na změně musíme pracovat malými kroky, v každodenních situacích a jednáních s lidmi kolem sebe. Za rovnost zkrátka máme odpovědnost každý.

Bytová revolta – Kniha o ženách v disentu vyšla v nakladatelství AcademiaBytová revolta – Kniha o ženách v disentu vyšla v nakladatelství AcademiaAutor: Ženy v disentu

Marcela Linková
se zabývá genderovou sociologií a specificky se zaměřuje na proměny vědeckého prostředí, hodnocení vědy a postavení žen ve vědě. V Sociologickém ústavu AV ČR vede Národní kontaktní centrum – gender a věda a je také předsedkyní evropské Stálé poradní skupiny pro gender ve vědě a inovacích. V roce 2017 absolvovala International Visitor Leadership Program v USA zaměřený na ženy v přírodních a technických vědách.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy