Alena Mornštajnová: První knihu jsem psala deset let

6. května 2018
Alena Mornštajnová: První knihu jsem psala deset let
Spisovatelka Alena Mornštajnová • Foto: Lucie Zajíčková

Pokud se v poslední době někoho zeptáte, jestli četl něco zajímavého, často padne jméno spisovatelky Aleny Mornštajnové. Příběh židovské dívky Hany a její příbuzné Miry, který se odehrává mezi 30. a 50. lety minulého století, patří v současné době mezi nejčtenější knihy.

Hana vzbudila mezi čtenáři asi největší pozornost z vašich dosud vydaných knih. Čím si myslíte, že to je?

Řekla bych, že čtenáři už znali mé předcházející knihy – Slepou mapu a Hotýlek, takže asi byli na další knížku zvědaví. Román zároveň dokázal oslovit širokou věkovou skupinu, mám ohlasy i od poměrně mladých čtenářů. A zřejmě působí i silný příběh a náznak naděje, který z něj lidé cítí.

Proč jste si vybrala zrovna období holocaustu? Nebála jste se, že už o tom toho bylo napsáno moc?

Já se vždycky bráním, když někdo říká, že je to příběh o holocaustu. Postupně mi ale dochází, že pokud to lidé takto vnímají, tak je tam ta linka asi silnější, než jsem zamýšlela. Původně jsem totiž chtěla psát o tyfové epidemii, která postihla Valašské Meziříčí v roce 1954. Ta měla svést dohromady dvě hrdinky mého příběhu, které se vlivem okolností musí naučit spolu žít, ačkoliv jsou každá úplně jiná.

Během shromažďování materiálů jsem ale zjistila, že ve městě před válkou žila poměrně početná židovská komunita, a pokud vím, nikdo z nich se po válce domů nevrátil. Tyfová epidemie vypukla devět let po válce, a tak se začal skládat příběh židovské dívky Hany, která se do města vrátila a musela tam žít. Musela se vyrovnat s tím, že měla své představy o životě, do nichž vstoupily hrůzné události, a vše bylo jinak. Ale přes všechen smutek a utrpení je to podle mě – a myslím, že to lidé právě v příběhu silně vnímají – kniha o naději.

Může vůbec člověk, který si tím neprošel, popsat hrůzu vyhlazovacího tábora?

Máte pravdu, že když jsem ve Slepé mapě měla kapitolu dotýkající se koncentračního tábora, redaktor knihy mi radil, ať se do něčeho takového nikdy nepouštím. Já to neplánovala, najednou to přišlo samo. Prostudovala jsem si spoustu materiálů a na internetu shlédla desítky rozhovorů zachycujících vyprávění lidí, kteří zažili holokaust a teprve po desetiletích o tom byli schopni mluvit a podat svědectví. Všechno, co je v mé knize, se někomu stalo, někdo to přesně takto popisoval. A já to připsala Haně. Někdy mi lidé na čteních říkají, jestli jsem Haně nepřisoudila až příliš těžký osud. Ale za války a ve vyhlazovacích táborech se děly mnohem horší a neuvěřitelnější věci.

Dokázala jste si zachovat odstup, když jste tyto materiály studovala?

Bylo to těžké období a musím říct, že psát o tíživých věcech pro mě nebylo jednoduché. Opravdu mě to pohltilo, nechápala jsem, jak se lidé mohli chovat tak krutě, nemohla jsem v noci spát. Bylo to těžké a vyčerpávající. Možná i proto jsem se pak vrhla na knížku pro děti, která vychází teď v květnu. Napsala jsem si ji pro radost. Je o strašidýlku a není v ní žádné zlo.

Vždycky si vybíráte nejdřív téma knihy a pak teprve přijde příběh?

U Slepé mapy to bylo obráceně, tam mi příběh vyprávěla paní, která se mnou jela ve vlaku, a mě napadlo, jak různí lidé přistupují k těžkostem života rozdílně. V případě Hotýlku jsem si uvědomila, že co se týče minulého režimu, známe příběhy těch, kteří s režimem spolupracovali, a příběhy disidentů, ale většina lidí nepatřila ani k jedněm. Tak nějak v režimu žili, ani s ním nesouhlasili, ale ani proti němu aktivně nebojovali. Ale ani ti nejsou jednolitá hmota lidí, je to pestrá paleta  od těch, kteří si dokázali zajistit výhody, až po ty, kteří se najednou stali nepřáteli režimu jen proto, že chtěli žít po svém. A dva muži, každý z jednoho konce tohoto spektra, jsou právě hrdiny Hotýlku.

Když píšete, snažíte se dodržovat nějaký pravidelný režim?

Snažím se. Většinou ráno začnu tím, že si přečtu to, co jsem napsala předchozího dne, a škrtám. A pak u toho sedím celý den. Ale mám samozřejmě rodinu, takže se musím věnovat i jiným věcem. Alespoň se do toho tolik neponořím, protože – jak jsem říkala – v případě Hany to bylo hodně silné.

U čeho odpočíváte?

Hodně čtu, každé ráno cvičím jógu a snažím se udělat si chvilku alespoň na krátkou procházku. A báječně si odpočinu při povídání s kamarádkami – i když i s nimi si hodně povídáme o knihách.

Jezdíte hodně na čtení a překvapují vás čtenáři?

Jezdím, ale říkám tomu spíš besedy. Vždycky čtu jen kousíček a pak si s lidmi hodně povídám a ledacos se i dozvím. Ale když jsem se při psaní Hany na besedě v Meziříčí snažila dozvědět něco o tyfové epidemii ve městě, nikdo si nic nepamatoval. Ale po roce, při besedě o knize Hana, si lidé začali vzpomínat, třeba na to, jak zemřelé pacienty hlásil rozhlas, že onemocněl někdo z jejich rodiny a podobně. Asi jsem jim to připomněla. Vybavili si spoustu podrobností, ale pro mě už bylo pozdě.

Alena Mornštajnová během autogramiády

A pak jsem také měla jeden příjemný zážitek ve škole. Já moc do škol nechodím, ale paní učitelka z Hranic na Moravě, která byla na mé besedě v Olomouci, mi napsala, že s osmáky a deváťáky o knize mluvili, četli ji a dokonce na téma knihy Hana malovali. Poslala mi pár obrázků a dopis jedné žákyně, a tak jsem se rozhodla nakonec přijet. Ukázalo se, že děti mají neuvěřitelný přehled a díky paní učitelce i chuť dozvídat se víc. Nakonec z toho byla moc hezká beseda, což svědčí o tom, jak moc dokáže učitel dětem dát.

Vždycky jste chtěla být spisovatelkou?

Směřovala jsem k tomu celý život. Tím, že jsem studovala překladatelství, jsem si osvojovala jazyk. Pak jsem několik let učila, což mi teď hodně pomáhá na besedách se čtenáři. Nedělá mi problém postavit se před ně a mluvit. Jen jsem na psaní dřív neměla čas. Nedostala jsem se na vysokou, narodily se dcery, pak jsem konečně mohla studovat, ale zároveň jsem pracovala. První knihu jsem začala psát v 35 letech a trvalo mi deset let, než jsem ji dokončila. Další už mi šly rychleji.

A už tušíte, o čem bude další kniha?

Další knihu mám rozepsanou a měla by být o síle slov. Protože slovo je velice silná zbraň.

Spisovatelku Alenu Mornštajnovou můžete potkat v pátek a v sobotu 11. a 12. května na pražském Výstavišti na veletrhu Svět knihy, kde kromě besed proběhne i autogramiáda.

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy