Kolikrát jste se v životě rozešla? Možná jednou, možná několikrát, ale pokaždé to bolelo. Rozchod je komplikovaná situace v životě každého z nás. Ať dáváte sbohem své první lásce, otci svých dětí nebo dlouholetému šéfovi. Dagmar Kožinová, koučka a lektorka pozitivní psychologie, si pár rozchody prošla a ví, jak to bolí. Proto se rozhodla napsat knihu Rozchod jako nový začátek, aby naučila lidi se s novou realitou smířit a uvědomit si, že sice jedna etapa končí, ale nová začíná.
Vaše první kniha Deník probuzené ženy se věnovala cykličnosti ženy, vnímání sebe sama a po čtyřech letech přišla kniha Rozchod jako nový začátek. Tak nějak mám pocit, že spolu budou souviset?
Ano, témata spolu souvisí, prochází jimi jedna linie – vnímat sebe a naučit se žít spokojeně ve svém těle a ve vztazích. A spokojenost ve vztazích pro mě neznamená, pojďme a rozcházejme se, ale když už jsme se rozešli, tak jak to udělat, abychom dál mohli žít spokojení. Ať chceme nebo nechceme, vztahy končí a nemusí to být nutně jen ty partnerské, může to být přátelství, pracovní vztah, ale i úmrtí. A právě můj rozchodový projekt, nejen sama kniha, ale i rozchodové rituály vznikly z potřeby ukázat lidem cestu po rozchodu, když už k němu dojde. Sama vím, jak rozchody bolí, a proto chci, aby bolest byla snesitelná, my mohli žít zas spokojeně dál. Aby jeden rozchod nebyl celoživotní utrpení.
Dle škály stresových situací se rozchod řadí vysoko, hned za smrtí partnera. Zásah pro naši duši je tedy veliký.
Ano, člověk si ani kolikrát neuvědomuje, jak moc ho ukončení vztahu zasáhlo. A mnohdy si myslíme, že celou rozchodovou situaci zvládáme v pohodě, ale pak nás to časem doběhne. Například v podobě dalšího nefunkčního vztahu. Proto jsou za mě rozchody velké téma a zaslouží si pozornost. Zejména v oblasti, jak vše zpracovat.
Zpracovat znamená ukončit?
Ukončit, ale i projít si všemi rozchodovými fázemi, které se navzájem prolínají. Může se stát, že některá bude velmi krátká a my si ani nevšimneme, že proběhla. Avšak může dojít i k opaku, kdy se v jedné fázi zasekneme a nedokážeme jít dál. Každý z nás si projde první fází popírání, kdy si nechci připustit, že je konec. I když nám to partner neustále opakuje, my pochybujeme. Můžeme si i půl roku poté představovat, že se partner vrátí. Lidé si často myslí, že partner, který odchází, je na tom lépe, ale není tomu tak. On sice rozhodl, že bude konec, ale pocity viny u něj mohou být velmi intenzivní. Častokrát pochybuje, jestli udělal dobře, a tyto myšlenky ho mohou vést k tomu, že se do vztahu znovu vrátí. Každý z nás má rozchod úplně jiný a jinak fáze prožívá. A já se snažím dávat v knize návod, jak si jimi projít. Nabízím praktická cvičení, která člověku mohou pomoci. Každý si z knihy může vzít to, co se týká jeho situace a co potřebuje.
Dle škály náročnosti stresových situací se rozchod řadí vysoko, hned za smrtí partnera. Proč nás dokáže tolik zasáhnout?
Vezměte si, že máte partnera, se kterým jste sedm dní v týdnu, máte společný život, zájmy, a teď tu najednou nejsou. Chybí vám a o to víc vás bolí, když jdete po ulici nebo do společnosti a u jiných párů je vidíte. Procházíte místem, kde jste byli společně, když ráno vstáváte, není tu nikdo, s kým si dáte ranní kávu, a můžeme pokračovat. Někdy naopak byste potřebovala partnera nevidět, být sama, ale nemůžete, je to otec vašich dětí a vy musíte řešit rodinné věci. Nebo je vaším pracovním kolegou a vy ho denně vidíte v práci. A do toho se vše zkomplikuje, když si najde novou partnerku. Tolik emočních situací, které musíte zpracovat. Velmi často dochází k tomu, že rozchod z nás či našeho partnera vytáhne to nejhorší, naše temné stránky. Říkáme věci, které bychom normálně neřekli, naše chování se změní. Dějí se neuvěřitelné věci a to je i kvůli tomu, že nedokážeme rozchod unést. Naše ego je tak zraněné, že bolest chceme vrátit. Děti a majetek se pak stávají prostředníky. I to byl pro mě impulz k napsání knihy, že to jde jinak. Já se svým bývalým partnerem jezdím na dovolenou.
Ale to asi nebylo hned po rozchodu?
Nebylo, chtělo to čas, abychom si oba mohli projít rozchodovými fázemi. Důležité je, aby si jimi prošli oba dva. Každý má své tempo. Vy si můžete projít rozchodem během roku, ale na druhé straně to mohou být tři, čtyři roky. Je však potřeba dát druhému prostor a dokázat empaticky vnímat, že on je v jiné fázi, než jste vy. On je ještě plný bolesti a smutku a vy už máte nový vztah. To je důvodem, proč společné smíření nejde hned. Někdo se ale bohužel do konečné fáze nedostane nikdy a pak žije celý život v nenávisti. Což není ideální ani pro jeho tělo, ani pro jeho život. Poznáte to na tom, jak o svém bývalém partnerovi mluví: „Zkazila mi život.“ „Nikdy jsem ho neměla potkat.“ Lidé mohou být rozejití třicet let, ale stále za vše může manžel. Proto se snažím lidem ukázat rozchodovou cestu a rozchod dokončit.
Jaká je ideální doba, kdybychom si v sobě měli rozchod zpracovat a vyrovnat se s ním?
Říká se, že ideální je jeden až tři roky. Doba po rozchodu může být samozřejmě různě dlouhá, ale podle mého názoru, čím je doba delší, tím spíše může jít o takovou formu sebetrestání. Pozice oběti, kdy zůstávám v lítosti, smutku, vyčítám si, že za rozpad vztahu mohu, nikam nechodím, protože přeci nepůjdu sama… Někdo ve své lítosti zůstává roky a přitom nemusí. Je to pouze o volbě a rozhodnutí. A proto učím lidi, aby si uvědomili, že vše mají ve svých rukách. I když nebyli iniciátoři rozchodu, mají možnost se rozhodnout, jak s danou situací naložit. Jestli zůstanou v pozici oběti a budou se litovat, nebo se vydají novým směrem a budou vnímat rozchod jako příležitost něco ve svém životě změnit. Posunout se, jít dál.
A co když se mi nedaří se s rozchodem vyrovnat? Kdy poznám, že už asi potřebuji pomoc odborníka?
Rozhodně v okamžiku, kdy to narušuje ostatní oblasti mého života. Nejsem schopná fungovat v práci, jako máma nebo otec, nezvládám běžné úkony, co mi předtím nečinily problém, a to vše kvůli tomu, že jsem se uzavřela do sebe. A samozřejmě při jakékoliv myšlence na sebevraždu. Ale rozhodně bych se nebála jít na nějakou odbornou konzultaci i v brzké době po rozchodu. Člověk potřebuje sociální podporu, a když ji nemá v blízkých, může jí být odborník. Často potřebujeme vyslechnout, mít vedle sebe někoho, kdo s námi stráví v těch nejhorších okamžicích čas.
Sice to bolí, ale víme, že k rozchodu došlo. Avšak opakem jsou dnes tolik rozšířené rozchody typu ghosting – vypařím se jako duch.
Za mě je to jedna z nejhorších forem rozchodu, protože člověk nemá co zpracovat a stále čeká. Má pocit, že se třeba něco stalo, a proto se partner neozývá, má moc práce a člověku trvá dlouho, než si uvědomí, že vztah opravdu skončil. Je to stejné, jako by vám zmizel někdo z rodiny a vy jste nikdy nezjistila proč. Stále byste hledala a doufala. Pak musí přijít okamžik, kdy si člověk sám konec uvědomí a sám sebe ve fázi posune a učiní si pro sebe verdikt. Rozchod je i o odvaze říct, že je konec, a spousta lidí ji nemá.
Jak člověk pozná, že je opravdu čas vztah ukončit? Kdy přestat dávat šance?
Dalo by se říct, že je to takový ten okamžik, kdy víte, že cokoliv přijde, bude lepší, než je teď. To znamená, že i když přijde samota, bolest, tak to bude lepší, než je teď. Nevidíte, žádnou budoucnost s partnerem, nedokážete si představit další společnou dovolenou, další Vánoce, narozeniny, víkendy, ta představa už vás děsí. Říkáte si, že i když budete na Vánoce s dětmi sama, bude to lepší. Samozřejmě mluvíme o případě, kdy vy jste v pozici iniciátora rozchodu.
Často ale má vliv na naši neschopnost rozejít se okolí. Naši rodiče, přátelé, kteří nás odrazují, zažité předsudky…
Ano, je to tak. Programy a přesvědčení druhých nás ovlivňují. Zažila jsem v mé praxi případ, kdy jedna klientka od své maminky slýchala, že žena by nikdy neměla být sama, měla by být vždy ve vztahu. Slečna ve svém vztahu nebyla šťastná a odešla, ale když za mnou přišla, to bylo asi rok po rozchodu, řekla mi, že maminka měla stejně pravdu, že je sama a nešťastná. Zcela převzala program maminky, a to i proto, že vždycky když k mamce přijela, slyšela: „Já jsem ti to říkala, že nebudeš bez chlapa šťastná.“ Slečna najednou vůbec neviděla pozitiva, která jí rozchod a potažmo samota přinesly. Naučila se řídit, ve spoustě věcí se posunula, ale ona viděla jen to, co jí říkala maminka. Někdy nás může smýšlení druhých tak ovlivnit, že raději v nešťastném vztahu zůstaneme.
Existuje jedna univerzální rada při rozchodu? Jak ho zvládnout?
Doporučuji vrátit se k sobě. Lidé často při rozchodu ztrácí sami sebe. A nejen při rozchodu, ale i v průběhu vztahu. Po rozchodu přichází příležitost znovu si uvědomit, kdo jsem já. Najednou skončí role partnerky nebo manželky a já mám prostor si uvědomit, kým jsem já, kým chci být, co mě baví. Spousta lidí se ve vztahu nechá ovlivnit svým partnerem. Změní koníčky, přátele, své vlastní vypustí, protože partner je nemá rád a je ve vztahu dominantnější. Mnoho z nás přestane dělat, co je bavilo, malovat, tančit. A prostor po rozchodu umožňuje se k sobě zase vrátit. Najít, co chci, aby bylo součástí mého života. Návrat k sobě je klíčový.
