Proč se bojíme smrti? Jak se vyrovnat s tím, že přijde | Ženy.cz
 


Proč se bojíme smrti? Jak se vyrovnat s tím, že přijde

23. května 2020 • 06:00
Proč se bojíme smrti? Jak se vyrovnat s tím, že přijde
Když se blíží smrt • Foto: iStock.com

Raději o ní nemluvíme. Pokládáme ji za negativní myšlenku, kterou nechceme ve své mysli pěstovat. A pak najednou přijde a my tápeme, jak se s ní vyrovnat. Smrt, naše i druhých, konečnost. Strach, který je hluboko v nás.

-->

S dětským nadšením se mě nedávno moje dcera zeptala, co bych si přála vykouzlit, kdybych měla kouzelnou hůlku. Hrály jsme nevinnou hru na čarodějky, které mohou změnit, co chtějí. Aniž bych dlouze přemýšlela, vypadlo ze mě přání: „Aby lidé neumírali, uzdravili se a zas žili dál.“ Rychlost, se kterou jsem přání pronesla, mě překvapila. „No, možná, to není dobré přání. Lidé by asi měli umírat, to patří k životu a jinak to nejde. A hlavně bychom se sem za chvíli nevešli.“

Ač jsem si zbožně přála, aby čísla umírajících na Covid-19 klesala, ba žádná nebyla a nikdy se nedostala k mým blízkým, také jsem někde hluboko věděla, že smrt je potřeba. Já se jí bojím, ale pro jiné je posledním krokem života, který plně přijímají. Smrt nám připomíná, že nejsme všemocní, že máme své nedostatky a meze.

Jak vnímáme smrt?

V naší západní společnosti je smrt spojována s negativními pocity. Je to událost budící strach, něco, co ze své podstaty volá po odplatě a trestu. V tomto náhledu nás podporují média svými katastrofickými zprávami a valná většina filmů. Smrt vnímáme spíše jako zabití. „Rakovina zabila mou babičku. Při střelbě bylo zabito padesát lidí. Není v tom rozdíl?!“ Proč smrt vnímáme tímto způsobem? Možný náhled vysvětluje Elisabeth Kübler-Ross, americká lékařka, která zasvětila život práci s umírajícími pacienty: „Pro naše nevědomí je nepochopitelná představa konce našeho pozemského života, a pokud tento život přece jen nějak skončit musí, pak konec bývá spojován s nějakou zlou intervencí zvenčí. Jednoduše řečeno, z pohledu našeho nevědomí přichází v úvahu jen jediná varianta konce – zabití. Je naprosto nepochopitelné zemřít z nějaké přirozené příčiny nebo sešlostí věkem.

Zlobíme se na nemoc, která sem byla zavlečena, obviňujeme lékaře z nedostatečné péče, a nakonec i sami sebe, že jsme nevnímali příznaky a žili hektický život bez odpočinku. Náš pohled na smrt je plný nenávisti, protože nám někdo nebo něco ukončuje něco, co se nám líbí, náš život.

Víra je dobrým pomocníkem

Pokud to jde, o smrti nemluvíme, dokud se nás netýká, a vůbec se o ni nezajímáme. Možná proto je pak setkání s ní obrovským šokem a situací, se kterou si nevíme rady. Není proto prvním krokem k tomu, jak se vyrovnat s konečností lidského života, začít ji vnímat jinak? Inspirovat se můžeme jinými kulturami, vždyť právě sem často unikáme léčit svou duši po něčí ztrátě. Dle psycholožky pracující s přijetím strachu Lucie Kolaříkové je osvobozující v tomto ohledu buddhismus s filozofií reinkarnace, karmy a učení o příčině a následku.

„Tato otázka už sama o sobě naznačuje, že je vlastní konečnost těžko stravitelná, ale tak to nevidí všechny kultury na Zemi. Právě u těch kultur, které smrt integrují do života, dokážou ji vidět jako oslavu, přejí umírajícímu krásnou další cestu nebo vidí smrt jako cestu domů do pravé reality, zatímco pozemský život považují za sen – zde se můžeme inspirovat. Nakonec jde o otázku víry, nikoli pravdy. Proč tedy nezačít věřit něčemu, co je úlevné. Smrt nás určitě zve k otevření svého západního racionálního myšlení něčemu většímu, mystériu, kterému racionálně nelze porozumět.“

Máme na smrt čas

V minulých dobách si pandemie vyžádaly mnoho životů. Smrt byla častá i v raném dětství a rodina, která neztratila ani jedno ze svých dětí, byla spíše výjimkou. Smrt byla součástí běžného života a můžeme-li to tak říci, byla na každodenním pořádku.

V dávné minulosti člověk nežil se svými nemocemi dlouho. Vysokého věku se dožíval výjimečně. Zní to možná příliš drsně, ale dříve neměl člověk čas o smrti přemýšlet, a tudíž se jí tolik bát. Dnes vlivem nástupu očkování a kvalitní lékařské péče žijí lidé mnohem déle. Zažívají smrt jinak. Mají čas vnímat, že se smrt blíží. Mají více prostoru o smrti přemýšlet a zažívají psychický tlak i potíže se smrtí spojené. A to je pro nás i okolí náročné. 

„Změny v uplynulých desetiletích mají na svědomí zvýšený strach ze smrti, roste množství emočních těžkostí a stále naléhavější potřeba porozumět problému smrti a umírání a vyrovnat se s nimi,“ tvrdí Elisabeth Kübler-Ross ve své knize O smrti a umírání. Máme mnohem víc možností vidět i takovou smrt, která se nás netýká. Vidíme, kolik lidí umírá na Covid-19 v Itálii, při zemětřesení na Haiti, dozvídáme se velmi rychle o smrti lidí v našem okolí a náš strach z konečnosti narůstá.

Mluvit, nebo raději mlčet

Většina z nás se od tématu smrti odvrací. „Děda tu ještě je, tak proč mluvit o smrti.“ Děti tématu smrti raději nevystavujeme, a když se stane, vymýšlíme si všelijaké příběhy na její zjemnění. Potlačujeme v sobě možnost konce a strach, který pociťujeme roste do obrovských rozměrů. A stává se největším strachem našeho života. Nebo ne?

„Zdá se, že ano. Když pracujeme s klienty a jejich strachy, má smysl prozkoumat i to, jak se staví k tématu smrti. Jestli zažili ve spojení se smrtí trauma nebo se v rodině o smrti nesmělo mluvit, jestli je zkrátka smrt nahlížena jako přirozená součást života, nebo se vytěsňuje. Přikláním se k názoru, že když si zpracujeme své strachy ze smrti, můžeme začít naplno žít,“ říká a vychází ze své praxe psycholožka Lucie Kolaříková, luciekolarikova.cz. Ač se nám do toho nechce, pro naše vyrovnání se se smrtí nás samotných nebo blízkých je dobré o smrti přemýšlet.

„Mluvit o ní jako o čemkoli jiném, co je přirozenou součástí života. Třeba jako naše sexualita, strachy, city, emoce, slabost a další. Tabuizovali jsme nebo zlehčili řadu klíčových témat a pak zůstáváme na podstatná a hluboká témata v našem životě zoufale sami. Je třeba skvělé vyslechnout své rodiče, když vyjadřují přání, kde a jak chtějí být pohřbeni, probrat to spolu do hloubky. Například si i společně poplakat, říct si, že máte všichni strach z okamžiku, kdy to přijde. Je to hodně intimní sdílení a je jasné, že ne ve všech vztazích to bude možné. Nicméně pro staré lidi je příprava na odchod důležitá. Tak jako pro nevěstu její velký den, na který se klidně rok, dva chystá. Když se děti ptají na smrt, můžeme si skrz jejich zvídavé a emocemi nezabarvené otázky uvědomit své vlastní strachy a zákazy o smrti mluvit. A s tím pracovat. Poplakat si, začíst se do knih, zajít na seminář, kde se setkáme s vlastní smrtí (semináře dělají například Alan Lowen nebo Bhagat – oba v ČR a s překladem do českého jazyka), začít zkoumat různé víry a úhly pohledu na smrt a přijmout ten, který nám přináší úlevu."

 

Smrt vždy byla a bude hroznou a děsivou událostí a strach z ní je obecný a univerzální, jakkoliv si myslíme, že jsme jej na mnoha úrovních zvládli. Tím, že toto téma neuzamkneme, můžeme si uvědomit lépe svůj život a jak ho chceme žít. Naučíme se být vděční a prožívat přítomné okamžiky.

Když je blízko

Někdy víme, že přijde, jindy je pro nás šokem. Buď reagujeme hněvem a útokem, nebo naopak apatií a neschopností cokoliv dělat. Snažíme se utéci, ale každý z nás jí dříve nebo později bude muset čelit. Kdybychom tedy o své vlastní smrti začali uvažovat a připouštět si ji, prospěli bychom tím umírajícím kolem nás, ale i sami sobě. Dokázali bychom si cestu odchodu zpříjemnit. Psychologicky můžeme realitu vlastní smrtelnosti na čas popřít, ale vždy vnímáme smrt našich blízkých, kteří jsou naším reálným kontaktem se smrtí. „Když v nějakém okamžiku hluboce cítíme, že odejdeme nebo že se nás smrt jakkoliv týká, můžeme se spojit s hlubokým soucitem k sobě a všem. Můžeme pocítit nezměrnou vděčnost za svůj život. Povzneseme se nade vše, čemu jindy věnujeme spoustu energie. Může to být praxí, díky které se aspoň na chvíli oprostíme od balastu a spojíme se jen s tím, co je opravdu důležité,“ poukazuje na vnímání smrti Lucie Kolaříková. 

Překvapit nás může kdykoliv, a tak bychom se myšlenkám na ni neměli bránit. Já se s ní setkala nečekaně před několika dny u kadeřnice. Rozhodně bych to nečekala. Celou dobu jsme mluvili o její tchyni, která prodělala mrtvici. Kdo se o ni bude starat? Jak dlouho tu s námi bude? A co když se něco podobného stane mně, když budu stará? Samý strach.

Z toho, že nevím jak rozhodnout. Z toho, že zítra tu nemusí být.  Z toho, že jsem jen o dvacet let mladší a už i já se ke smrti blížím. Tím, že i my sami začneme, přemýšlíme o tom, jak bychom chtěli umírat, dokážeme mnohem lépe chápat umírajícího člověka vedle nás. Zeptali jsme se ho někdy, co chce on? Co by mu v této situaci pomohlo? Mnohdy dokážeme zalarmovat nejlepší chirurgy, vybereme nejlepší ústavy, chceme za každou cenu prodloužit život, až zapomínáme na lidskost. Víme, co umírající opravdu potřebuje? Po čem touží? Tím, že o jeho a našich pocitech budeme mluvit, můžeme člověku dopřát důstojný odchod. Takový, aby se při něm cítil dobře a my také. Abychom se smrti přestali bát.

Více informací o smrti, umírání a spoustu praktických informací na toto téma najdete na stránkách organizace Cesta domů.

Jdi na homepageZpět na začátek

Horoskopy