.

. Zdroj: shutterstock.com

Optimismus není povinnost! Proč naplno prožívat smutek, úzkost a strach?

Všichni bychom chtěli být šťastní a plní optimismu. Ale v posledních letech se zdá, že optimismus a štěstí se staly jakousi povinností. Negativní emoce jsou podezřelé. Jak by život vypadal, kdybychom se jich nadobro zbavili? 

Myslím, že nejméně šťastná se cítím asi ve chvílích, kdy je radostná nálada jaksi povinná. Jako například ve druhé třídě v prvomájovém průvodu, kde jsme na povel učitelky mávali střapatými mávátky.

Od té doby jsem zjistila, že téměř pokaždé, když se dostanu do situace, kdy je vyžadováno pozitivní myšlení, mám skryté potěšení z toho myslet negativně, nespolupracovat a tvářit se temně jako holčička Wednesday z Addamsovy rodiny.

Třeba na hodině aerobiku, kde jsem se proslavila nejen svou neschopností zapamatovat si i úplně jednoduchou choreografii, ale hlavně naprostou imunitou vůči rozjuchané energii, kterou sršely ostatní „holky“. Anebo na náborové akci jedné firmy nabízející přípravek na hubnutí.

Ze všech adeptů, kteří odpověděli na inzerát nabízející „zajímavou, dobře placenou práci nebo brigádu“, jsem byla zřejmě jediná, koho nenadchla představa, že budu vydělávat desetitisíce a na rtech nosit umělý úsměv jako ostatní prodejci.

Zkrátka, situace, kdy je štěstí přímo na programu, ve mně příliš mnoho štěstí nevzbuzují. A poněkud mě uklidňuje, že tento můj pocit potvrzují i nejnovější psychologické výzkumy.

Ukazuje se, že čím větší důraz kladou lidé na to, aby se cítili šťastní, tím méně se jim to daří. Je to paradox: Naše současná kultura je štěstím přímo posedlá. Nikdy v minulosti se na pocit osobního štěstí, spokojenosti, pohody či naplnění nekladl takový důraz jako dnes.

Pokračování 2 / 5

Existují „koučové štěstí“, kteří vám za pár tisíc po Skypu poradí, jak se cítit šťastní a myslet pozitivně každý den. Pořádají se motivační semináře, na nichž se můžete naučit, jak se cítit lépe a lépe. A příruček osobního rozvoje, které mají štěstí ve svém názvu, jsou v knihkupectvích plné regály.

Při tom všem nám to ale jaksi nevychází, v každodenním životě nejsme o nic šťastnější, než byli naši předkové, možná někdy spíš naopak. Nesčetné výhody moderního života, všechny ty vychytávky, které dělají náš svět příjemnějším a pohodlnějším, nám ve skutečnosti nijak moc nepomohly k lepší náladě a pocitu trvalé radosti.

Podle studie behaviorálních vědců Jonathana Schoolera a George Loewensteina jsou lidé, kteří mají štěstí jako absolutní prioritu, o 35 procent méně spokojeni se svým životem než ostatní a vykazují dokonce o 75 procent víc depresivních symptomů.

Pokračování 3 / 5

Nemyslete na ledního medvěda

Jak je to možné? Zdá se, že jedním z hlavních důvodů, proč příliš velký důraz na pocit štěstí způsobuje pravý opak, je to, že vede k neustálé snaze potlačovat negativní emoce. Úzkost? Smutek? Strach? Nespokojenost?

Na motivačním semináři vám možná řeknou, že to jsou jen překážky ve vaší hlavě, kterých se můžete zbavit tím, že… no, že se jich prostě zbavíte. Zakážete si je. Potlačíte je. Budete dělat, že neexistují. A od té chvíle už budete stále jen šťastní, efektivní a motivovaní.

Problém je v tom, že to nejde. Je to stejné, jako když vám někdo přikáže, že minutu nesmíte myslet na ledního medvěda. Schválně si to zkuste!

Dokud to nedostanete za úkol, není na tom nic těžkého. Ale jakmile se záměrně rozhodnete eliminovat ledního medvěda ze své mysli, bude se vám v myšlenkách vynořovat zas a znovu.

Když se rozhodnete, že nikdy nebudete smutní nebo vystresovaní, skončí to tak, že nejenže budete smutní a vystresovaní, ale ještě se kvůli tomu budete cítit provinile.

Jonathan Schooler a George Loewenstein v jednom ze svých experimentů nechali dobrovolníky poslouchat Stravinského Svěcení jara. Pokud to neznáte, vězte jen, že to není zrovna veselá skladba pro dobrou náladu. Polovina účastníků pokusu měla za úkol se během poslechu cítit co nejšťastnější, druhá polovina měla hudbu prostě jen poslouchat bez jakýchkoli instrukcí.

Výsledek? Ti, kteří si při poslechu skladby měli zlepšovat náladu, se na jejím konci cítili hůř než kontrolní skupina.

Podobně dopadly i studie rodičů, kteří se v okamžicích smutku nebo vzteku snaží vypadat klidní a šťastní před svými dětmi. I oni se ve finále cítili hůř, než kdyby dali průchod svým skutečným emocím.

Pokračování 4 / 5

Proč potřebujeme smutek

Zkuste si vzpomenout na nejtěžší okamžiky svého života. Pro mě osobně to byly asi dny krátce poté, co nám doktoři oznámili, že moje máma brzy zemře, a několik měsíců následujících po její smrti. Bylo to nejhorší období mého života, na druhou stranu, ta zkušenost je dnes součástí toho, kým jsem. Všichni prožíváme nešťastné etapy, katastrofické vztahy, stresující zážitky v práci, ale ty nám pomáhají stávat se odvážnějšími, soucitnějšími, empatičtějšími, statečnějšími lidmi.

„Je to podobné, jako když si tělo vytváří svůj imunitní systém,“ říká psychiatr Paul Bohn.

„Musíte být vystaveni patogenům, nejrůznějším škodlivým látkám, aby se tělo naučilo, jak na ně má reagovat.“

A funguje to i naopak – když se snažíme uchránit před jakýmikoli negativními zážitky a pocity, stáváme se choulostivějšími a snadno se zhroutíme i pod minimálním tlakem.

„Smutek je v dnešní době stigmatizován,“ říká Paul Bohn. „Kult štěstí všude kolem nás přináší i to, že jsme méně ochotni tolerovat negativní emoce jako nudu, úzkost nebo třeba pocit viny.“ Může s tím souviset i velký nárůst užívání antidepresiv, kterými někdy „léčíme“ nikoli klinickou depresi jako onemocnění, ale i zcela přirozené pocity, související s našimi momentálními prožitky.

„Kdybychom chtěli medikovat každý běžný smutek, žal nebo pocit ztráty až do té míry, že tyto pocity vymizí, riskujeme, že náš život bude plochý, prožitý jen napůl, a spolu se smutkem se z něj vytratí i autentická radost,“ dodává Paul Bohn.

Pocit smutku a „neštěstí“ je tedy důležitou součástí lidské zkušenosti. Štěstí totiž nemůže existovat bez své protiváhy. A negativní emoce mají i svou důležitou funkci, potřebujeme je k tomu, abychom přežili. Vztek nás připravuje ke střetnutí, strach nám říká, kdy nám hrozí nějaké nebezpečí, a prožívání smutku zvyšuje naši schopnost empatie.

Pokračování 5 / 5

Stoicismus není jen stoický klid

Jednu z cest, jak se vyrovnat s negativními zážitky, nástrahami a riziky, nabízí stoická filozofie. Má svůj původ ve starověkém Řecku a Římě, v dobách, kdy nemoci a jiné rány osudu zasahovaly lidi ještě krutěji než dnes. Jeden z jejích zakladatelů, filozof Epiktétos, strávil své mládí v otroctví, a celý život prožil zmrzačený kvůli násilí, kterému byl jako otrok vystaven.

Jeho následovník, římský myslitel Seneca, byl sice bohatým a váženým mužem, ale byl si velmi dobře vědom toho, že osud se může kdykoli zvrátit k horšímu: „Nikdy jsem nedůvěřoval Štěstěně, i když se zdálo, že je ke mně shovívavá,“ napsal v jednom ze svých dopisů.

„Všechny její štědré dary – peníze, úřady, vliv – jsem si odkládal pro případ, že kdyby si je vyžádala zpět, mohl bych jí je bez zneklidnění vrátit.“

A to se také nakonec stalo – římský císař Nero pojal podezření, že se Seneca účastní spiknutí proti jeho osobě, a nařídil mu spáchat sebevraždu.

Stoická filozofie není tak docela tím, co dnes považujeme za „stoický klid“, není to hlásání pouhé lhostejnosti. Stoikové nám jen doporučují nezavírat oči před tím, že věci v našem životě se mohou obrátit k horšímu, nesnažit se být optimistou za každou cenu, netvrdit sám sobě, že něco se „nesmí stát“ – protože se to stát může.

Připomínají nám, že mnoho okolností prostě nemáme pod kontrolou a jediné, co skutečně můžeme ovládat, jsou naše úsudky o jednotlivých událostech. Když si dovolíme vzít v úvahu, že nejhorší možný scénář se může naplnit, obvykle zjistíme, že není tak strašný, jak jsme si původně představovali.

Štěstí? Jen tak mimochodem

Pochopitelně, neznamená to, že máme přestat chtít být šťastní. Ale myslím si, že štěstí se dá najít spíš při hrabání podzimního listí nebo strouhání jablek na štrúdl než na motivačním semináři nebo v příručce o tom, jak se cítit šťastnější. Štěstí mě prostě nejčastěji potkává ve chvílích, kdy se snažím o něco úplně jiného.

Článek připravil časopis Moje psychologie.