Proč se ke svým blízkým chováme hůř než k cizím lidem? | Ženy.cz
 


Proč se ke svým blízkým chováme hůř než k cizím lidem?

2. května 2021 • 06:00
• Foto: iStock.com

Míváme tendenci nevážit si svých nejbližších. Pokládáme je za samozřejmé, neustále si na nich vybíjíme vztek, frustraci a pokaždé čekáme automatické odpuštění. Přece nás milují, ne? Ale proč my jim ukazujeme lásku tak zvláštním způsobem? A co dělat, když jste na straně těch stále „stíraných“?

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. V kontextu tohoto tématu to platí myslím dvojnásob. I když jste si možná přečetli úvod s opovržením a nechcete si to přiznat na první dobrou, jsem si takřka jistá, že alespoň párkrát za život se v takové situaci ocitl každý z nás – a někoho blízkého ze svého okolí „sejmul“, urazil, seřval, počastoval zbytečně ironickou poznámkou nebo se choval jinak neuctivě. A to vše čistě jen z pozice „přece mě má rád, tak to unese“. Z přehlíživosti. Z pocitu „samozřejmosti“, u kterého vůbec nebereme v potaz riziko ztráty dotčené blízké osoby. Stává se nám to v dlouhodobých partnerských vztazích, ale klidně i s vlastními sourozenci, stárnoucími (a slábnoucími) rodiči nebo blízkými přáteli. Stává se nám to, když v daném vztahu chybí oboustranná zralost, vědomá práce na jeho kvalitě, když v něm není rovnováha.

Tip na video: Proč jsme zlí na ty, které máme nejraději? Odpovídá Honza Vojtko!

Jedna ze tří rolí

„K této nerovnováze dochází z pohledu takzvané transakční analýzy z velmi jednoduchého důvodu. V životě totiž můžete dojít do jedné ze tří rolí: Můžete žít jako „dospělý“, jako „věčný rodič“ nebo jako „věčné dítě“. A vlastně pouze tehdy, když vedle sebe stojíte oba v roli dospělého, dokážete udržet vztah v rovnováze a vědomě jej rozvíjíte, stabilizujete, víte, co pro sebe znamenáte,“ vysvětluje koučka Mgr. Nikola Šraibová (www.nikola-sraibova.cz).

Mnohem častěji než jako dva dospělí se ale ve vztahu potkáváme v dalších dvou rolích. Jeden z nás bývá „věčný rodič“, druhý „věčné dítě“. A pokud berete kohokoli jako samozřejmost a nebojíte se jeho ztráty, chováte se přesně jako (přísný) „rodič“ k (nepřijímanému) „dítěti“. Tedy, myslíte si, že můžete skoro všechno. Sekýrujete, znevažujete, zlehčujete životní sny i obyčejná přání toho druhého, málokdy o cokoli prosíte, a pokud máte na něco nebo někoho vztek, ten druhý to velmi snadno odnáší. Je váš hromosvod, pomyslný boxovací pytel i součást domácího inventáře zároveň. Jak se z vás někdo, kdo se takhle chová, stal?

Malý vnitřní rodič

„Kromě jiného za tím bývá implementovaný vnitřní kritik, takový vnitřní malý rodič inspirovaný tím, jak se k nám chovali naši rodiče. I my sami k sobě neustále mluvíme skrze filtr jejich výchovy, a tento pak máme tendenci přenášet dále na svou rodinu, partnery, přátele – pokud se tedy nacházejí v té řekněme opačné roli dítěte,“ pokračuje dále Mgr. Nikola Šraibová. Vnitřní kritik je velmi nesmlouvavý, nemilosrdný a náročný. Skrze něj jsme takoví my sami k sobě, ale navenek právě také ke svému okolí. A pokud je někde nablízku „věčné dítě“, stává se naším automatickým terčem.

U nás žen se to pak často stupňuje ve chvíli, kdy se staneme mámami, a zvyklé celý den dirigovat děti, udržovat při životě domácnost, přibereme k řízení nakonec i své muže, jen co se večer vrátí z práce. Muži bývají „rodičem“, když jsou dominantní, a tím spíš, když si do života vyberou navíc ženu, která se narodila jako nejmladší sourozenec, tedy nemá příliš silné ochranné mechanismy. To jsou přesně ty další faktory a okolnosti, které zrození osobnosti „věčného rodiče“ podporují. Místo v původní rodině, to, kdo je vedle vás, jakou děláte práci, do jaké míry jste kdy museli a musíte fungovat samostatně… všechno se to sčítá. A pokud se to sčítá v roli „věčného rodiče“, vede to k domněnkám o kvalitě vlastní síly, k určitému pocitu nadřazenosti i samozřejmosti, kterou pro vás představují ti kolem.

Dlouhodobost a emoce

Stupňovat naše sklony k roli „věčného rodiče“ pomáhá ale ještě řada faktorů. Třeba takové emoce. Pokud jsme v pohodě, vnitřní kritik, vnitřní malý rodič pochrupkává. Možná se nechováme úplně jako „dospělý“, ale nic se nehrotí. „Jenže když jsme dlouhodobě pod emocemi, unavení, přetížení… Když se navíc přidá ponorka, jako se to poslední dejme tomu rok děje v mnoha druzích vztahů kvůli lockdownu, přijde jediné: Jak se stupňuje vnitřní napětí, stupňuje se i neuctivé chování vůči okolí. Nikoli cíleně, ale pokud je nám stupeň zralosti „rodič“ vlastní, podvědomě se dere na povrch, a pokud se tak děje ve stresové situaci, my automaticky volíme nízké, respektive nízkoenergetické chování, tedy to pudové, neovládané, jehož zásluhou pak navenek peskujeme, znevažujeme, dehonestujeme a jsme zlí nebo přísní na ty, které máme nejblíž,“ poukazuje na fakta Mgr. Nikola Šraibová, podle níž pak samozřejmě platí, že čím déle ještě v takovém vztahu jste, tím více přehlížíte (nejen ve vyhrocených situacích) dopady svého chování na své blízké.

Je to, jako byste doma měli sice nabouchanou káru, ale už ji máte strašně dlouho, takže už ani nemáte potřebu jí naleštit kapotu nebo nechat vyměnit olej. O „starou věc“ už prostě nepečujete, protože zevšedněla, nebudí váš zájem. O člověka v nastavení „dítě“ nepečujete ze stejného důvodu. On se o nic ze své podstaty nepřihlásí, z povahy své povahy není zvyklý protestovat, takže vy jako „rodič“ pak máte volné pole působnosti pro své tradiční výbuchy. A zraňujete a zraňujete a zraňujete. Zatímco k cizím se pořád dál chováte okouzlujícím způsobem. Jednak jsou noví, jednak vás ještě neznají. A jedním z typických rysů „rodiče“ je potřeba vypadat před druhými dobře. Být obdivovaný, svým způsobem nadřazený, „lepší“…

Jako souboj predátor vs. kořist

Proto se pak také mnohá soužití nakonec mění tak trochu v souboje o přežití „dítěte“. „Rodič“ je predátor. „Dítě“ zase oběť nebo chcete-li kořist, která má navíc sama ze svého vlastního úhlu pohledu nějaké vnitřní přesvědčení, že není respektuhodná, sama vlastně ukazuje svou slabost a spoustu „rodičů“ automaticky přitahuje. Ale bez zajímavosti není fakt, že to tak není ve všech interakcích. Možná ve většině, ale ne ve všech. Tedy i „rodič“ může být v interakci s někým silnějším najednou „dítě“, i „dítě“ může být ve vztahu s jiným partnerem téhož nastavení najednou „dospělým“ a fungovat naprosto rovnocenně.

„Dospělým“ pro vás může být váš vlastní potomek, zatímco váš muž se ne a ne hnout z kategorie „dítě“… A z „dospělého“ se vlivem okolností může během soužití klidně stát zase to „dítě“. Tohle nemá pevná pravidla, tohle je prostě o souborném působení vzájemných energií a o tom, kde jeden každý máme své hranice, kde sami se sebou začínáme vědomě pracovat. „Rodič“ na tom, aby zbytečně neubližoval (protože obvykle není zlý vědomě), a „dítě“ na tom, aby si ubližovat nenechalo (protože to zkrátka podvědomě dovoluje).

Jak nenechat ostatní, aby si o mě otírali boty?

A teď další důležitá věc: Co můžete udělat, když jste na straně „věčného dítěte“ a někdo vás neustále péruje, driluje, dehonestuje a nerespektuje? „Musíte vědět, že v tu chvíli máte aktivovaný nějaký vnitřní mechanismus, který to ostatním dovoluje. Špatně se to připouští i chápe, ale pokud se vám něco takového děje, zřejmě se to děje jen proto, že vám to ještě dost nevadí. Dost na to, abyste se postavili sami za sebe a řekli tomu DOST,“ vysvětluje Nikola Šraibová s tím, že nenechat se brát jako samozřejmost je totiž něco, co vychází z umění postavit se sám za sebe. A pokud to nedělám, mám k tomu nějaký důvod. Ať už je to pouhá komfortní zóna, kdy mi nahání strach představa změny.

„Ale také se setkávám s tím, že mí klienti berou tu svou roli věčného dítěte, potažmo vlastně věčné oběti, protože jejich rysy se v mnohém shodují, jako výmluvu a argument pro to, co všechno nemohou v životě změnit. Vymlouvají se na to, že takhle byli například vychovaní, a i když proti mně sedí a říkají, že už nechtějí, aby s nimi ostatní špatně zacházeli, pak když se zeptám, co s tím budou dělat, jen pokrčí rameny a řeknou, že nevědí, že za to nemohou, že to vzniklo doma, když byli malí, a tečka,“ popisuje své profesní zkušenosti koučka, podle níž je z toho jediná cesta. Musíte dosáhnout opravdu té hranice, kdy aktivujete mechanismus sebeobranný. Kdy řeknete DOST, obhájíte své NE, vystavíte si (konečně) své hranice. „Klidně po maličkostech, drobných krůčcích, které vás vyvedou z toho sebemrskačského syndromu, role oběti, role věčného a bezmocného dítěte. Nepotřebujete v ní opravdu být už ani minutu, protože máte právo být dávno dospělí!“ uzavírá Nikola Šraibová.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Doprava je zdarma!

Moje psychologie 05/2021 Moje psychologie 05/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Jana Potužníková
Klíčová slova:  vztahyrodičedítěvztahemoce
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy