Terapeutka Alena Wahle: Jediná cesta k sebevědomí je poznat sama sebe

7. března 2021 • 06:00
Alena Wahle
Alena Wahle • Foto: Veronika Horejšová

Jsou to úplné drobnosti v jazyce, ale vždycky mi rvaly uši. O čem mluvím? Například o tom, když o sobě někdo mluví jako o „mojí maličkosti“. Jiný uvede příběh slovy „bylo to, tuším, nerad bych se mýlil“ a vysype informaci, která je obecně známá. Jiný se zbytečně ironizuje nebo musí za každou cenu shazovat lidi, s nimiž si právě povídá. Co to s námi je? Co je s naším egem, když je zraněné, či naopak příliš nafouklé? Nejen o tomto tématu jsem mluvila s terapeutkou Alenou Wahle.

Povězte mi, kdo o sobě uvažuje jako o „mojí maličkosti“?

V naší kultuře máme často výchovu postavenou na tom, abychom příliš nezpychli a neupřednostňovali sami sebe. Učíme se pokoře, ale tímtéž se mnohdy dostáváme do opačného extrému, kdy sami sebe shazujeme, nejsme si schopni říct, jaké máme potřeby, co bychom chtěli, abychom byli spokojení, a bereme to tak, že to je holt takový úděl, že takhle by to mělo asi být. Vnímám to jako návyk, se kterým vyrůstáme v rodinách. Na lesních terapiích se často ptám lidí: A co teď potřebujete? Jsou konfrontováni otázkou, kterou si vůbec nejsou zvyklí dávat, protože se naučili upozaďovat sami sebe – a k tomu bych asi přiřadila ten termín moje maličkost. To, co já si myslím, co potřebuju, vůbec nehraje roli, důležité je to, co se ode mě očekává.

Může to být paradoxně snaha přitáhnout k sobě pozornost?

Všichni toužíme po nějaké pozornosti, ale tohle je spíš nějaká omluva za to, že něco potřebuju, něco chci. Za to, že do tématu chci vstoupit, že pozornost potřebuju přesně v ten moment. Setkávám se s tím velmi často: Člověk má stud za vlastní prožívání, za to, že vůbec něco chce, a že to je často něco velmi jiného, než by měl chtít.

Jak se stane, že člověk přijme jako vlastní myšlenku, že nemá nárok chtít, prožívat?

To může vzniknout tak, že rodiče se snaží dětem něco zakazovat, učit je, že nedostanou všechno, co potřebují. Že se snaží děti příliš nerozmazlit. A může se to zvrtnout v to, že dítě nedostane většinu z toho, co potřebuje, a od rodičů se naučí, že takhle to v životě chodí. Že bychom si měli počkat a že je neslušné si o něco říkat. S tím pak pracujeme až do dospělosti a bereme to jako normální.

Které potřeby nejčastěji upozaďujeme?

Setkávám se s tím, že je to láska, ale taky je to hodně potřeba času, klidu nebo prostoru pro sebe. Máme často návyk, že se musíme věnovat ostatním lidem a poslouchat, co nám ostatní říkají. Když nás někdo pozve na večírek nebo schůzku, vyjdeme mu vstříc, stejně tak v rodině – chodíme na návštěvy a nedovolíme si říct: Mně se nechce, já už nemůžu, potřebuju teď odpočívat. Bereme to jako neslušné. S potřebou času pro sebe se setkávám nejčastěji.

A co naopak, co je v nastavení člověka, který má ve středu zájmu výhradně sebe?

Příčin je spousta, může to být tím, že byl tak extrémně potlačovaný a teď si to všechno vynahradí, kvůli té frustraci si dopřeje všechno. A taky to může být důsledek bezhraniční výchovy. V ní dítě nedostává žádné hranice, má možnost do všeho vstupovat, o všem rozhodovat. Do života se pak nenaučí zažívat nekomfort bytí v situacích, kdy není po jeho. Bere to totiž jako samozřejmost, jde takhle životem a očekává, že to tak bude neustále.

Zmiňovala jste lesní terapie, kterým se věnujete. Pro koho jsou určeny? Pro toho, kdo si nechce, nebo možná nedokáže sednout do křesla v ordinaci?

Moje ordinace je v lese, žádné křeslo nemám. A když už si sedneme, je to někde na vyhlídce a popíjíme u toho čaj z termosky. Terapii vnímám jako psychohygienu vhodnou pro lidi s problémem, který potřebují zpracovat, kterým je v životě těžko. Další skupina lidí se cítí být zdravá, jen zažívá situace, které si nedokážou vysvětlit. Nebo si chtějí něco usadit, pravidelně si chodit povídat a slyšet názor někoho jiného, kdo má pohled zvenčí, je nezaujatý, není ve věci emočně angažovaný. Lidi, kteří chodí ke mně, potřebují obvykle mnohem větší prostor. Na obvyklé terapii, která trvá hodinu, proberete připravená témata, máte připravené otázky i odpovědi, hodina uběhne, a nedostanete se do žádné větší hloubky. Příště uděláte shrnutí z minula, na něco navážete, a je zase konec. Pokud v sobě má člověk balík nezpracovaných věcí, nikdy nechodil na dlouhodobou terapii a snaží se opravdu nahlédnout, co by si potřeboval uspořádat, co ho bolí, pak je lepší, když je víc času v kuse. A taky využíváme toho, že nesedíme naproti sobě, nedíváme se na sebe, ale jdeme. Člověk kouká do stromů a často z něj vypadnou věci, které by v ordinaci neřekl. To slýchám často, že na běžné terapii nebyli schopni dojít ke vzpomínkám, prožitkům, propojit si souvislosti. V tom je lesní terapie jiná, její délka a chůze. Zjistila jsem, že když člověk chodí, pohybuje se, pomáhá tělu uvolňovat prožitky.

Alena Wahle Alena Wahle Autor: Veronika Horejšová

Zmínila jste se, že se při lesní terapii na sebe nedíváte – i pohled do očí může způsobovat blok mluvit?

Hypersenzitivní lidi často dostává do stresu, když je někdo pozoruje. Strach z hodnocení, který máme všichni, má hypersenzitivní člověk mnohem větší, silnější. Proto je úlevné, že se může tvářit, jak chce.

Jste autorkou publikace Průvodce vysoce citlivým životem, kde se právě hypersenzitivním lidem věnujete. Přibývá jich v populaci?

Někdy v 80. letech popsala americká psycholožka Elaine Aronová na základě svého výzkumu skupinu hypersenzitivních lidí, kterých je přibližně 15–20 %. Zhruba rok předtím, než jsem o hypersenzitivitě začala psát blog, jsem zkoumala lidi kolem sebe a přišla jsem na to, že ona pětina odpovídá. Zároveň jsem k nim přidala ještě skupinu lidí, kteří sice nejsou hypersenzitivní, ale mají zvýšenou citlivost. Proto si myslím, že skupina citlivých lidí je mnohem větší než udávaný vzorek, jen se to spousta lidí snaží různě maskovat a tvářit se, že to tak není, že se jich věci tolik nedotýkají. Mají naučenou řeč těla, nějaké obrany, ale když zjistí, že téma zvýšené citlivosti existuje a že se k ní vážou i pozitivní věci, že to není jen slabost, začínají se pomalu rozbalovat.

Mohou být podobně skrytě hypersenzitivní i lidé, kteří často soudí, shazují a o ostatních i o sobě uvažují výhradně v negativních konotacích?

Jistě, dělají to i lidé vysoce citliví, kteří sami sebe ještě úplně nepochopili, nepřijali, a tohle může být způsob jejich obrany, aby se vyhnuli pozornosti. Celkově tohle dělají lidé, kteří jsou si sami sebou hodně nejistí. Snaží se dělat všechno proto, aby náhodou někdo nezačal zkoumat je, proto neustále upozorňují na domnělé nedostatky ostatních. Mají v sobě chaos, snažili se dostát nárokům nebo cílům, které měli nastavené od rodičů, a špatně se s tím vyrovnávají. Není to tedy rys, který bych připisovala výhradně citlivým.

Jak vysokou citlivost vysvětlit svým blízkým nebo třeba kolegům v práci?

Jediná možná cesta je formou nenásilné komunikace. Vysoce citliví lidé nebudou nikdy křiklouni ani bojovníci s ostrými lokty, kteří by někam nakráčeli a řekli: Tak a dost, potřebuju, abyste mě teď poslouchali. Ale můžou říci: Víte, mně už tady není příjemně, protože bych potřebovala trochu více prostoru. Mohou konkretizovat svoje potřeby, říct, že potřebují čas pro sebe, protože jejich mozek funguje jinak a mají potřebu klidu nebo prostoru vyšší než ostatní. A když to popíší ostatním lidem, je to srozumitelné i pro ně. Dám vám příklad. V práci někoho třeba extrémně zatěžují porady a není možné říct: Sorry, já jsem hypersenzitivní, já na ně chodit nebudu. Pak doporučuji, aby takový člověk zašel za šéfem a řekl mu, že se snaží, dělá vše, co je v jeho silách, zaměřuje se na detail a zároveň na práci nahlíží komplexně, proto ji úplně nemůže ošulit, a zabere mu tak víc času, protože ji potřebuje dělat důkladně. A když v této souvislosti řekne, že porady ho vždycky vyhodí z procesu a soustředění a trvá mu dlouho, než se do koncentrace zase dostane, věřím, že porozumění najde.

Zajít za nadřízeným a říct, že mi něco nevyhovuje, je mnohdy obtížné i pro lidi, kteří hypersenzitivní nejsou. Kolik síly je k tomu potřeba?

Vyžaduje to velkou vnitřní sílu a důvěru v sebe sama. Proto apeluji na to, aby člověk šel cestou sebepoznání: Když se poznáme, víme, o koho se můžeme opřít. A taky je pak mnohem jednodušší někomu vysvětlit, jací jsme, co potřebujeme, ale i to, co můžeme nabídnout. V tom je ohromná síla. Když je ale člověk ve fázi, že si připadá úplně neschopný, že nedokáže plnit nároky, které jsou na něj kladeny, a zároveň je frustrovaný z toho, že se mu něčeho nedostává, pak je asi lepší odejít a zvolit nějaké úplně jiné prostředí.

Je složité překonat obavy z toho, že můj nadřízený mě stejně nevyslechne, případně mě zesměšní nebo mi řekne, že jsem jen zbytečně přecitlivělý?

Vždycky se můžeme setkat se šéfem, který není úplně respektující. Má zaměstnance jen proto, aby plnili jeho požadavky, vyžaduje stoprocentní loajalitu, lidi bere jen jako nástroj k naplňování vlastních cílů – tam dialog asi opravdu není možný. Pokud citlivý člověk touží po respektu a pochopení, v takovém prostředí ho nikdy nemůže najít. A věřím, že nejen citlivému, ale většině lidí v takovém místě nebude dobře. Pak je namístě skutečně volit jiné prostředí, citliví lidé ale často narážejí na to, že vyzkoušeli spoustu prací a potkávali podobný typ lidí, pak jsou skeptičtí a rezignovaní. Mají pocit, že jejich citlivost je jen na škodu, že si všechno moc berou.

Nebývají právě kvůli tomu označováni jako vztahovační?

To je obvyklý argument: Ty jsi vztahovačný a přecitlivělý. Vztahovačnost může být ještě něco jiného, ale „moc si to bereš“, „moc to prožíváš“ – s tím se skutečně setkávají velmi často a velmi často to berou jako svou slabost. Že nás věci příliš zasahují, že se v nich dlouho nimráme, že je dlouho rozebíráme, analyzujeme pocity – nebo že máme potřebu déle truchlit. Patří sem i drobné denní příhody, kdy nám někdo něco vytkne a nás to v očích těch zdatných dokáže úplně rozhodit.

Jak tedy vybudovat zdravé sebevědomí?

Cesta je skrze poznání sebe sama. Jen tak se můžeme přijmout a říct, že tak, jak jsme, jsme v pořádku. Není to otázka jednoho večera, kdy bychom si řekli „a teď už se přijmu“, ale dlouhodobě se můžeme zaměřit na to, co potřebujeme, co cítíme, kdo jsme, co nám dělá dobře. Že dost možná dobře potřebujeme něco úplně jiného než naše rodina a naši blízcí a je to tak úplně v pořádku. Skrze takové sebepřijetí se můžeme dopracovat až k sebelásce. Pak se můžeme bavit o tom, že člověk je celistvý a je vůči ostatním v míru a že už ani nemusí reagovat na nějakou kritiku.

MGR. ALENA WEHLE Zážitková pedagožka a terapeutka se specializuje na pomoc lidem s vysokou citlivostí. O tématu vede intenzivní osvětu ve společnosti: píše blog na stránkách alenawehle.cz, připravuje a vede semináře, přednáší pro veřejnost. Terapii pacientům poskytuje mj. i v lese při společných procházkách. V letních měsících působí jako turistická průvodkyně na túrách po Balkáně.

Další skvělé rozhovory a články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 04/2021 Moje psychologie 04/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Michala Komrsková
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy