O čem se mlčí: Polyamorie fakt není pro každého, říká sexkoučka

21. dubna 2021 • 06:00
Bavme se otevřeně o věcech, o kterých se mlčí • Zdroj: Videohub

Polyamorie je nyní hodně probírané téma, moderátorka Adéla Elbel si proto v rámci projektu O čem se mlčí časopisu Moje psychologie pozvala do studia dva hosty, kteří k němu mají co říci: psychologa Jiřího Procházku, který se zabývá netradičními vztahy, a Fronemu Lark, který v polyamorních vztazích žije řadu let. 

O svoje zkušenosti se s námi podělila také sexkoučka Julie Gaia Poupětová, která žije v polyvztahu spolu se svým manželem a dlouhodobým partnerem. Povídaly jsme si s ní o radostech i strastech lásky, která někdy budí tak bouřlivé reakce. 

Žijete v polyvztahu třináct let se svým manželem a přítelem. Kdy jste se seznámila s přítelem a jak vlastně došlo k tomu, že jste se rozhodli pro tento druh vztahu?

S manželem jsem sedmnáct let a s druhým partnerem jsme nyní čtrnáct let. V určitou chvíli jsem dospěla k tomu, že nemůžu neustále skrývat před okolním světem, jakým způsobem prožívám své vztahy, že se dokážu emočně angažovat ve vícero partnerstvích najednou. Ona to pochopitelně byla několik let před tím cesta i pro mě osobně. Po prvním manželství a rozvodu jsem si začala víc uvědomovat, co je mi vlastní a co mě ve vztazích naplňuje a jak vypadaly moje vztahy třeba i v období puberty. Tehdy jsem to tak nepojmenovávala, ale v určité chvíli jsem prostě dospěla k tomu, že je potřeba udělat „coming out“ i stran mého vztahového nastavení, to znamená primárně otevřít toto téma se všemi blízce zainteresovanými a pak nechat širší okolí, aby si to nějak přebralo. Nejtěžší na tom všem bylo, že jsem riskovala ztrátu všech tří vztahů, které jsem v té době měla, protože kterýkoli z partnerů mohl svobodně říci, že do toho prostě nejde. Nakonec ty dva nejdůležitější vztahy přežily.

Jakým způsobem vnímáte téma nevěry? A jak se vyrovnáváte s případnou žárlivostí?

Víte, osobně a i s ohledem na mou profesi sexkouče a to, co řeším jako každodenní chleba s klienty, mám pocit, že lidé často vnímají nevěru jako jasný pojem, a hlavně se domnívají, že ten druhý to přece musí mít úplně stejně. Když to ale začneme probírat do detailů, často vypluje na povrch, že každý z partnerů třeba i v dlouhodobém vztahu má trochu jiné hranice nevěry. Navíc, já své klienty učím, že slovo nevěra je nástroj obrany a jako takové vás z podstaty věci má učinit méně zranitelnými. Paradoxem je, že pokud chcete s nevěrou pracovat doopravdy, musíte se naopak sami stát zranitelnými, přestat se schovávat za domněnky kolem slova „nevěra“, odložit obranné štíty a začít pojmenovávat své pocity pravými jmény. Zraňuje mě, když děláš to a to... Nejvíc mě bolí, když se děje to a to... Největší strach mám z toho a toho...  Pokud na tom obě strany chtějí pracovat, postupně si nastaví bezpečné způsoby chování, kterými si nebudou ubližovat a zároveň v nich budou mít dostatek svobody. Anebo zjistí, že mají natolik odlišné hodnoty, že by si museli vzájemně do konce života lhát. Ale i to může být na sezení u sexkouče hodnotné zjištění, které partnerům třeba umožní po rozchodu snadněji zachovat přátelství, když jsou v tom třeba děti.

Mgr. Julie Gaia Poupětová Mgr. Julie Gaia Poupětová Autor: Archiv

Myslíte, že polyamorní vztahy jsou záležitostí poslední doby, anebo existovaly vždy, jen nyní se je lidé nebojí přiznat a otevřeně o nich mluvit?

Osobně se domnívám, že s ohledem na to, co víme o životě našich předků v etapě sběračů a lovců, tedy před počátkem neolitu − zemědělství (viz např. kniha Sex na úsvitu − C. Jethá, Ch. Ryan), je určitý druh vícečetných svazků pro muže, ale pozor i pro ženy, mnohem přirozenější. Naše západní společnost má ale nastavenou jako „přirozenou“ normu monogamní vztah, což většina lidí prostě přijímá za své a promítá to do svých hodnot. Právě proto svým klientům říkám, že polyamorie rozhodně není pro každého. Musíte mít mnohem lepší vztahové, komunikační i organizační dovednosti, všeho je násobně víc a vlastně se stále potřebujete něco učit. Polyvztah není o tom, že se to nějak zařídí samo za vás. To fakt ne, musíte celkem intenzivně o řadě věcí komunikovat a nebát se otevírat nepříjemná a obtížná témata. Když se vám tohle všechno nechce řešit a učit se nové dovednosti ani v monogamním vztahu, je nesmysl si představovat, že tohle všechno bude v polyvztahu jednodušší. 

... ... Autor: red

Přijímá váš způsob života vaše rodina a rodiny vašich partnerů (manžela)? A jak reagovali vaši přátelé?

Víte, ono pro členy mé rodiny vůbec bylo obtížné přijmout mou profesi sexkoučky, kterou jsem si navíc vymyslela úplně na zelené louce. Časem ale začalo přicházet poplácávání od známých po ramenou se slovy obdivu: Jé, tohle je tvoje dcera, že jo? Tak tam někde zřejmě pochopili, že to můžou brát pozitivně. Co se týče mých veřejně proklamovaných preferencí, teď myslím vztahových, určitá část rodiny/rodin je s tím v pohodě. A u druhé části sice proběhl „comming out“ a nějakou dobu to vypadalo nadějně, ale postupem let vidím zase opačnou snahu o určitou normalizaci zpátky. Návštěvy jsou povoleny jen s jedním partnerem, při konverzaci po telefonu máte pozdravovat jen jednoho partnera a jakákoli diskuse na toto téma není vhodná ani příjemná. Čili coming out jako by nebyl, ale to jsou asi věci, které už s ohledem na věk nijak nezměním, a občas se holt prostě nevyhneme drobným kolizím. To je charakteristické pro všechny coming outy, že veřejným oznámením toho, jak se věci mají, to nekončí, ale naopak spíš začíná. 

Jaké má pro vás polyamorní vztah bonusy?

Mohu žít svobodně, pravdivě a autenticky si dovolit se vyjadřovat v oblasti intimity tak, jak to cítím. To je pro mě důležité nejen z hlediska osobní integrity, ale v podstatě i profesně.

Pro jaký typ lidí podle vás není polyamorie vhodným typem uspořádání partnerství?

Ona je na místě spíš otázka, pro které lidi je to vhodné uspořádání. Kdybych měla odpovědět skutečně pravdivě a do hloubky, bude to o trochu delší povídání. Museli bychom si totiž povídat třeba i o tzv. emancipaci ženské sexuality, kterou se podrobněji zabývám ve své knize Intimní štěstí, a také o tom, na co všechno lidé musí mít takzvaně „koule“, aby polyvztah zvládli. Řekněme, že mám zkušenost i s tím, že partneři chtějí při sex koučinku řešit otevřený vztah, případně polyamorní uspořádání. Během rozhovoru na sezení se ale ukáže, že muž vnímá své sexuální zálety a občasné kafíčko a povídáníčko se slečnami „jen jako sex“, kde se rozhodně nezamilovává a kde tedy nehrozí riziko rozpadu vztahu. Oproti tomu jakékoli erotické dobrodružství své ženy vnímá jako velmi rizikové, protože jak říká: „Je všeobecně známo, že ženy se přece zamilovávají, a ty vůbec jsi v tomhle hodně emotivní...“, dodá ke své partnerce. Jinými slovy, já si můžu užívat, protože u mě jako u muže je to jen ten takzvaný sex, ale ty musíš být věrná, protože když si nedej bože začneš užívat ty, hrozí, že se zamiluješ a rozpadne se nám vztah. Takový přístup pochopitelně z mnoha důvodů nikdy fungovat nebude. Nicméně protože ve společnosti neustále přetrvává dvojí standard v pohledu na mužskou a ženskou sexualitu, můžu na původní otázku odpovědět asi takto. Pokud s tímto nastavením v sobě a ve vašem vztahu nechcete pracovat a postupně ho měnit, nemá smysl se pouštět do experimentů s polamorními vztahy.  

Celý článek o polyamorii a spoustu dalšího skvělého čtení najdete v novém čísle časopisu Moje psychologie. Nové vydání časopisu si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz! Časopis vám přijde přímo do schránky s poštovným zdarma.

Moje psychologie 04/21 Moje psychologie 04/21 Autor: Archiv Mojí psychologie

 

 

Autor: redakce Moje psychologie
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy