Zdravé versus raněné ego: Jak se projevuje a před čím nás chrání?
Také už jste slyšeli, že největším nepřítelem šťastného života je naše ego? Omyl. Právě díky egu můžeme žít a fungovat ve skutečném světě. Proto je dobré mít v něm spojence, nikoli nepřítele.
Zdravé ego tedy rozhodně nemůžeme považovat za svého nepřítele. Právě naopak. Je to složka naší osobnosti, která nám pomáhá žít ve skutečném světě. Zdatný manažer, který nám pomáhá vyrovnávat se se vším, co nás potká. Snaží se v rámci možností uspokojovat podvědomé tužby tak, aby se nedostávaly do konfliktu se společenskými pravidly a morálkou. Zároveň – podle trochu jiného pojetí C. G. Junga – je úkolem ega stát se takzvaným bytostným já, sebou samým ve své ryzí podstatě. Uskutečňovat v realitě to, co nás bytostně naplňuje.
Když se nás ego snaží chránit (až příliš)
Právě v takových chvílích dostanou prostor projevy, které obvykle máme na mysli, když říkáme, že někdo má nafouklé ego. Ve skutečnosti jsou to obranné mechanismy raněného ega, které se stůj co stůj snaží zachránit svůj horkotěžko udržovaný sebeobraz. Může to být nezřízené vytahování, arogance a producírování se. Může to vypadat jako kariérismus, hromadění titulů a funkcí. Může to mít podobu nového červeného ferrari, rvačky s nejlepším kamarádem nebo známosti na jednu noc ulovené na Tinderu. Raněné ego může hulákat do světa: „Podívejte se na mě, jsem nejlepší ze všech!“
Anebo, právě naopak, se může krčit v koutě a spílat si do ubožáků. Ublížené ego je jako pokřivené zrcadlo, které nám ukazuje zvětšenou či zmenšenou karikaturu nás samotných. Ego je schopné provádět téměř cokoli, aby udrželo pohromadě iluze, které sami o sobě chováme. Donutí nás vylézt na Mount Everest, zpronevěřit peníze ve firmě, kupovat si o číslo menší oblečení nebo zásobovat svůj instagramový účet desítkami selfíček. Vtipné, ale trochu smutné na tom je, že té iluzi nevěří nikdo kromě nás samotných.
Jak uzdravit ego
Je možné raněné ego vyléčit? Podle psychologů nejde o to, jeho obranu úplně rozbořit a zlikvidovat. To by mohlo naší psychice přinést víc škody než užitku. Spíše je důležité zaměřit se na to, že tato obrana je často nevědomá a způsobuje velké zkreslení při vnímání okolního světa i sebe samého. Cílem je tedy uvědomit si, že ego tuto obranu vytváří, a pochopit, proč to dělá. Už to může zapůsobit velmi blahodárně.
Naše ego nám o sobě samých vypráví spoustu pohádek, ve kterých vystupujeme jako krásné princezny, rytíři bez bázně a hany nebo hloupí Honzové či zlé ježibaby. Většina těch pohádek se zrodila ještě v dětství s cílem vyvážit dramata, která se odehrávala okolo nás i v nás samotných.
V dospělosti se krásné princezny a stateční princové proměnili třeba v nestárnoucí krasavice a superúspěšné ředitele firem – jenže pohádka zůstala pohádkou. Nejde nám ale o to, zlikvidovat ego, toho šikovného vypravěče. Ale nahlédnout za kulisy jeho pohádek a najít tam sebe samotné. A mít se rádi, i když se naše skutečná podoba s tou pohádkovou rozchází. Zkrátka, mít rádi sebe sama, ne iluzorní obraz sebe samotných, který jsme si vymysleli, abychom to se sebou nějak vydrželi.