Proč svou dceru učím, že se nemusí dělit ani objímat babičku? | Ženy.cz
 


Proč svou dceru učím, že se nemusí dělit ani objímat babičku?

17. března 2021 • 06:00
• Foto: iStock.com

I v dnešní, zdálo by se progresivní době jsou malé holčičky u nás stále obětí zbytečných stereotypů, které z nich dělají stejně frustrované a unavené dospělé ženy, jako byly jejich matky a babičky.

„Takhle rozcuchaná a s dírou na koleni? Jsi ty vůbec holčička? Vždyť vypadáš jako čert!“ rozčiluje se matka na zhruba tříletou dceru na dětském hřišti. Než mi začne být roztomilé dívenky ze srdce líto, naštěstí stihne vesele odběhnout a dál se snaží vylézt na houpačku na stromě. Jsem často svědkem podobných scén, ze kterých se pak dlouho vzpamatovávám. Ačkoli totiž patřím k oné k smrti unavené skupině rodičů malých dětí, takže mám pro vyčerpání a rozmrzelost velké pochopení, nikdy mě nepřestává překvapovat, s jakou jistotou se snažíme své ratolesti napasovat do škatulek už od útlého dětství.

Takhle nebudeš princezna…

Ani v 21. století, kdy by se mohlo zdát, že pojem „feminismus“ na vás vyskočí i z ledničky, si neodpustíme hloupé stereotypy, které naše děti úplně zbytečně omezují. A zatímco na západ od nás mají zelenou silné ženy, které si jdou za svým bez ohledu na to, co si o nich kdo pomyslí, v Čechách stále trestáme své malé dcerky za to, že si chtějí hrát jako jejich klučičí kamarádi. Kdepak, holčička nemůže být divoká a hlasitá, to je přece výsada průbojných kluků! Dívenky musejí být poslušné a úslužné, sedávat v koutě, aby je tam pak někdo našel.

Už v mateřských školkách je našim dcerám často podsouváno, s jakými hračkami si hrají holky a se kterými kluci. „Jsi přece holčička, a ty se neperou,“ sykne paní učitelka ve školce, když chce malá Berta vrátit Honzíkovi zatahání za vlasy. „No tak, takhle nebudeš princezna,“ říká jí doma večer matka, když chce coby starší sestra bušit pěstičkami do bráchy za to, že jí zničil výkres. Berta roste a zjišťuje, že když příliš trvá na svém, nebo se dokonce brání, je považována za zlobivou, možná i nějak nehezkou. Nezapadá to do obrazu dívky víly, kterou by přece jako osoba pohlaví ženského měla být. Berta je moje kamarádka, která zažila jako každá třetí žena této planety sexuální obtěžování. Souvislost s tím, že v dětství nebyla vedena k tomu, aby se uměla čemukoli bránit a zastat sama sebe, se přímo nabízí…

Odmlouvat se může!

Naše společnost odmítá vlnu #metoo jako přehnanou. Kdysi populární sexuolog Radim Uzel neváhá v rozhovoru pro DVTV prohlásit, „že chlap je od přírody zvíře a ženy by s tím měly počítat“. Jak ale, když jim od dětství zakazujeme, aby se bránily? Odmala učíme své dcery, aby v sobě potlačovaly pocity, které by mohly vypadat „nežensky“. Šéfredaktorka známého módního časopisu, která často do svých úvodníků psala, jak důležité je, aby ženy stály na svých vlastních nohách, jedním dechem odsuzovala „urputnost“ jako vlastnost, kterou by „noblesní dáma nikdy neměla mít“.

To, co je ale považované u žen za otravné, je u mužů kvitováno s povděkem. Je tak dravý a ambiciózní, říkáme s respektem. Bojíme se feminismu, protože pak nám prý žádný muž nepodrží dveře nebo nepomůže do kabátu. Mnohdy nechápeme, že se zdvořilostí nemá emancipace nic společného. Matky dnešních malých holčiček ve velké míře stále opakují chyby předchozích generací, kdy dcerám nevysvětlí, že být odvážná je důležitější než to, aby ji měli všichni rádi. Že být drzá je v něčem kompliment, protože to znamená, že není ovce, která s sebou nechá manipulovat. Samozřejmě, vše musí mít svoje hranice, ale raději bych své holčičce vysvětlila, že když na to přijde, může klidně odmlouvat, než aby se dostala do situací, které jsem zažila já.

Peklo čeká na ty poslušné

Byla jsem také vychovávaná k uctivosti, slušné vychování byla velmi vysoká rodinná hodnota. Nebránila jsem se, když si na mě, coby tiché, zakřiknuté dítě, zasedla nevyrovnaná, vyhořelá učitelka ve druhé třídě a roztrhala mi výkres. Nebo mě před všemi dětmi postavila před tabuli a měla jsem opakovat, že jsem „prostě strašně hloupá“. Nebránila jsem se, i když jsem cítila, jak se mi strachem stahuje hrudník a žaludek, vždyť to byla paní učitelka a měla jsem ji přece poslouchat. Co vás nezabije, to vás může posílit, ale k oné vnitřní síle může vést trnitá cesta plná špatných i nebezpečných rozhodnutí. Pokud bych v dětství a dospívání potkala sexuálního predátora, měla bych velký problém se ubránit. Vždyť jsem přece poslušná holčička.

Podle policejních statistik se zneužití z 50 % dopouští osoba, kterou oběť zná. Jak těžké to pro poslušnou holčičku musí být, když se má bránit učiteli, rodinnému kamarádovi nebo klukovi z party? Znáte citát, který hovoří o hodných holčičkách, které se dostanou do nebe a ty zlobivé, kam chtějí? Tak to je omyl, protože peklo čeká právě na ty poslušné. Ty, které se bojí vzdorovat nadřízenému, který je opilý obtěžuje na služební cestě nebo sejme na poradě ubohým vtipem: „Dneska jsi nějaká nepozorná, to už máš zase menstruaci?“

Princezny nejsou v kurzu

1) Přeju si, aby moje dcera byla nikoli princeznou, ale bojovnicí. Proto ji nikdy nenutím, aby nás objímala nebo pusinkovala, pokud sama nechce. Tím se učí, že hranice, kdo se smí dotýkat jejího těla, dává pouze ona sama. Odmítnout dát pusu babičce není neslušné, dítě na to nemá náladu, babička mu ten den předtím třeba vynadala a ono teď nechce projevovat takové sympatie.

2) Za druhé, v případě, že kamarádi mojí dcery jí berou hračky a ona se brání, nikdy ji nenutím, aby se podělila. Proč by měla ignorovat agresi ze strany okolí a být u toho ještě milá? Musí si sama stanovit, co je pro ni přijatelné a najít s ostatními společné řešení.

3) Když se dcera zlobí, cítí silný nával agrese, neříkám jí, že vyvádí zbytečně. Její emoce mají své místo, ať jsou negativní, či pozitivní. Učíme se je společně prožít a zvládnout. Neříkám jí, že holčičky se nevztekají, není to přece pravda.

4) Poslední a nejdůležitější je budování naší vzájemné důvěry. Nikdy své dceři nelžu. Když už jí nechci dát bonbon, neříkám jí, že došly. Stejně jako že telefon se rozbije, když jí přehraje ještě jednu pohádku. Jsem upřímná, někdy to znamená scénu navíc. Ale chci, aby věděla, že rodičům se dá věřit, a doufám, že pak jí nebude nic bránit se nám svěřit i s tím, o čem se snadno nemluví.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 04/2021 Moje psychologie 04/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Anna Nosková
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy