Jsme vězni svého dětství?

16. ledna 2017
  • Jsme vězni svého dětství?

    Nakolik naši osobnost, chování a reakce určuje to, co jsme si přinesli z dětských let? Byli jsme naprogramováni už tehdy a napodobujeme v mnohém jen chování svých rodičů, někdy i generace nazpátek? Z velké části ano, ale dobrá zpráva je, že to tak nemusí zůstat věčně.

    Jistě i vy máte ve svém okolí někoho, o kom víte, že jeho životní začátky nebyly příliš šťastné. Nemusí o tom ani moc mluvit, stačí jen, že letmo zmínil situaci nebo prožitek, který vám někdy až vyrazil dech.

    Jdete s kamarádkou z kina a ona se najednou zmíní, jak ji ta vypjatá psychologická scéna připomněla její macechu, kterou si otec vzal po smrti její maminky. Taky ji okřikovala, ať když se neumí vyjadřovat a mele nesmysly, radši nemluví. Ať u jídla nemluví, ať proboha radši vůbec nikde nemluví, jestli nechce sama sebe i celou rodinu ztrapnit. Najednou vám to po dvaceti letech zapadá.

    Není to důvod, proč ve škole dostávala u tabule pětky z té samé látky, z níž měla v písemných testech jedničky? Proč nedokáže nahlas promluvit před publikem sestávajícím z více než dvou lidí, a pokud musí, tak zadrhává? Nebo se možná vynoří vzpomínka na vašeho nervově labilního expřítele. Jeho otec ho ponižoval i ve vaší přítomnosti, a i když se snažil zavděčit, ať udělal cokoli, bylo to špatně.

    Expřítel byl v neustálém napětí, které přenášel na všechny okolo, a pořád se mu snažil marně zalíbit. Tak moc, že vás to přestalo bavit a raději jste od něj odešla. Mimoděk vás taky napadne, jaký asi směr nabere život té dvanáctileté holčičky ze sousedství, kterou opustila matka, a protože otec zmizel už dávno, putovala prozatím do Klokánku.

  • Freude, Freude…

    „Už od dob Freuda se v psychologii zaměřujeme na to, jak zásadní vliv má dětství na to, co se děje v budoucnosti,“ říká terapeut Martin Kosek, který se zabývá především transakční analýzou, což je směr, který vznikl v 60. letech a vychází mimo jiné i z některých myšlenek psychoanalýzy.

    „Když chceme pochopit chování jiného člověka, tak jeho rodinná historie je pro jeho chování určující.“ Význam individuálních prožitků z dětství je jedním z klíčů, který odemyká podvědomí ve většině terapeutických přístupů.

    To, co jsme zažili, jak nás vychovávali, přijímali, milovali, chválili nebo naopak nic z toho nedělali, za sebou táhneme jak řinčící káru se starým železem. Nebo také alespoň sem tam se blýskajícím zlatem, záleží, jak to vidíme každý sám u sebe.

     

  • Opravdu je nutné věřit všemu, co nám v dětství opakovali?

    V transakční analýze existuje pojem životní scénář. „Od dětství si tvoříme jakýsi nevědomý životní plán, který vzniká na základě dětských rozhodnutí a současně pod vlivem rodičů a druhých významných lidí,“ vysvětluje Martin Kosek. Ten z nevědomé roviny ovlivňuje naše každodenní rozhodování. Pokud je člověk pod úplnou kontrolou tohoto plánu, zůstává ve své roli a vyhledává situace, které tuto roli potvrzují.

    Jsou to určitá dogmata, v jejichž zajetí mnohdy nevědomky žijeme a rozhodujeme se. Dalo by se to doložit „životními pravdami“, které nás ovlivňují: Kluci nebrečí! Musíš být silný! Nikomu se nedá věřit! „Scénář máme v sobě a dá se říci, že už tam vznikají rozhodnutí, jaký náhled na život budeme mít, jakého budeme mít partnera či partnerku, jací budeme k sobě a ke svému okolí,“ říká Martin Kosek.

    S pojmem životního scénáře nebo plánu ale pracují i další psychologické směry. V podstatě jde o to, že repertoár chování a apriorní hodnoty jsou zafixovány a vžity. My pak často jednáme ve vzorcích, které nás samotné překvapují. Lze to ilustrovat na notoricky se opakující zkušenosti. Kolikrát jste si řekli, že tu či onu větu, kterou jste slýchali od rodičů, nikdy nevyslovíte? A ruku na srdce, kolikrát jste tuto zásadu porušili?

    Takové ty „debilní kecy matek“, které kolují na internetu: To jako když Horáček skočí z okna, ty skočíš taky? Dokud bydlíš pod touhle střechou… Proč? Protože jsem to řekla! To já ve tvém věku… apod.

    Martin Kosek k tomu podotýká: „Mám pocit, že když se dostaneme do stresové situace, tak jsme mnohem víc v kontaktu s naším starším já. A uplatňujeme ty zažité vzorce. Dá se říci, že si v hlavě neseme své vlastní rodiče, ale většinou právě z té doby, jací byli tehdy a tam, nikoli jací jsou dnes. Proto používáme podobné repliky nebo vzorce chování.“

  • Jak z toho kola ven?

    Podle Martina Koska je dobrý začátek už to, že si to uvědomujeme. „Další fázi bych nazval trochu populárně svoboda volby. Já rozhoduju o tom, jestli použiju tu zasutou, archaickou repliku, kterou mi říkali táta nebo máma, nebo jestli si ji sice uvědomím, ale zastavím se, zklidním sám sebe a použiju jiný výrok adekvátní té situaci. Podstatné je, že je to můj vlastní výrok a že se nenechám vtáhnout do té minulosti.“

    Mnozí lidé se od svého scénáře osvobodí postupně díky životním zkušenostem. „Dá se říci, že jim život dá přes ústa. Pracoval jsem například s klientem, velmi schopným a úspěšným ekonomem,“ popisuje Kosek.

    „Jeho matka byla učitelka. Scénářový analytik už asi bude tušit, čím byla jeho první žena. Ano, učitelka, která měla stejné rysy chování jako jeho matka. Pán se poučil jednou. Nevyšlo to, vybral si druhou ženu, opět učitelku se stejnými rysy. Zase to nevyšlo. Až u té třetí, kdy, jak říkal, ho to stálo dům a auto, dospěl k poznání, že to asi musí prolomit.“ Někdy zkrátka trvá nějaký čas, než zjistíme, že musíme udělat změnu. A že za všechno nemůže naše okolí a my musíme začít v první řadě sami u sebe.

    Ale co když nevíme, kde se stala chyba? Cítíme, že bychom něco chtěli dělat jinak, že sami sobě lezeme na nervy, ale všechno se nám plete: naše viny, viny ostatních, nejistota, úzkost, strach. Jenže nevíme, kde a jak začít. Podle psychologa Koska je prvním krokem tzv. „zvědomění“. Mnohdy si totiž to, co naše pocity nebo chování ovlivňuje, vůbec neuvědomujeme. Nebo si to ani nechceme připustit.

    Jsou lidé, kteří vědí, že se „něco“ dělo, ale snaží se od toho držet velký odstup, někdy to až popírají. „U některých lidí, zvláště po mimořádně traumatických zážitcích, funguje mechanismus vytěsnění. Ti vám třeba řeknou, že si do svých 15 let nic nepamatují. Což je pro mě vždycky takový signál, kdy si říkám, že něco asi není v pořádku. Základ je tedy tu věc otevřít, ,zvědomnit‘ ji a pak teprve se s ní může pracovat v rámci terapie.“ A to je samozřejmě dlouhá, někdy mnohaletá práce.

  • V zajetí dětství?

    Otázka je, zda se vůbec dá se vším vyrovnat. Každý z nás má práh citlivosti jinde. Každý zažil něco jiného, někdy i velmi závažného. Navíc si tu situaci představme každý sám u sebe. Jsme plni hořkosti, pocitů nespravedlnosti a trápí nás křivdy, které se v nás zapouzdřily. Vtírají se pochyby.

    Není to příliš velké sousto? Vždyť to ani nemůžu zvládnout! Možná bych to změnil (změnila) před dvaceti lety, ale teď už je pozdě. A i kdyby, stejně si toho nikdo nevšimne. Partner, partnerka, děti, kolegové už si mě dávno zařadili. Svůj pohled na mě nezmění.

    „Já bych začal pozitivně,“ dává naději Martin Kosek. „Základní filozofií je, že změna je možná. A je úplně jedno, jestli je vám dvacet nebo padesát. Běžně sem přijdou klienti po padesátce a mají skutečně velmi specifický vzorec chování, který může vycházet i ze skutečně velmi složitých zážitků a situací, a neznamená to, že ho nedokážou změnit.“

    Podle Koska je v takovém případě už ale nutné spolupracovat s odborníkem. A nezbytnou podmínkou je podle něj to, že člověk musí chtít. Musí se sám rozhodnout. Pokud tomu tak není, nepomůžou mu ani nejlepší psychiatři na světě.

    „Stejně tak je důležité vědět, že s každou změnou nastupuje úzkost. Představte si, že něco děláte dvacet let a najednou to máte začít dělat jinak. Třeba i ve vztahu k vlastním dětem, ve výchově. Najednou to máte měnit. V terapii je proto třeba pracovat i s tou úzkostí.“ Dobrý terapeut vám také hned na začátku řekne, že je třeba počítat i s dočasným zhoršením stavu.

    Může vám ale pomoci najít cestu. Ukázat, že na dlouhé, nelehké cestě vás čekají pády, které ale neznamenají selhání, protože po nich budou následovat zase vzestupy. A že na to nejste sami. Neexistují totiž jednoduché rady a tipy.

    „Existují různé motivační knihy a podle mě mohou fungovat, když přitom máte průvodce, ale bál bych se experimentování, protože se člověk může dostat do situací, které sám nemusí zvládnout,“ domnívá se Kosek. Celý proces má různé fáze a přeskočit rovnou na konec není možné.

    Samozřejmě pro lidi s nevyřešenými traumaty z dětství jde o velmi obtížný úkol a mají při práci se sebou samými horší startovní pozici. Je pro ně těžké naučit se důvěřovat sami sobě, okolí a životu vůbec. Mohou ale dojít klidu a nalézt životní spokojenost. Jen potřebují víc odvahy a ochoty svůj život změnit a vymanit se z toho, co je táhne dolů. Minulost nemůžeme změnit, ale můžeme ovlivnit to, jak ji chápeme a co nás čeká a bude se dít dál, protože za svůj život jsme zodpovědní jen my sami. 

    Nebojte se pohledu do minulosti. Bez něj se jen stěží pohnete dál.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepage Zpět na začátek
Další příběhy