Jsme vězni svého dětství?

Nakolik naši osobnost, chování a reakce určuje to, co jsme si přinesli z dětských let? Byli jsme naprogramováni už tehdy a napodobujeme v mnohém jen chování svých rodičů, někdy i generace nazpátek? Z velké části ano, ale dobrá zpráva je, že to tak nemusí zůstat věčně.

Jistě i vy máte ve svém okolí někoho, o kom víte, že jeho životní začátky nebyly příliš šťastné. Nemusí o tom ani moc mluvit, stačí jen, že letmo zmínil situaci nebo prožitek, který vám někdy až vyrazil dech.

Jdete s kamarádkou z kina a ona se najednou zmíní, jak ji ta vypjatá psychologická scéna připomněla její macechu, kterou si otec vzal po smrti její maminky. Taky ji okřikovala, ať když se neumí vyjadřovat a mele nesmysly, radši nemluví. Ať u jídla nemluví, ať proboha radši vůbec nikde nemluví, jestli nechce sama sebe i celou rodinu ztrapnit. Najednou vám to po dvaceti letech zapadá.

Není to důvod, proč ve škole dostávala u tabule pětky z té samé látky, z níž měla v písemných testech jedničky? Proč nedokáže nahlas promluvit před publikem sestávajícím z více než dvou lidí, a pokud musí, tak zadrhává? Nebo se možná vynoří vzpomínka na vašeho nervově labilního expřítele. Jeho otec ho ponižoval i ve vaší přítomnosti, a i když se snažil zavděčit, ať udělal cokoli, bylo to špatně.

Expřítel byl v neustálém napětí, které přenášel na všechny okolo, a pořád se mu snažil marně zalíbit. Tak moc, že vás to přestalo bavit a raději jste od něj odešla. Mimoděk vás taky napadne, jaký asi směr nabere život té dvanáctileté holčičky ze sousedství, kterou opustila matka, a protože otec zmizel už dávno, putovala prozatím do Klokánku.