Paradox odvahy
Při definici odvahy (a věřte, je to velmi časté téma), narážíme na zajímavý paradox, totiž na to, že odvaha má dvojí tvář. Jedna je ta, která je vidět zvenčí. Jde o akt, o odvahu hrdinskou, o jakýsi druh projevu statečnosti. Lidé kolem nás jsou inspirováni naším činem, postojem nebo akcí. Objevuje se v souvislosti s neobvyklými okolnostmi: válkou, vzpourou, nebezpečím, ohrožením jiných lidí; manifestuje se viditelným vystoupením člověka ze společensky definované normy komfortní zóny.
Druhou formu odvahy vnímáme uvnitř. Jde o prožitek. Inspiruje především nás samé, protože dokáže posouvat naše vlastní hranice a překonávat naše vnitřní omezení. Je to odvaha spojená s životem všedního dne. Objevuje se tam, kde narážíme na rozpor mezi vlastním strachem a silným pocitem touhy být větší, troufnout si, uvěřit ve své schopnosti. Tento druh odvahy je téměř opojný. Projevuje se navenek neviditelně, ale o to silněji, pocitem vnitřního vítězství nad sebou samým. Vystoupením z naší vlastní – před světem i před námi samými mnohdy utajované –komfortní zóny.
Obě formy odvahy mohou do jisté míry žít svým vlastním životem, ale v okamžiku, kdy se vzájemně propojí, dostaví se magický efekt, který může doslova pohnout historií. Posune se totiž zároveň hranice možností jednotlivce i dotčeného lidského společenství. Je to mohutný katalyzátor změny. Z toho vyplývá, že chceme-li mít vliv na kvalitu naší společnosti, pro nás i naše děti, chceme-li budovat vnější i vnitřní nezávislost a svobodu, potřebujeme kultivovat odvahu. Faktem je, že odvahy se v našich životech nedostává.
Touha a strach
Touha a strach
Odvaha totiž pro nás představuje neustálé dilema: na jedné straně je naše nezkrotná lidská touha po odvaze, té ušlechtilé, povznášející, na druhé straně palčivý strach z negativních důsledků, které může naše odvaha přinést. Tedy strach z toho, že nejsme dost dobří, stateční nebo silní, abychom případné neblahé následky dokázali ustát. Odvaha má tak dvě strany mince. Ten, kdo prokazuje odvahu, je vidět. Je výjimečný. Může být dokonce oslavován. Něco dokázal, posunul hranici možného. Stává se inspirací pro ostatní. Po tomto statutu všichni ve skrytu duše toužíme. Být něčím platní druhým. Inspirovat. Být velcí. V tomto smyslu nám odvaha doslova bere dech.
Na druhou stranu v sobě odvaha skrývá obrovské riziko právě proto, že ten, kdo prokazuje odvahu, je vidět. A být vidět, vystoupit z davu, znamená vyčlenit se, vystavit se možnému útoku, být zranitelný. Riskovat selhání, odsudek, ponížení nebo dokonce život. Náš vnitřní kritik nabízí dvě oposlouchané věty: „Nemá to cenu.“ „Nestojí to za to.“ V tomto smyslu nás příležitost projevit odvahu dočista paralyzuje. Všichni tušíme, která alternativa postoje v české kotlině v dnešní době převládá. Ano, odvahy je dnes jako šafránu. A je otázka, zda vlastně žijeme v době, která odvahu vyžaduje a odměňuje. Odvaha je totiž vždycky ta těžší volba. Odvaha je souboj. Je to ale také zručný vozataj, který proveze vůz s našimi limity přes nástrahy strachu až do nového území našeho sebevědomí, integrity a sebeúcty. Každé sebemenší uplatnění vnitřní odvahy pomáhá budovat naši odolnost proti strachu. Jak by se vám žilo, kdyby vaše míra strachu byla o něco menší? Kdybyste si víc věřili? Víc důvěřovali druhým? Jaký by to mělo vliv na plnění vašich snů a celkovou spokojenost s životem, který žijete?
Strach nikdy nezmizí
Strach nikdy nezmizí
Kelley Kalafatich, neohrožená průkopnice sjíždění divokých řek a cestování africkou divočinou, která je po aktivním životě plném dobrodružství několik posledních let upoutána na invalidním vozíku, ve svém veřejném emotivním vystoupení na platformě www. ted.com říká: „Strach nikdy nezmizí z našich životů. Žít naplněný život ale znamená neustále posunovat svoje vlastní hranice. A k tomu potřebujete odvahu. Odvaha je životabudič a příliv energie. Odvaha vám pomůže dosáhnout v životě prakticky čehokoli. Začít podnikat, vrátit se ke studiím, napsat vlastní knihu, naučit se konečně surfovat, otevřít své srdce nové lásce, objednat si dlouho odkládaný termín u lékaře, anebo zvednout telefon a omluvit se někomu, na kom vám záleží. Cokoli z toho, co vám pomůže uskutečnit váš sen, dosáhnout cíle nebo zajistit mír v duši, vyžaduje odvahu. V životě prostě stojí za to, udělat krok do prázdna a podívat se svému strachu do tváře!“
I malé krůčky vždy někam vedou. Odvahu je možné začít posilovat hned teď. Když se tak zamyslím nad tím, co ve mně vzbuzuje strach a zranitelnost, a zároveň touhu to překonat, hned mě napadá pár prostocviků. Napíšu dopis svojí tetě, se kterou jsem ztratila kontakt a po níž se mi stýská. Rozloučím se s člověkem, který do mého života už nepatří. Zase si sednu na koně. Obejmu svého bratra. A vůbec: Přestanu se bát! Odteď si ordinuji větu: „Stojí to za to.“ A co si do denního tréninku odvahy naplánujete vy?
Článek připravil portál Dáma.cz
