Ztrácíte zábrany u all-inclusive bufetu? Mozek paralyzuje FOMO i moc možností
Dovolená je od toho, abychom vypnuli a užívali si. Proč se ale z normálně kultivovaných lidí u hotelového bufetu stávají lovci, kteří nutně potřebují pět chodů najednou, a pak platí pokuty za plýtvání? Na vině je psychologie, snaha užít si kažou korunu, kterou jsme za dovolenou zaplatili, i naše velké oči.
Všichni, kdo jsme někdy podlehli lákavému resortu s několika bazény a soukromou pláží a především stravě typu All-inclusive jsme to zažili. Brány restaurace se otevřou, a i když snídaně, oběd nebo večeře trvají klidně několik hodin a švédské stoly se pod tíhou jídla prohýbají, mnoho hostů je bere útokem, jako by na nich za pár minut nemělo zbýt ani jedno smutné kuřecí stehýnko.
Zatímco doma bychom si klidně mázli krajíc chleba čerstvým sýrem a za poklusu k němu přikousli tři cherry rajčata, tady jde o vojenskou operaci, kdy na sebe s rodinou křičíme kódy, kdo má takticky zabrat stůl a komu se do ruky vejde ještě talířek s dezerty. All-inclusive psychologie nás spolehlivě mění v neřízené střely. Proč u bufetu, kde je všechno „zdarma“ ztrácíme zábrany?
Dovolenkový mozek a syndrom utopených nákladů
Během roku fungujeme v zajetých kolejích. Rychle, efektivně, bez většího rozruchu a hlavně bez zbytečné námahy. Jakmile se ale na zápěstí objeví barevný pásek z resortu, náš mozek přepíná do úplně jiného režimu. Je to fascinující mix uvolnění a takzvaného efektu utopených nákladů.
Tento behaviorální fenomén vysvětluje, proč děláme iracionální rozhodnutí na základě toho, že už jsme do něčeho investovali peníze nebo čas. Racionálně víte, že nepotřebujete jíst víc než normálně. Vnitřní hlas vám ale našeptává: „Ten zájezd stál opravdu dost peněz, musím z toho vyždímat maximum!“ A tak máme pocit nedostatku i uprostřed absolutní hojnosti.
Ta strašná možnost výběru
Psychologie tento stav zná velmi dobře. Americký psycholog Barry Schwartz už před lety popsal fenomén zvaný paradox výběru, který úzce souvisí s naší rozhodovací paralýzou. Ve zkratce říká, že ačkoliv si myslíme, že více možností znamená větší svobodu a radost, ve skutečnosti nás příliš mnoho voleb paralyzuje a stresuje. Známe to z proslulé psychologické studie s marmeládami - když měli nakupující na výběr z 24 druhů džemů, koupili si ho mnohem méně často, než když jich měli na výběr jen šest.
Když pak na dovolené stojíte před pultem, kde leží dvanáct druhů pečiva, pět druhů sýrů, vajíčka na čtyři způsoby a k tomu čerstvé lívance, váš mozek se doslova zavaří. Aby se vyhnul stresu z toho, že vybere špatně (co když ten croissant není tak dobrý jako ta bagetka?), zvolí dokonalou únikovou zkratku a vezme si prostě všechno. Zatímco kdybyste v populárním experimentu chtěli všech 24 džemů, museli byste notně podojit svoje konto, na dovolené je to v ceně, kterou už jste zaplatili. Takže je to v podstatě zdarma. Rozhodovací paralýza nás v takovém případě tedy paradoxně nevede k tomu, že si nevybereme nic, ale k tomu, že chceme úplně všechno.
Na talíři vám tak najednou vedle volského oka, párku a fazolí v tomatě nepochopitelně trůní čokoládový muffin, vafle se šlehačkou a kousky zeleniny. Divná kombinace? Ne na dovolené! Nejde přitom o to, že bychom ztratili vkus nebo soudnost. Je to spíše tím, že naše vnitřní dítě dostalo klíče od největší cukrárny na světě. A přidává se k tomu i staré známé FOMO (Fear Of Missing Out), tedy podvědomý strach, že ty nejlepší krevety nebo jahody někdo sní dřív, než se k nim dostanete vy.
Temná strana hojnosti
Naše „velké oči“ a rozhodovací paralýza mají ale bohužel i stinnou stránku. Obrovským neduhem all-inclusive resortů je gigantické plýtvání potravinami. Hosté si často v euforii naloží hory jídla, ze kterých reálně snědí sotva třetinu. Tuny perfektních surovin tak denně končí v koši.
Tento problém došel v posledních letech tak daleko, že některé hotely začaly jednat. Některé průkopnické resorty, například v oblíbeném Turecku, ale i ve Španělsku či jiných destinacích, začaly testovat radikální opatření a zavádějí pokuty za extrémní množství nedojezeného jídla na talíři. Systém funguje jednoduše a zaštiťuje ho takzvaná „clean plate policy“. Pokud stůl opustíte a zanecháte za sebou doslova pohřebiště nesnědených chodů, naúčtují vám při check-outu symbolickou pokutu. Cílem hotelů není kazit nám dovolenou nebo na nás šetřit, ale spíše hosty donutit alespoň trochu přemýšlet, než si bez rozmyslu nabereme pátý kousek dortu, který nemáme šanci sníst.
Užívat si bez odepírání
Znamená to snad, že byste se měli na dovolené omezovat, kontrolovat každé sousto a bát se pokut? V žádném případě! Étos dobré dovolené zní jasně: užijte si vše, co máte rádi, a zapomeňte na výčitky. Jde jen o to, nemít zbytečně velké oči a necítit se nakonec trapně. Zkuste proto letos aplikovat několik drobných změn:
Průzkumné kolečko: Než vezmete do ruky talíř, obejděte celý bufet s prázdnýma rukama. Zmapujte terén. Když mozek dopředu zjistí, jaké má vlastně možnosti, výrazně to sníží riziko oné rozhodovací paralýzy.
Pravidlo jednoho chodu: Nemusíte mít vše na jednom talíři. Snídaně, oběd i večeře trvají dlouho a vy máte čas. Začněte předkrmy, v klidu si je snězte u stolu, dejte si hlavní chod a klidně ochutnejte víc věcí po malých porcích a pro ten dortík se vydejte, až budete mít opravdu jistotu, že se do vás ještě vejde.
Nabírejte méně, choďte častěji: Ušetříte si pocit přejedení, omezíte zbytečné plýtvání a navíc se u stolování i trochu projdete.
Nehodnoťte ostatní: Dovolená je odpočinek od soudů. Pokud má pán u vedlejšího stolu na talíři osm párků, nechte ho. A stejně tak pokud vy máte chuť na mimózu hned v osm ráno, s úsměvem si s ní přiťukněte.
Dovolenková psychika nás zrazuje v tom, že nás nutí podvědomě hromadit zážitky i jídlo. Skutečný luxus all-inclusive ale nespočívá v tom, kolik toho dokážete unést na jednom talíři. Spočívá ve svobodě vybrat si přesně to, na co máte aktuálně chuť, a v naprostém klidu si to užít. A to je přístup, který vás ochrání od nepříjemných pocitů i symbolických pokut za plýtvání.
Zdroj: Autorský článek
