Omluva je teprve začátek: Jak správně vyjádřit lítost a ještě to nezhoršovat?
„Sorry, nevěděl jsem, že jsi tak přecitlivělá.“ „Promiň, ale nebyla to vlastně moje chyba.“ Taky už se vám někdo pokusil omluvit podobným způsobem? Pak víte, že to je omluva jen naoko. Jak správně projevit lítost?
1. Vynechte spojku „ale“
„Promiň, ale neměla by sis to tak brát.“ „Omlouvám se, ale líp to udělat nešlo.“ Také vám tyhle omluvy znějí tak, jako by to žádné omluvy nebyly? Problém je ve slůvku „ale“, které znehodnocuje všechno, co bylo řečeno na začátku věty. „Všechno před slovem ,ale‘ je jenom koňská sračka,“ říká na rovinu Jon Sníh v seriálu Hra o trůny. Je pochopitelné, že omlouvající chce uvést argumenty na svou obhajobu. Nicméně pokud začne formulací „promiň, ale…“, působí to, že chce jen bagatelizovat svůj prohřešek. Takže začněte slovem „promiň“. Tečka.
2. Neházejte vinu na druhého
Důležitou součástí omluvy je převzetí zodpovědnosti za své vlastní jednání. Pokud se zároveň zmíníte, že ten druhý reaguje nějak moc dotčeně, nějak moc emotivně, nějak moc naštvaně, zkrátka jinak, než jsme předpokládali, potom to zkrátka není skutečná omluva. „Nečekal jsem, že tě to tak vytočí.“ „Promiň, nevěděl jsem, že ti tak strašně vadí vtipy o Romech.“ Ne, tohle nejsou omluvy jaksepatří. Jen tím dáváte druhému najevo, že je nějaký divný. Lepší formulace může být: „Omlouvám se za ten nevhodný vtip. Nechtěl jsem se tě dotknout.“ Pokud nedokážete vymyslet omluvu, která nebude dotyčného (znovu) urážet, raději zůstaňte opět u slova „promiň“. A tečka.
3. Vyjádřete lítost
Po převzetí zodpovědnosti by mělo následovat vyjádření lítosti, že jste tomu druhému ublížili. Například: „Přál bych si, abych to mohl vzít zpátky.“ „Je mi to opravdu strašně líto.“ Pokud vám to není líto a nepřejete si vzít svá slova nebo skutky zpátky, raději neříkejte nic a opět zůstaňte u pouhého „promiň“. A do třetice, tečka.
4. Jde o to, jak to dopadlo. Ne, jak jste to mysleli.
Často se stává, že někoho raníme nebo urazíme neúmyslně. Mysleli jste to dobře, ale dopadlo to úplně jinak. I v takovém případě musíme převzít zodpovědnost za následky svého jednání. Když chceme zacouvat do garáže a přitom povalíme sousedovi plot, je to zjevné. Méně zjevné to může být v některých emotivně vypjatých situacích. Třeba když kamarádce neřekneme, že ji manžel podvádí. Chceme ji chránit, ušetřit jí zbytečnou bolest – jenže místo toho jí znemožníme informovaně se rozhodnout, jestli má s manželem zůstat.
5. Nabídněte nápravu
Pokud můžete nabídnout cokoli, čím situaci oběti nějak vylepšíte, udělejte to. Pokud se váš prohřešek týká hmotných věcí, je to snadné: můžete koupit zničenou věc, zařídit opravu, pomoci s odstraňováním následků. Jedná-li se o záležitost raněných citů nebo porušené důvěry, musíte se trochu víc pídit, jak by taková náprava mohla vypadat. Klidně se napřímo zeptejte: „Co můžu udělat pro to, abys mi znovu mohla věřit?“
6. Neočekávejte výsledek hned teď
Omluva rozhodně nemůže váš přestupek vymazat nebo zařídit, že všechno bude ihned v naprostém pořádku. Jde v ní především o to, abyste tomu druhému dali najevo, že si dobře uvědomujete, že jste ho nějak ranili. Požádejte o odpuštění, ale počítejte s tím, že ho nemusíte dostat hned; ten druhý na něj ještě nemusí být připraven. Anebo vám odpustí, ale i nadále vůči vám zůstane tak trochu ve střehu. Zkrátka, omluva je nutnou podmínkou nápravy vašeho vztahu, ale je to teprve začátek samotného procesu, který může trvat trochu déle.
7. Omluvit se můžete i písemně
Slovní omluva tváří v tvář je ve většině případů ta nejvhodnější. Může se však stát, že není možná, třeba proto, že ten, komu jste ublížili, s vámi odmítá komunikovat. Anebo je problém na vaší straně: představa, že se musíte omluvit osobně, vás tak stresuje, že by vám to znemožňovalo se srozumitelně vyjádřit. V tom případě můžete napsat dopis, e-mail, v nejhorším případě textovku. Nevýhodou tohoto způsobu omluvy je, že se možná nikdy nedozvíte, jak byla přijata, a nedostanete ani minimální rozhřešení.
8. Omluvte se, i když je vina na obou stranách
Může se stát, že jste se pohádali. Oba jste řekli tomu druhému něco, čeho litujete. I v takovém případě je vhodné omluvit se jako první. Neznamená to ovšem, že tím berete celou vinu na sebe. Lidé se často bojí jako první přijít s omluvou, aby to nevypadalo, že cítí na své straně větší vinu nebo že „prohráli“. Omluvit se jako první můžete dokonce i tehdy, pokud je na vaší straně výrazně menší část zodpovědnosti. Pokud dáte tomu druhému najevo lítost za svou část konfliktu, otevíráte tím dveře k usmíření. Nikdy se ovšem neomlouvejte jenom proto, abyste dotlačili k omluvě toho druhého. Taková manipulace nemusí dopadnout dobře.
9. Poznejte, kdy se neomlouvat
Omluva může ve vztahu mnohé uzdravit a napravit. Ale nikdy se neomlouvejte v případě, že víte, že jste neudělali nic špatného. Neomlouvejte se jen proto, abyste předešli konfliktu, nebo aby ten druhý na vás nebyl naštvaný. Takové omluvy bez příčiny mohou velmi výrazně poškodit vaši sebedůvěru a jsou známkou velmi nezdravého vztahu.
Pokud manžel, partner, člen rodiny nebo kamarád pravidelně očekává, že na sebe vezmete zodpovědnost za něco, co jste neudělali, a budete se za to omlouvat, znamená to, že s vámi velmi nepěkně manipuluje. Vzbuzuje ve vás pocity viny, což je mimořádně nefér. Možná jste si už ověřili, že když přijdete jako první s omluvou, bude klid. Ale jen se tím víc a víc zaplétáte do nezdravého vztahu plného výčitek a falešných pokání.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 12/2021
