Včera jste byla rozhodnutá, že vyrazíte cvičit, ale od dnešního rána se snažíte přijít na výmluvu, proč nakonec nejít? Nejste v tom sama. Někdo tyto stavy popisuje jako čistou lenost, jenže za nechutí jít na skupinovou lekci nebo zvedat železa nemusí vždy stát jen nedostatek motivace a příliš pohodlný životní styl. Pojďme se podívat na důvody, proč stále není možné tvrdit, že posilovny jsou místem pro každého.
„O víkendu jsem si zajistila na dnešní odpoledne zkušební cvičení v novém fitness centru kousek od práce. Pohyb potřebuji už dlouho, a tak jsem to brala jako skvělou příležitost. Od rána jsem ani nebyla nervózní, což se mi dříve stávalo pokaždé, když jsem měla jít kamkoli cvičit – hledala jsem záminky, přidávala si často dokonce i úkoly, pozorovala se, zda mi není jakkoli špatně a často si i nějakou tu nevolnost či bolest hlavy přivolala. Dnes jsem takové tendence vůbec neměla. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy jsem dorazila před fitko,“ napsala jsem si do mobilu rozklepanýma rukama v polovině loňského června cestou domů ze své neúspěšné cesty do posilovny.
TIP NA VIDEO: Jak jógou zlepšit spánek?
„Problém nastal kvůli úplné prkotině – nevěděla jsem, jak se dostat dovnitř. Byly zde troje dveře a všechny na kouli. Jak se tam dostanu? Začala jsem vnitřně panikařit, zrychlil se mi dech. S absolutně příšerným pocitem jsem nakonec odešla. Bylo pro mě lepší nepřijít na smluvený termín, než se pokusit najít vchod a dost možná být za zmatence, který vleze někam, kam nemá. A nakonec stejně budu ve fitku zase za tu tlustou holku, co tam nepatří. Po cestě na metro mi bylo příšerně. Lapala jsem po dechu, dostala úzkost a byla v koncích z toho, že s tímto přístupem nikdy nezhubnu a ze navždy budu tlustá a nešťastná sama ze sebe. Nakonec jsem si slíbila, že si doma zacvičím a nachodím pár kroků navíc. Jsem na sebe zvědavá.“
Nebyla to první „akce“, která v mém případě skončila neúspěchem. Rozhodně se ale jednalo o jeden z nejintenzivnějších negativních zážitků spojených s pohybem, jaký jsem kdy zažila. Jen si to pomyslete: ráno si sbalíte věci na cvičení, odejdete s nimi do práce, dokonce se dokopete vyrazit do posilovny. Co by se tak mohlo v tento moment zvrtnout? Vždyť už jsem přece dávno byla za onou pomyslnou hranicí, kdy člověk své plány odvolává! Vždyť jsem přece stála přímo před dveřmi! Ale v takový moment stačila jako výmluva i taková prkotina, jako že jsem nevěděla, kterými dveřmi do fitka vstoupit.
Nechceš cvičit? Tak jsi líná!
Kolem motivace lidí (ne)chodících do fitness center panuje jedna velká stereotypizace. Můžete oponovat, jak chcete, ale ve společnosti stále převládá názor, že ten, kdo chodí do posilovny, chce se sebou skutečně něco udělat. A ten, kdo tam nechodí, je prostě líný. Jenže takhle jednoduché to není.
Bude to znít možná paradoxně, ale já posilovnu miluju. Vždy jsem byla holka se železem v ruce, nikoli holka ze skupinové lekce. Díky svým rodičům, kteří se pohybovali v prostředí fitness center (a dokonce se tam i poznali), jsem měla velkou průpravu už od dětství. Když mi byly tři roky, v posilovně jsem si kreslila nebo si hrála na stepperu, zatímco mamka dojížděla svůj kruháč. A zatímco mě na základní i střední škole ustavičně šikanovala tělocvikářka, že neudělám výmyk a nevyšplhám ani metr od země, ve volném čase jsem už dávno věděla, kolik si mám naložit na leg press a jak funguje zanožování.
Všechno to ale mělo jeden háček – nikdy jsem do fitness centra nemohla přijít sama. Doprovod byl pro mě stejně důležitý jako správné boty a ručník. S doprovodem – byť jsme se pak každý rozutekl ke svému stroji – jsem se cítila v bezpečí a dostatečně rozptýlená od okolí.
Řeknu to zcela upřímně: cizí lidé ve fitness centrech mě děsí. A jsou to právě oni, kvůli komu si vždy vytvořím blok, proč se nakonec na cvičení nevydám. Nikdy jsem se necítila jako „fitness holka“, která by do posilovny patřila, a to navzdory faktu, že skutečně vím, co a jak cvičit. Vždy jsem si připadala, že moje přítomnost doslova křičí Haló, přišla mezi vás tlustá holka. Jistě, to není problém okolí, ale mého vnímání sama sebe. A stejně jsem se nikdy nepřesvědčila o známém konejšivém tvrzení: V posilovně si tě nikdo nevšímá, tam si každý hledí svého. Aha, tak proč jsem tedy byla před třemi týdny – když jsem se konečně vyburcovala jít do fitka s kamarádkou – svědkem toho, jak dva chlapci u činek nahlas komentovali zadek slečny cvičící pár metrů od nich? Proč se další skupinka uchechtla slečně, která zápasila s kladkou ve vytahaném tričku, nikoli v podprsence a legínách, místo aby jí třeba nabídla pomoc?
Škatulkování v posilovně existuje a je zcela oprávněné, že cítíte z návštěvy obavy. Tím vás ale samozřejmě nechci odrazovat, fitka jsou plná i lidí, kteří si skutečně hledí svého. Nicméně využívat obavu druhých z toho, že je ostatní budou soudit jako důkaz lenosti a neschopnosti, je zcela špatné.
Cítím se špatně, protože tu nejsou lidé jako já
Mnozí mají pocit, že nejsou ve fitness centru „vítáni“ jednoduše proto, že v nich nevidí lidi jim podobné – tím narážím především na tělesnou konstituci. „Když vejdu do posilovny, vždy mám pocit, jako by všechna ta vyrýsovaná těla a pevná pozadí na mě doslova křičela, ať se otočím na podpatku a odejdu tam, kam patřím – do mekáče,“ řekla mi jednou má kamarádka, která se též snažila prolomit prokletí strachu z docházení do fitka. Její věta ve mně rezonovala dlouho. Problém je, že se ale takto dostáváme do začarovaného kruhu – na lidi, kteří vybočují ze stereotypní představy o „typických návštěvnících posiloven“, jednoduše nelze ve velkém narazit, neboť tam nechodí přesně z důvodu, že se cítí nepatřičně.
V Česku se kvůli těmto nepříjemným pocitům sem tam objeví nové pohybové místo, které se více soustředí na lidi různých konstitucí a nabádá je přijít. Nejznámější je nejspíš pražská Body Positive Yoga, na kterou se i já už delší dobu chystám zajít. V popisku na jejich webu se dočtete následující: Hledáte přátelské místo s důrazem na individuální přístup, kde je možné podniknout jak něco pro své tělo, tak i pro svoji mysl a duši, to vše s citlivým ohledem na váš věk, velikost, zranění, fyzické schopnosti, zdravotní omezení, zkušenosti s jógou? Pak jste na správném místě.
To je samozřejmě skvělé, na druhou stranu se ptám – neměl by se ohled na věk, velikost a zranění brát úplně v jakémkoli prostoru? Možná skutečně není na vině jen „lenost tlustých lidí“, jak mnozí tvrdí, ale znatelný nedostatek inkluzivity v jakémkoli vedení ke zdravému životnímu stylu a pohybu. Pro začátek si mohou do svědomí sáhnout ti, kteří neuzvednou činku, aniž by zhodnotili poprsí a pozadí slečny vedle. Možná právě i ona se do posilovny dlouho přemlouvala přijít. A chování ostatních může rozhodnout o tom, zda se tam ukáže i za týden. Já tuto variantu jdu též právě teď zvážit.
