Hlavně předstírat, že to nevidím. Jak se „správně“ bavit o kožních problémech?

3 min čtení

3 min čtení

I když se v poslední době o ekzémech či akné hodně mluví i v souvislosti s psychikou a některé influencerky na Instagramu odhalují svou problematickou pleť, v každodenním prožitku jde pořád o hodně citlivé téma. Jak se o něm bavit a neublížit?

Asi většina z nás na podzim zaznamenala podcast Lindy Bartošové Krása, který se v jedné z epizod věnoval kožním problémům. V bonusovém díle pak moderátorka zpovídala psycholožku Terezu Škorupovou, která se sama potýkala s těžkým ekzémem. „Nejvíc zraňující je, že člověk s kožními potížemi nemusí ani nic říkat, ale už tím, že je, tak tu informaci sdílí,“ komentovala v podcastu psycholožka, která tak vycházela i z vlastní praxe. „I moji klienti o tom často mluví – doufají, že na to nikdo nebude poukazovat, protože by tím jen potvrdil: ‚Aha, tak je to pravda, takhle to vidí všichni.‘ Myslím si, že je důležité, aby lidé okolo přijímali člověka s kožními problémy, jako kdyby na tváři nic neměl.“

TIP NA VIDEO: Odhalte nejžhavější trendy v manikúře pro rok 2023

Přiznám se, že tato informace mi utkvěla jako hlavní poselství podcastu. Zní to přece jednoduše: dělat, že nic nevidím. Sama mám se svou pletí komplikovaný vztah, často si na ní vybíjím nahromaděný stres a když se mi někde zjeví pupínek, zatmí se mi před očima a proberu se, až když mám rozrýpaný celý obličej. Před pár měsíci mi kvůli tomu nateklo víčko, což jedna kolegyně vyhodnotila tak, že jsem si asi zapomněla nalíčit jedno oko. „Ne, to mě jen pokousal komár,“ vymlouvala jsem se a přála si jediné: teleportovat se domů do bezpečí. Jsem introvert a když se mi něco takového stane, klesne můj oční kontakt s okolím pod přijatelných třicet procent.

Bylo by správnější mě neupozornit? Co když bych si vážně zapomněla nalíčit oko? O tom, jak mohou být tyto situace nejednoznačné, se čas od času přesvědčuju v kontaktu se svými kamarádkami. „Budu tam za 15 minut, ještě se maluju,“ psala jsem nedávno jedné, se kterou jsem měla sraz na oběd. „Tak se mě hlavně nelekni, já jsem to nestihla,“ odepsala. Nelekla jsem se, vypadala normálně. Zvykám si, že před čtyřicítkou začínají naše tváře připomínat geologické mapy – vrásek, pórů a pigmentových skvrn nenápadně přibývá, zatímco cystické akné zůstává. Jenže pak se kamarádka vrátila z toalety s udiveným výrazem a se slovy. „Mně se normálně rozjela nějaká vyrážka, nevšimla sis?“

Evidentně neexistuje jediná univerzální rada ve stylu: hlavně na to neupozorňovat. Jsou situace, kdy se tahle taktika nemusí setkat s pochopením. „Je to podobné, jako někomu říct, či neříct, že má rozepnutý poklopec. Jen tady prožíváte dilema, jestli vyjádřit podporu, anebo bude lepší předstírat, že nic nevidíte,“ odpověděla mi moje terapeutka, když jsem s ní toto téma otevřela. Podle ní je lepší se rozhodovat dle toho, jaký mám s daným člověkem vztah. „Pokud je vám blízký a jste zvyklá s ním mluvit i o intimnějších detailech, pak bych spíš doporučovala téma jemně otevřít. ‚Je všechno v pořádku, neděje se něco?‘ Předstírat, že nic nevidíte, totiž může vnímat jako odraz vašeho vztahu a vyložit si to jako nezájem. Společně naopak můžete téma odlehčit.“

Co když si ale s někým tak blízká nejsem, nicméně osobnímu kontaktu se nevyhnu – například při pracovních schůzkách? „Do určité míry se můžete řídit tím, jestli váš protějšek vyhledává oční kontakt. Intimní a anonymní potvrzení kontaktu z vaší strany pak může být úsměv. To stačí, nemusíte nic rozebírat, ale pro toho člověka uděláte strašně moc. Tím mu říkáte: ‚Já tě vidím v celistvosti, ne jen tvůj beďar nebo hendikep‘,“ vysvětluje terapeutka. Ale pak je tu ještě jedna věc, na kterou si musíte dávat pozor, pokud chcete být dobrý diplomat: odolat nevyžádaným radám.

Přesně v téhle disciplíně jsem nedávno selhala já, když jsem přišla ke kadeřnici, která, jak jsem záhy zjistila, zrovna prožívala akutní fázi ekzému. „Jak se vám daří, je vše v pořádku?“ začala jsem opatrně. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem nedávno četla na Instagramu o mladé ženě, která rovněž trpěla náročnou formou ekzému – vyzkoušela snad vše, ale nejvíc jí pomohlo vynechat určitou skupinu potravin. Už když jsem to vyslovovala nahlas, věděla jsem, že je to špatně. Lidé trpící vleklými a vážnými kožními problémy si tím také prošli – s opakovanou nadějí a zklamáním zkoušeli vše, co se dalo.

Small talk o ekzému nebo těžší formě akné ve stylu „A už jste vyzkoušela…?“ se tak málokdy setká s pochopením. Stejně jako zlehčování ve stylu, že jde jenom o kůži. Nejde. Všichni ze zkušenosti víme, že i malý pupínek uprostřed čela je jako špička ledovce. To, co se současně odehrává hluboko v duši, ve skutečnosti okolí nemá šanci spatřit.

Loading
Loading