Intuici je dobré poslouchat a své o tom ví i Adéla Elbel. Nejednou ji totiž uchránila před mnoha životními průšvihy. A i když přiznává, že na vztahovém poli svůj vnitřní hlas dlouho vnímat neuměla, teď je to naštěstí úplně jinak.
Vzpomínám si na příběh jedné rodiny, která měla letět letadlem. Nestihla ho a ono pak spadlo. Když měli zanedlouho nastoupit na náhradní let, raději se ze strachu rozdělili, kdyby letadlo náhodou zase spadlo, ať aspoň někdo z nich přežije. Otec letěl se synem a matka s dcerou. A protože je život zvláštní soubor událostí, letadlo, ve kterém seděla matka s dcerou, opravdu spadlo (říkáte si, že to snad není možné, že jsem si to vymyslela, ale ne, byla to doba po uvedení nového typu letadla, na který piloty řádně nezaučili). Rodině se tedy potvrdilo, co si myslela, a část z ní dovolenou přežila. Jak se pak žije půlce rodiny bez té druhé, pomiňme. Zajímavý je ten předpoklad, že se něco takového může stát. Za rychlým rozhodnutím, aby se rodina rozdělila, zřejmě stála intuice.
Intuice je ze své definice rychlé pochopení situace na základě zkušenosti z minula bez použití logiky a rozumu. Ve zmíněném příběhu minulost nebyla až tak dávná, zkušenost byla čerstvější než ranní noviny, ale přesto se rodina nějak podvědomě rozhodla, že je důležitější zachovat rod než být spolu.
TIP NA VIDEO: Adéla Elbel promluvila o mateřství, práci a nemocné dceři
Za svůj život jsem se dostala do hodně mezních situací, kdy můžu děkovat, že jsem z nich vyvázla živá a zdravá. Komu mám ale děkovat? Bohu, že natolik vedl mé kroky? To si nejsem úplně jistá. Kolik je na světě miliard lidí? Proč by vedl zrovna mě? „Jejda, dvacetiletá Adélka se mi zase vydala na diskotéku v minisukni a teď jde nad ránem domů a její vědomí už se přepnulo do sladkého nevědomí, tak to si ji pohlídám, ať někde neupadne, nebo ať na ni někdo neupadne…“ No, bůh to asi nebude, že… Tak mám děkovat osudu? Taky ne. Nejsem fatalistka. Nemyslím si, že máme život nalajnovaný a nemůžeme ho ovlivnit. Kdybych si to myslela, naprosto bych rezignovala na jakoukoli snahu.
Takže za to, že se mi zatím nic nestalo, děkuji především své intuici. Ta je naštěstí velmi vyvinutá a mě, dobrodružného pankáče, chrání před většími či menšími držkopády. Zdárně mě provedla obdobím puberty, kdy jsem bezmyšlenkovitě odmítla modelingovou skautku, která mě v obchodním domě oslovila, zda bych nechtěla do jejich agentury. Díkybohu jsem řekla rázné ne. Jasně že jsem si později, doma, kdy člověk vše zvažuje a probírá s rozumem, říkala, že to možná není až tak špatný nápad, že bych si aspoň vydělala nějaké peníze a poznala nový svět, ale teď vím, že by to špatný nápad byl. Neměla jsem žádné sebevědomí. Holka může vypadat sebelíp, ale modelingový svět je krutější a nekompromisnější než berňák, tudíž bych to se svou tehdejší sebedůvěrou nemusela vůbec zvládnout. Takže jsem se intuitivně uchránila bůhvíjaké budoucnosti.
Intuice mi pomohla i při volbě střední školy. Moje máma za mě poslala přihlášku na sportovní gymnázium a na textilní průmyslovku se slovy, že buď ze mě bude slavná volejbalistka, nebo budu malovat hedvábné šátky. Vzhledem k tomu, že jsem byť nadšená, ale průměrná sportovkyně a malované hedvábí je pro mě módní peklo, nebyla jsem z jejího výběru moc šťastná. A protože se mi nechtělo ani učit na přijímačky, vzala jsem si bratrovy kolečkové brusle a učila se sjíždět kopeček za naším panelákem. Po pár dnech jsem jakžtakž uměla ujet 5 metrů a zatočit doprava. Jednou jsem se v poslední chvíli rozhodla, že doprava už umím, takže zabočím z kopce doleva… no a zlomila jsem si ruku. Hurá. Talentové zkoušky jedné netalentované volejbalistky a ještě horší malířky na hedvábí se nekonaly. A já děkovala své intuici nejhorší bruslařky na sídlišti, že mě uchránila většího ponížení.
Protože mě celoživotně zajímají lidé a jejich chování, hodně pozoruju své okolí. Lidé mě stejně fascinují, jako děsí. Nebojím se ve čtyři ráno roztrhávat bitku dvou opilých Rumunů v nonstopu, ale třesu se před tichým, uhrančivě se dívajícím chlápkem v tramvaji. Lidí jsem se tedy moc nebála z pohledu síly, ale spíš jejich záludnosti. Nepouštím si je moc k tělu. Čím jsou lidé dál, tím méně vám mohou ublížit, říkala jsem si vždy.
Kde jsem svůj velmi silně vyvinutý vnitřní hlas nedokázala poslouchat, je partnerství. Asi jsem se bála, že zůstanu sama, že už mě nikdy nikdo nebude chtít, tak jsem si skutečnost, že nejsem ve vhodném vztahu, uvědomila až tehdy, když jsem od chlapce poodstoupila. Vždy, když jsem odjela sama na dovolenou, mi došlo, že ten kluk pro mě není. V tu chvíli a v tom klidu jsem totiž nedokázala svou vztahovou intuici potlačovat a musela jsem si přiznat, že tudy cesta nevede. V manželství s dětmi jsou ale tahle probuzení do reality těžší, takže člověk svou intuici zapudí a prozření trvá o pár let déle.
Teď, po čtyřicítce, kdy jsem se lépe poznala a srovnala, mám partnera, se kterým chci opravdu být, a taky značně pročištěný okruh přátel. A svou intuici si hýčkám a poslouchám ji. Ráda o lidech přemýšlím, ale také už se vyhýbám touze všem pomoct a každého vyléčit z jeho trápení, ve kterém se – řekněme si to upřímně – nejeden člověk utápí rád a nechce z něj vylézt. Znovunalezenou intuicí si podvědomě pomáhám na cestě životem. Pro svá rozhodnutí tedy nemám často vysvětlení. Někdo může namítnout, že když spoustu svých popudů nemám racionalizovaných, je to už hodně ezo, ale já si myslím, že to není potřeba.
Věřím si a věřím své intuici, že to spolu myslíme dobře a chceme se ve hře jménem život dostat do nejvyššího levelu co nejbezbolestněji a nejlehčeji. Sláva intuici a sláva životu s ní. Ukazujme dětem barevnost života. Chovejme se někdy impulzivně a bez rozmyslu.
Sloupek Adély Elbel vychází pravidelně v časopisu Moje psychologie. Aktuální i starší čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!
