.

. Zdroj: iStock.com

120 dní bez alkoholu: Co mi to dalo, vzalo a má smysl pokračovat?

Předposlední únorový den, kdy někteří nadšenci končili svůj Suchej únor a těšili se na první březnovou skleničku, jsem se rozhodla dát si od alkoholu pauzu. Aspoň na měsíc. Nyní jsem dokončila čtvrtý a nevím, jestli se k pití vůbec kdy budu chtít vrátit. Askeze mi nikdy nebyla vlastní, ale zpátky do unavených rán zahalených „mozkovou mlhou“ se mi vůbec nechce.

Můj vztah k alkoholu byl vždycky komplikovaný a vřelý. Jako typické dítě devadesátek jsem si mohla „líznout“ už od rodičů, ve čtrnácti nebyl problém sehnat na přespávačku u kamarádky krabicové víno. V patnácti jsem se opila se svým už dospělým klukem pěti pivy – chtěla jsem dokázat, že jsem velká holka. V šestnácti mě jiný podpíral, když mi bylo blbě po nápoji zvaném houba. Pak jsem si dala několik let pauzu, ale na vysoké a po rozchodu s velkou láskou to začalo nanovo. Nebudu lhát, byla to legrace. Vysrknout s kamarádkou dvě lahve vína a pak jít na party bylo normou. Díky Cuba libre nebo vodce s redbullem jsem zase vydržela tančit celou noc. A ostatně díky zábranám, které přitom padají, jsem se seznámila i se svým manželem.

TIP NA VIDEO: Kolik kalorií má alkohol?

Další období zcela bez alkoholu následovalo s těhotenstvím, ale jakmile se pauzy mezi kojením začaly prodlužovat, naskočila jsem zpět do svého „party vagonu“. Celou lahev jsme s kamarádkami vyměnily za distingované chození na skleničku. Nebo dvě. Také v lednici se u mě rychle střídalo chardonnay s pinotem. Sem tam jsem si večer nalila jednu deci, sem tam dvě… Měla jsem to pod kontrolou – i když někdy jsem si uvolňující sklenku dopřála nejen ve čtvrtek či v pátek na oslavu konce pracovního týdne, ale třeba už v úterý. Covid rozdíly mezi jednotlivými dny stejně setřel a sklenka vína o šesté večer dávala monotónním dnům aspoň nějaký řád a jiskru. Běžně jsem takto fungovala až do letošního února a fungovala bych dál, kdyby se nestalo pár věcí.

Předně mi zemřela máma, což je přesně ten typ události, kdy se vůči alkoholu musíte mít hodně na pozoru. Další motivační střípek byl veskrze přízemní – plíživě jsem přibrala několik kilo. A když chcete brzy ráno cvičit, nemůžete současně do noci vysedávat nad prací a stimulovat se vínem – tedy pokud vám není pětadvacet. 24. února pro změnu vypukla válka na Ukrajině, která mi do truchlení po mámě přimíchala intenzivní pocit svírající úzkosti. Asi jako nám všem. Když jsme si ten víkend poté vyrazily s kamarádkami na plánovanou dámskou jízdu, žádná z nás neměla zábrany. Všechny jsme si chtěly prolít hlavu a na chvíli zapomenout. Jenže tělo před čtyřicítkou tohle už nechce a neodpouští. A tak, když jsem se 26. ráno probudila po třech hodinách spánku s pocitem, že jsem otrávila každou buňku svého těla, bylo rozhodnuto. Tohle byla poslední kapka.

Vydržet bez alkoholu první měsíc nebylo nic složitého, takovou pauzu si dává kdekdo a každý soudný bližní pro to má pochopení. Lahev vína, kterou táta koupil, když jsme k němu přijeli na návštěvu, zůstala netknutá. Však ona se neztratí. Okamžiky vnitřní trapnosti jsem prožívala ve chvílích, kdy jsem okolí zdůrazňovala, že nejsem těhotná. Protože jakmile máte jedno dítě a najednou nepijete, je to přece jasné – alespoň mojí tchyni. V prvních týdnech jsem také trochu bojovala s nutkáním něčím se večer odměnit. Dnes mi z toho zbyl zvyk dávat si na nervy aspoň hrst kešú oříšků, ale před čtvrt rokem jsem se ládovala klidně i čokoládou. Že se s novým režimem můj mozek snaží vyrovnat, dokazuje i fakt, že se mi občas o pití zdá – ve snu své předsevzetí poruším a ráno si pak s úlevou uvědomuju, že se to nestalo.

Květen a červen byly ve znamení sociálních kontaktů, takže jsem si ověřila, jak na přátele působí fakt, že nadále nepiju. Respektive jak na mě působí fakt, že oni ano. Dá se s nimi vydržet v družné konverzaci? Zjišťovala jsem to třeba na křtu kamarádčiny knihy, kde rozlévané víno teklo proudem, na mých souputnicích jsem ale ani při (jejich) třetí sklence nepoznala, že by byly opilé. Horší to bylo s rockovým koncertem v Letňanech – musím přiznat, že vedle svého rozšafně naladěného muže jsem zatoužila aspoň po birellu. Velkou otázkou také bylo, co to udělá s naším vztahem, který byl mimo jiné založen na dlouhých konverzacích rozdmychávaných právě společným popíjením. I z toho důvodu jsem si zatím vnitřně nastavila, že vytrvám do naší dovolené a pak se uvidí. Jenže můj muž překvapil. Moje abstinence ho motivuje k vlastním změnám – a tak po mnoha letech přestal kouřit.

Články, v nichž lidé popisují svůj Suchej únor, bývají plné mentálního prozření a fyzického vzepětí. Když nepijete, zlepší se vám spánek, tím pádem lépe jíte, takže přirozeně hubnete a celkově jste spokojenější. Já to mohu potvrdit jen částečně. Díky absenci alkoholu jsem si nastavila ranní rutiny, jako je denní cvičení a učení s jazykovou aplikací. Ovšem fakt, že nepijete, vám sám o sobě nezajistí, že ráno vyskočíte z postele jako jura. I bez sklenky mívám večer tendence propadnout se do gauče a prokrastinovat do stanovené večerky na sociálních sítích nebo sahat po telefonu hned po probuzení. Jinými slovy: unavená jsem pořád stejně a od alkoholu mě tak nadále drží především strach, že bych se mohla cítit ještě hůř.

Zajímavým aspektem také je, že když nepijete, mívají lidé potřebu si před vámi obhájit, proč oni ano. Vždycky jim zdůrazňuji, že tohle vůbec nesoudím, každý máme svou cestu a své spouštěče ke změně, které jsou nepřenosné. Nikdo se tak ode mě nedočká kázání, jak je život bez chlastu super. Protože kdybych uplynulých sto dvacet dní měla zhodnotit na plusy a minusy, tak platí, že mi to přineslo možná méně, než jsem čekala. Nabraná kila jsem zhubla, nicméně spát chodím pořád později, než bych měla, pleť trpí stále stejnými neduhy, úzkosti se také stále umějí přihlásit o slovo. Na druhou stranu vím, že kdybych pokračovala, vezme mi to víc, než chci. A právě díky tomu cítím, že není cesty zpět.

Doporučujeme

Načíst další články