Na druhou květnovou neděli tradičně připadá Den matek. A já poprvé v životě nebudu mít komu zavolat.
Zatímco lifestylová média každoročně už od 1. května upomínají, abychom nezapomněli koupit mamince nějakou tu drobnost, já vždycky věděla, že stačí zvednout telefon – ideálně už dopoledne, aby to nepůsobilo, že jsem zapomněla. Na dárky mezi dospělými se u nás nehrálo. „Ahoj mami, všechno nejlepší ke Dni matek,“ vychrlila jsem vždycky. A na druhém konci se přinejlepším ozval její perlivě energický smích, případně táhlý nádech a výdech, pokud jsem ji zrovna zastihla s cigaretou. Mám splněno. „A co bráchové, už se ozvali?“ ptala jsem se také. Pokud ne, jemně jsem jim naznačila v smsce: „Je Den matek, nezapomeň.“
TIP NA VIDEO: Co dělat při úzkostech?
Mámy nepotřebují moc. Zavolat, popřát. Darovat květiny, když máte tu možnost. Ta moje by ocenila i pěknou vonnou svíčku. Ale hlavní bylo, že jsme se zajímali i jen tak. Pravda, mohli jsme být důslednější. Jezdit víc načas, když čekala s večeří. Neremcat a posekat zahradu, když si to přála. Častěji ji s tátou zvát na oběd a pak ji nechat, ať se svobodně rozhodne, jestli na nás má vůbec náladu. Ale i ta snaha se z dnešního úhlu počítá. Třeba já budu už navěky ráda, že jsme si volaly několikrát týdně. Vyslechla jsem ji, pak ona mě, v poslední době ale častěji už jen já ji. Někdy to bylo v pohodě a rychlé, jindy jsem si připadala jako terapeut na telefonu. Někdy mi to nebrala, a to jsem se rázem úplně scvrkla úzkostí. Pak se ale ozvala a já mohla zase dýchat. Když je máma v pořádku, svět je v pořádku. Pravda, která platí na malé i dávno dospělé děti.
Až jednou, koncem ledna 2022, místo mámy zavolal zpátky táta. A od té doby si obden telefonuju jen s ním. Je až dojemné, jak vždycky posmutní, když celý svět oslavuje lásku k bližnímu – Valentýna, MDŽ, První máj… A teď to čeká mě. První Den matek bez mámy. Má největší noční můra od útlého dětství je nyní, v mých osmatřiceti, realitou. Sama sebe však překvapuju, protože spíš než žalem překypuju vděčností – za to, že život plynul, jak měl, a máma se mnou byla u všeho důležitého, u čeho být měla. První menstruace, první kluk, maturita… Shovívavě prožívala můj single život a s upřímnou radostí o pár let později vítala do rodiny mého muže. Pak svatba, promoce, porodnice… A jako bonus to, že si moje dcera bude pamatovat, jak jí babička každé léto k narozeninám chystala velký nepečený dort. K šestým, sedmým i osmým! Jen loni už na to byla moc unavená.
Pravda je, že na mámu teď nemyslím tak, jak jsem si představovala. Nevedu s ní žádné vnitřní rozhovory – nejspíš proto, že jsme si asi fakt stihly říct vše. Ale často se mi jako záblesk vybaví její „Ivuško“, když vyslovuju jméno svojí holčičky – zdrobnělinou, s něhou, ale současně s respektem, stejně jako kdysi ona promlouvala ke mně. Když jsem byla mladší a něco jsem mámě vyčítala, třeba že tajně dala do omáčky houby, vždycky říkávala: „Počkej, až budeš mít vlastní děti.“ A měla pravdu. Teprve teď rozumím a chápu, o čem je mateřství. O bezpodmínečné lásce, samozřejmě, ale také o někdy až úporné snaze dělat věci správně – i za cenu, že budete občas za krávu. Nicméně nese to ovoce. Když jsem se své dcery zeptala, co se jí konkrétně vybaví, když se řekne maminka, odpověděla: „Skvělá láska… Podpora na celý život… Odpověď na všechno.“
PS: Jednou v noci jsem nemohla spát a brouzdala na Twitteru, kde jsem narazila na blog Wait But Why a na článek, který graficky a z různých úhlů znázorňoval, jak vypadá život dlouhý 90 let. Optikou dní se zdál být docela dlouhý, optikou týdnů bolestně krátký. Mimo jiné však z článku vyplynulo, že průměrný maturant vyčerpal již neuvěřitelných 93 % osobního kontaktu, který má se svými rodiči zažít. Na celou následující dospělost mu zbývá pouhých 7 %. Jinými slovy by si měl užít každičký moment, kdy se s rodiči vidí. Tak na to občas (ale ne jako já ve čtyři ráno) myslete – z pozice dítěte, pokud ještě máte své rodiče, i z pozice rodiče, pokud máte dítě. A nejen na Den matek.
