...

... Zdroj: red

Co by znamenal home office navždy? Konec dlouhých porad i nižší plat!

V uplynulých měsících si velká část z nás vyzkoušela práci v domácím režimu. Dovolí nám zaměstnavatelé v tom pokračovat i nadále? A stojíme o to vůbec?

Někdy koncem května jsem v příspěvku na Facebooku bezstarostně popsala svůj denní režim při práci na home office: „Ranní rituály mi trvají skoro až do oběda. Ráno vstanu, uvařím si kafe, kouknu na zprávy, zkontroluju denní nárůsty nakažených, uvařím si další kafe, rozhoduju se, jestli půjdu běhat, tak teda jo, dám si chvíli španělštiny na Duolingu, a než se rozkoukám, je poledne…“

Přátelé můj příspěvek vesele lajkovali, bohužel si ho ale taky přečetl můj šéf. „Přijď někdy do kanclu, tady se pracuje,“ okomentoval ho suše. Musela jsem mu vysvětlit, že skutečnost je poněkud odlišná a se sladkou zahálkou nemá co do činění. Pravda, moje „karanténní“ rána byla trochu pomalejší, zato jsem pracovala dlouho do večera, hranice mezi prací a rodinným životem se jaksi rozplynuly a práce mi prosákla i do víkendových dnů.

Práce na home office byla odjakživa mým snem. Jako bytostný introvert jsem si neuměla představit nic lepšího než vyškrtnout ze svého života společenskou konverzaci u kávovaru s náhodnými „kolegyňkami“ z kanceláře nebo nepředvídatelná předvolání na kobereček (Stav se u mě, pls.). Ale jak říká jedno známé úsloví: „Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.“ Na otázku, jestli bych takhle chtěla pracovat napořád, nemám po zkušenostech uplynulých měsíců jednoduchou odpověď.

Doma pracujeme více, ne méně

Na začátku je nutno podotknout, že práce z domova je a zůstane privilegiem některých profesí. Asi šedesát procent zaměstnanců tuto možnost nemá a mít nebude – zdravotníci, prodavači, uklízeči, opraváři praček nebo dělníci v továrnách prostě na dálku svou práci dělat nemohou a ani koronavirus na tom nic nezmění. Zároveň ale zaměstnavatelé byli na možnost home office skoupí i u povolání, která se vykonávají převážně prací na počítači. Většinou proto, že prostě nevěřili, že lidé doma skutečně budou pracovat. V Česku možná ještě více než v západní Evropě, protože nedůvěra k lidem a potřeba je kontrolovat je u nás silnější už od dob Rakouska-Uherska, nemluvě o dědictví komunismu.

To se ale nyní mění. Ve firmách, které jsou tradičně ve všem napřed, o něco rychleji: Šéf Facebooku Mark Zuckerberg svým zaměstnancům sdělil, že do pěti let chce polovinu z nich převést na práci z domova. Twitter umožnil práci na home office všem pracovníkům, jejichž přítomnost v kancelářích není nezbytně nutná, a to natrvalo.

K podobným krokům byly donuceny i české firmy, a přestože nyní, po odeznění první vlny epidemie, opět přitahují opratě a nahánějí zaměstnance zpátky do kanceláří, zdá se, že větší tolerance k práci z domova tu zůstane natrvalo. Firmy totiž zjistily, že se jim to vyplatí. Nick Bloom, ekonom ze Stanford University, už v roce 2015 publikoval studii, podle níž jsou zaměstnanci telemarketingu pracující z domova o třináct procent produktivnější než kontrolní skupina pracující „v práci“. Nejenže jsou spokojenější a loajálnější ke svému zaměstnavateli, ale také dělají méně přestávek a stihnou vyřídit víc hovorů.

Podobnou zkušenost učinila během pandemie řada zaměstnavatelů, kteří očekávali pokles produktivity práce o 15–25 procent a ke svému překvapení zjistili, že produktivita zůstala stejná, nebo dokonce mírně stoupla. Co bylo příčinou? Někteří zaměstnanci možná měli doma k práci lepší podmínky – nevyrušovali je třeba kolegové, kteří se zastavili na kus řeči u jejich pracovního stolu. To ale rozhodně nebude ten hlavní důvod, ostatně mnozí z nás se v uplynulých měsících doma přesvědčili, že tou největší překážkou v soustředění jsou vlastní děti. Psycholožka práce Molly Johnson-Jones vidí důvod jinde: „Mnozí lidé napjali síly ve snaze svým šéfům dokázat, že doma skutečně pracují,“ říká.

Konec nekonečných porad

Jedním z typických rysů klasického kancelářského života jsou nesčetné porady, schůze a schůzky, které zaplňují naše digitální kalendáře a zabírají spoustu času. Šéfové je obvykle považují za nezbytné, jejich podřízení si naproti tomu myslí, že by stačilo poslat e-mail. Období pandemie ukázalo, že: Ano, v mnoha případech opravdu stačí poslat e-mail. Anebo místo nahánění pracovníků do zasedačky, kde je jim „odprezentován“ nekonečný powerpointový seriál, stačí uspořádat krátkou videokonferenci.

O tom se přesvědčil i Stewart Butterfield, jeden z šéfů společnosti Slack, který v prvních týdnech epidemie takovou videokonferenci uspořádal pro všechny své zaměstnance. „Promluvit mělo sedm manažerů, každý z nich mluvil 30 až 90 vteřin místo obvyklých několika desítek minut. Omezili se na sdělení toho nejnutnějšího. A ukázalo se, že to stačí,“ popisuje Stewart Butterfield. „Jeden z nejsilnějších momentů nastal, když mluvila naše šéfka marketingu Julie Liegl. Najednou jí skočila na klín její mladší dcerka a za její židlí začala poskakovat starší dcera, a ona pokračovala ve své řeči jakoby nic. Její vystoupení mělo ohromný úspěch, protože ukázala, že se potýká se stejnými problémy jako její podřízení, že i tyhle situace patří k našemu současnému životu.“ I Stewart Butterfield se následně zamýšlel nad tím, jestli vůbec bude v budoucnu třeba organizovat vyčerpávající meetingy trvající hodinu a půl.

Ke kancelářskému životu patří ale také řada neoficiálních setkání: ve výtahu, v kuchyňce, pár slov u pracovního stolu. Z těchto krátkých hovorů dokážou profitovat zejména ti, kteří se cítí jako ryba ve vodě v navazování kontaktů a budují svou kariéru na základě osobních vztahů.

Ben Waber, zakladatel společnosti Humanyze, ale tvrdí, že právě z těchto náhodných kontaktů se rodí ty nejlepší nápady: „Nejlepší myšlenky vznikají ve chvíli, kdy se propojí dva kolegové, kteří se při práci běžně příliš nesetkávají. Pravděpodobnost takových nečekaných setkání se při práci z domova vytrácí. Nenarazí na sebe v recepci nebo v kafetérii. Jistě, mohou si napsat e-mail nebo zprávu, ale neudělají to, protože je to prostě nenapadne.“ Nekonečné schůzování mohou tedy firmy ze svého programu s lehkým srdcem vyškrtnout, práce z domova nás však skutečně může ochudit o spontánnost nápadů, které vznikají zčásti díky náhodě.

Zneklidňující rysy splněného snu

Ne všichni pracující ale touží navždy opustit kanceláře a pracovat z domova. Na konci již zmíněného experimentu Nicka Blooma se zaměstnanci telemarketingu se jich polovina po skončení pokusu dobrovolně vrátila do kanceláře. Některé nevýhody práce z domova si mnozí z nás v uplynulých měsících uvědomili velmi záhy, zejména pokud jsme se snažili skloubit práci s péčí o malé děti a domácí výukou školáků.

Home office má ale i další záludnosti, které možná nejsou zjevné úplně na první pohled. Psychologové zjistili, že lidé, přestože si to často neuvědomují, pracují z domova v průměru více hodin než v práci a natahují svou pracovní dobu dlouho do večera. Šéfové navíc přivykají tomu, že jejich podřízení jsou stále k zastižení. Pracovní konzultace v jedenáct večer? Dříve by to bylo považováno za poněkud netaktní, dnes se tomu už nikdo nediví. Hranice mezi prací a soukromím, kterou už v minulosti značně nahlodaly digitální technologie, se tak ještě víc rozplynula doztracena. Důsledkem může být velmi nenápadně se dostavující syndrom vyhoření, kterého si v domácích podmínkách dlouho nevšimneme.

V některých firmách navíc může být převedení na trvalý home office spojené se snížením platu. To naznačil i Mark Zuckerberg, který sice, jak už jsme zmínili, polovině zaměstnanců přislíbil převedení na práci z domova, zároveň ale naznačil, že to bude mít finanční důsledky: „Pokud žijete v místě, kde jsou náklady na život výrazně nižší nebo je tam nižší cena práce, potom to výše platu bude určitým způsobem reflektovat.“ Ušetříte tedy za dojíždění, za pracovní obědy a možná i za oblečení, váš šéf ale o tom ví a při vyjednávání o platu vám to připomene. Plat se sice sníží, nároky na výkon však nikoli.

Jaká tedy bude budoucnost práce z domova? Ano, v budoucnu nejspíš bude rozšířenější, protože zaměstnavatelé ve větší míře uvěřili, že „to jde“. Tenhle splněný sen mnoha z nás ale v řadě ohledů může vypadat jinak, než jsme si cestou do práce v přecpané tramvaji kdysi představovali.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.