Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22.

Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22. Zdroj: Robert Tichý

Ridina Ahmedová: V mládí jsem si připadala nedostatečná a nehodná lásky

Sádlo. Divadelní a podcastový projekt Ridiny Ahmedové se zabývá přístupem společnosti k ženskému tělu. Problém negativního sebehodnocení vnímám u sebe i svých vrstevnic. A pro mě osobně je velmi traumatizující, že mám o třicet kilo více než v letech kolem třicítky. Proto obdivuji, že se zpěvačka, performerka a hlasová lektorka rozhodla tak tabuizované téma vynést na světlo. Navíc jej na ono světlo vynesla na vlastním těle.

Jak vás vůbec napadlo jít ven s tak intimní věcí, jako je nespokojenost s vlastním tělem? 

Když vedu hlasové workshopy, hodně se snažím zdůrazňovat, jakou svobodu získáme, když se nám podaří přijmout svůj hlas. I když je nedokonalý, přináší nám obrovský dar, když ho začneme používat s úlevným vědomím, že tak, jak je, je v pořádku. Pokud se budu umět oprostit od neustálého sebehodnocení, můžu zažít, že zpěv je velmi obohacující proces sám o sobě, bez ohledu na to, jak to zní navenek. Když pracuju se skupinou, bývá fascinující pozorovat, jak při práci s hlasem rychle vzniká blízkost a sdílení, jako bychom se znali mnohem déle. Společné znění vnímám jako takové rozpomínání na něco, co je nám přirozené, je to napojení se na nějakou základní a hlubokou úroveň vnímání a sdílení. Tohle jsem učila dlouhé roky a v jednu chvíli jsem měla pocit, že začínám být z téhle práce vyhořelá. Cítila jsem, že musím udělat další krok, jenže několik let jsem nemohla přijít na to, co by to mělo být. Věděla jsem, že profesně přešlapuju na místě, ale nevěděla jsem, kam postoupit dál. A pak mi došlo, že bych si v tomhle ohledu měla zamést před vlastním prahem. Když jiným kážu, jak je důležité přijmout svůj hlas, měla bych se taky podívat na vlastní téma – a moje téma je moje tělo, které jsem nikdy pořádně nepřijala. 

TIP NA VIDEO: Jak vypadá láskyplné hubnutí? To prozradí psycholožka Zuzka Douchová

Video placeholde

Vždycky jste své tělo vnímala jako problém? 

Když jsem dělala Sádlo, s údivem jsem slyšela, že i ostatní ženy říkají v obměnách tu samou větu: Při pohledu na fotky z mládí nechápu, že jsem tehdy v zrcadle neviděla tu hezkou mladou holku. Já jsem si tehdy přišla hnusná, odporná. 

To zní drasticky…

U mě to zásadně určovalo můj život i jeho kvalitu. Připadala jsem si nedostatečná, neatraktivní, nehodná lásky, v podstatě nehodná erekce. Byla jsem si vědoma intelektu, to je něco, co se v naší rodině vždycky kultivovalo, ale tenhle mindrák byl hodně hluboký a hodně bolestivý. Oblékala jsem se do neforemných košil. Popírala jsem se, schovávala se před světem, aby mě nezranil. Když jste Sádlo psala, vybavovala se vám všechna tahle někdejší traumata? 

Určitě. Jak při zkoušení, tak i při hraní si ty věci znovu zažívám, ale ta umělecká forma vytváří odstup. Když jsme hru společně s režisérkou Alenou Dittrichovou chystaly, nechtěly jsme, aby to sklouzávalo k terapii na jevišti, nechtěla jsem si zkrátka vylévat srdíčko před diváky – to si můžu zajít fakt na tu terapii. Proto jsem se rozhodla nahrát příběhy dalších žen. Měla jsem chuť opravdu zařvat na celý ten systém: Haló, proberte se, koukněte se, co se děje, tolik žen se trápí a týrá kvůli vzhledu, je to normální? 

Zdrojem inspirace pro vás byly i příběhy z vašeho okolí. Jak jste respondenty přesvědčovala, aby šli do tak intimních vzpomínek? 

Dala jsem na Facebook výzvu, že hledám ženy, které jsou ochotné mluvit o tom, jak do jejich životů zasahuje to, že podle svého okolí mají na svém těle nesprávné množství sádla. Přišlo tolik odpovědí, že jsem se zdaleka nestihla potkat se všemi. 

Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22.
Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22. | Zdroj: Robert Tichý

Mohlo pro ně být jednodušší svěřit se vám, protože vy sama máte totožnou zkušenost? 

Myslím, že jo. Byla to nějaká alchymie, to určitě znáte. Když nepřijdete na rozhovor jako pozorovatel a lovec senzací, ale přicházíte s vědomím vlastní zkušenosti, zranitelnosti, máte větší důvěru, protože váš protějšek ví, že nebude souzen. 

Co je ve společnosti špatně, že se na ženské tělo nahlíží jako na objekt, který lze soudit podle daných parametrů?

Tlak na vzhled je v naší společnosti velmi intenzivní. V Africe, kde jsem vyrůstala, jsem to nevnímala tak dramaticky. Bylo to dané i kulturně, ženy byly zahalené a nebylo možné je srovnávat a hodnotit. Když jsem byla v Ghaně, byla jsem v šoku z toho, jak se proměnil můj fyzický pocit: cítila jsem větší svobodu, i ženy opravdu kyprých tvarů se tam nosí smyslně a suverénně. Ale vedle toho tam jede byznys bělení pleti, což je velmi škodlivé. Asi v každé kultuře existoval ideál a mnohdy k němu vedly extrémní a nezdravé cesty. 

Kde jste vyrůstala? 

Narodila jsem se v Čechách, a když mi byly čtyři roky, přestěhovali jsme se do Alžírska. Můj súdánský táta tam učil na univerzitě, jeho rodným jazykem byla arabština, takže tam našel lepší pracovní uplatnění, než by nejspíš měl v Čechách. 

Vnímala jste přesun v dětském věku jako vytržení? 

Určitě jo. Na alžírský Oran mám krásné vzpomínky. Strávila jsem tam deset let a řešila až návrat. Nechala jsem tam ve čtrnácti všechny kamarády, spálila mosty a stěhovala se do úplně jiného světa. Vraceli jsme se v osmdesátém osmém, kdy v Alžírsku začínaly nepokoje, které přerostly v občanskou válku. A navíc jsem tam chodila přes den do francouzské školy a po večerech se učila s mámou tu českou. Osnovy se moc nekryly: měli jsme jiný dějepis, jiný zeměpis, jiné jazyky, francouzštinu, arabštinu, španělštinu, zatímco tady se učila ruština. Střední škola už takhle dvojmo zvládat nešla, na gympl jsem nastoupila už v Praze.

Jak se přesazuje čtrnáctileté děvče z mezinárodní školy v Alžírsku do stále ještě komunistického Československa? 

Byla jsem hodně zaskočená prudkou změnou, ale v něčem to bylo i pozitivní. V Oranu jsem se jako holka nemohla pohybovat sama. Autem jsem jela do školy, autem nás vyzvedli, v domě jsme sice měli partičku s ostatními expaty, ale že bych šla ven sama nebo jen s holkama, to jsem zažila až v Praze. Jít ven s kámoškou, koupit si zmrzku a nebát se, že z ní chytnu tyfus nebo choleru, to byla pecka. 

Dětské kolektivy bývají poměrně nekompromisní, přinesla jste jim v sobě tehdy subjekt, vůči kterému mohlo být poměrně snadné se vymezovat? 

Já jsem vybočovala vzhledem i svou zkušeností. Škola v Oranu byla svobodnější, byla jsem zvyklá, že můžu říkat svůj názor. I naši v tomhle byli skvělí, vedli nás k otevřenosti. A najednou jsem vpadla do prostředí, kde jsem cítila, že věci fungují jinak, bylo tu víc obav, chladu, mlčení. Připadala jsem si mimo, vyčleněná, snažila jsem se osvojit si sociální dovednosti toho nového světa. Zorientovanější jsem se začala cítit až kolem dvacítky. Ale jinak to bylo na gymplu docela fajn, tu opravdovou šikanu jsem zažila o dost dřív – když jsme jezdívali z Alžírska na léto do Prahy za babičkou a rodiče mě dávali v dobré víře na tábor. Tam jsem byla ta tlustoprdka a černá briketa, s tou si nehraj, budeš špinavej. Narážky na barvu pleti jsem teď už desítky let neslyšela, rasismus není tak tolerovaný jako slovní útoky na vzhled. Zato nevyžádané komentáře o tlusťoškách, co chlapa zalehnou a podobně, pořád pro spoustu lidí spadají do kategorie „humor“. 

Kdy jste v sobě začala objevovat svůj hudební talent a došlo vám, že máte schopnost lidi ke zpěvu vést, i když o sobě pochybují? 

Neuvědomuju si to jako konkrétní aha moment. Byl to proces. Před časem jsem měla pěveckou dílnu v Brně v Muzeu romské kultury a na úvod jsme poslouchali terénní nahrávky z romských osad z 50. let. Ty byly tak krásné – a přitom ti lidé zpívali místy dost falešně, jenže s tak nádherným nadšením, radostně, svobodně, že to nešlo neslyšet! A to pro nás může být inspirativní. My pořád klademe kvalitu na první místo, přitom je tak nádherné si dovolit zpěv prostě si užít. A mě v rámci mojí metodiky zajímá, jak zase tu pozornost směrovat od výkonu a strachu ze selhání zpátky k tomu prožitku, na který nemusím vztahovat očekávání. Prostě jsem v tom zvuku, v přítomném okamžiku, koupu se v něm, užívám si to. Na workshopech tohle společně objevujeme. Schopnost zpívat v tomhle smyslu slova v sobě máme všichni. Miluju to znovu a znovu odkrývat, jako když se loupou nějaké slupky a vyjevuje se něco přirozeného, čistého a nádherného, společný zvuk, kde každý hlas má svoje místo. Těžko se to popisuje slovy, ale je to nádherné. 

Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22.
Ridina Ahmedová pro časopis Moje psychologie 04/22. | Zdroj: Robert Tichý

Nemůžou naše zábrany zpívat souviset s množstvím informací? Myslím hudebních informací, že jsme toho slyšeli už tolik dobrého i špatného, že rozpoznáváme a hodnotíme? 

Určitě jo, protože když posloucháte studiovou nahrávku v rádiu, je to jako dívat se na Instagram. Je to iluze něčeho živého, ale přitom je to vytuněné, umělé. Tříminutová písnička vzniká ve studiu třeba celý den nebo i několik dní, střihá se to, dolaďuje, přetáčí. Hudba z rádií a z klipů je prostě výrobek. Ani dobří zpěváci naživo nepůsobí tak dokonale jako z nahrávek. Každému něco ujede. Ale my se s tím srovnáváme, je to pochopitelné, ale zároveň absurdní. Není divu, že se pak stydíme. Navíc spousta lidí slyšela ve škole nebo doma: „Proboha, ty už nezpívej!“ A pamatuje si to dodnes. Ale dá se s tím pracovat. 

Změnil se váš vztah k tělu ve chvíli, kdy jste dokázala dát život svým dětem? 

To přišlo až mnohem později. Mám tři děti a po třetím těhotenství jsem se vyšplhala ke 120 kilům, vůbec jsem se necítila dobře, špatně se mi spalo, lezlo do schodů, byla jsem hodně unavená. Člověk sice zažívá lásku dětí, jak mě milují takovou, jaká jsem, jak jim voním, i když jsem zpocená, jak chtějí moje prsa, i když mně se zdají změněná a povislá. Ale tohle rané mateřství pro mě nebylo dobou, kdy bych se sama sobě líbila. Na velkou změnu jsem si sáhla až mnohem později. Musela jsem k ní dozrát. Byla to změna, která vyšla zevnitř a v důsledku jsem i výrazně zhubla. 

Zpěvačka, performerka a hlasová lektorka Ridina Ahmedová se narodila v Praze, od čtyř do čtrnácti vyrůstala v Alžírsku. Absolvovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, na Západočeské univerzitě v Plzni studovala muzikoterapii. Založila a několik let vede hlasové dílny. Spolupracovala s FloexemNačevou, vystupovala například s Bobbym McFerrinem. Složila hudbu k několika divadelním představením a je spoluautorkou filmové hudby. V roce 2016 byla nominována na Cenu Anděl. Je protagonistkou sólového představení Sádlo (režie Alena Dittrichová) a stejnojmenného podcastu, který je jedním z nejposlouchanějších pořadů v historii rozhlasové stanice Radio Wave. Stojí za projektem Moje tělo je moje

Ridina Ahmedová

Jak se dívají vaše děti na váš projekt Sádlo? 

Představení neviděly, podcast znají. Ten nejstarší, kterému je patnáct, to nesl jako lehký diskomfort, že matka vystupuje ve spodním prádle s takovým tématem. Když jsem dělala rozhovory do médií, která on a jeho vrstevníci sledují, asi mu to nebylo úplně příjemné, ale současně mu snad i lichotilo, že matka dělá něco, co dává smysl. A taky mi i pomohl, když jsem byla pod tou největší vlnou hejtů, tak mi říkal, mami, to, co řešíš, to je prostě internet, hejty nejsou lidi, jen profily. Jak jsem ze staré školy, viděla jsem za těmi komentáři lidi, jak mě nesnášejí a pohrdají mnou. Popasovat se s tím byl pro mě zpočátku velký výdej energie, dokonce jsem se jim snažila odpovídat. A syn, jak je z jiné generace, má k tomu zdravější vztah. Odlišuje sociální sítě a realitu. 

Vy jste se fakt snažila odpovídat na hejty? 

Když mi psali na mou zeď, tak ano. Snažila jsem se s nimi debatovat. Četla jsem o sobě třeba, že mám na rukou krev, protože propaguju obezitu a mám tedy zodpovědnost za životy lidí, autor se ptal, jestli jsem si toho vědoma. A tak podobně. Chtěla jsem odpovídat. Na hejty se myslím úplně nejde připravit. Ty útoky nejdou v rovině racionální. Nejde to úplně nevnímat, když je člověk citlivý a vnímavý. Vytvořila jsem si různé strategie, jedna z nich byla, že když jsem něco takového četla, připomínala jsem si, že za hejtem je někde nešťastný, smutný člověk, který má spoustu vlastních problémů, protože kdyby je neměl, netrávil by čas psaním výlevů cizím lidem na sociální sítě. Takže jsem si říkala: Přeju mu, aby mu bylo dobře. Ale tahle negativní nálož mi nepatří. Já nemůžu za jeho posranej život. Nejsem zdroj jeho frustrace, jen jsem se shodou okolností stala spouštěčem. Ale není to moje a posílám to zpátky.

Napsala byste Sádlo s touto zkušeností znovu? 

Rozhodně jo. Něco se vyslovilo a protrhla se hráz s obrovským napětím, to téma už dlouho spělo k výbuchu. Udělala jsem to ale kvůli sobě, nebyl tam žádný záměr stát se mluvčím. Že to spustilo takovou lavinu, tím líp. Je to skvělý a ozdravný. 

Rozhovor s Ridinou Ahmedovou vyšel v dubnovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!

Moje psychologie 08/22.
Moje psychologie 08/22. | Zdroj: Robert Tichý

Doporučujeme

Načíst další články