Léna Brauner v klipu Friendzone.

Léna Brauner v klipu Friendzone. Zdroj: foto: YouTube

Léna Brauner: Je lehké ztratit sama sebe, když se snažíte být stále dokonalá

Mnozí ji znají jako éterickou malířku. Léna Brauner ovšem toto léto odklidila štětce a plátno do kouta a v den svých 30. narozenin vypustila do světa první hudební singl Friendzone. Před svým odletem na Bali, kde plánuje strávit několik následujících měsíců, jsme se stihly ještě narychlo sejít a nad kávou a třemi cigaretami probrat symbolické pojetí obou jejích chystaných alb, význam velmi osobitého videoklipu i to, proč spousta žen pod tlakem společnosti ztrácí sebe samou.

Léno, spousta lidí vás má zafixovanou především jako malířku. Jak jste se k hudbě dostala? Byl to dlouhodobý plán?

Již čtrnáct let se nacházím v určitém kariérním vzestupu coby malířka. Po 10 letech, tedy před čtyřmi lety, jsem ale začala pociťovat lehký syndrom vyhoření. Slýchávala jsem často, že má tvorba už jen vykrádá sama sebe a stále kreslím to samé. Já to sice tak necítila a brala to jako názor okolí, ale stejně jsem v té době nebyla dostatečně silná sama sebe přesvědčit, že tomu skutečně tak není. Přestala jsem si být jistá, že z mých obrazů je pro okolí dostatečně cítit symbolika, kterou do nich vkládám. K tomu se přidaly turbulentní osobní stavy a vztahy. Potřebovala jsem proto zkusit něco nového, skrze co bych mohla do světa tlumočit hlas múz, které mi našeptávají. Pustila jsem se tedy do hudební tvorby a pomocí ní se pokusila ztvárnit pocity, které normálně vkládám i do obrazů, byť přes ně nejsou třeba tak čitelné.

TIP NA VIDEO: Seznamte se, Léna Brauner, osobitá umělkyně

Video placeholde

Jak probíhaly vaše první hudební kroky?

Spojila jsem se s producentem a hudebníkem Jiřím Burianem. Já psala slova a harmonie. Společně jsme pak vymýšleli beaty a začali dávat dohromady písně. Všechny jsou nahrané v angličtině. Za poslední čtyři roky vzniklo celkem 24 skladeb, z nichž první vlaštovka – singl Friendzone – spatřil společně s videoklipem světlo světa teď 7. července.

Máte ráda rap, tíhnete obecně hodně k hip hopu. Jak moc vás ovlivnily v tvorbě tyto žánry? Lze třeba singl Friendzone jakkoliv hudebně zaškatulkovat?

Nejde…

Znamená to tedy, že chystané album bude hodně různorodé?

Velmi. Jak jsem občas trnem v oku kvůli svému výtvarnému umění, které má spousta lidí problém zařadit, tak i s hudbou to bude nejspíš dost podobné. Je těžké žánrově zařadit jeden singl, natož alba, která nakonec budou dvě. V tuto chvíli spadám s největší pravděpodobností do alternativy, která je velmi široká. Na druhou stranu je ale také pěkně nevděčná, neboť pod škatulkou „alternativní“ si lze představit téměř cokoliv.

Singl Friendzone každopádně nebude mít na albech písničku, která by se mu podobala. Skladby bude spíše než žánr spojovat především můj hlas, anglický text a minimalistický beat, který doplní třeba i harfy, cembala nebo dechové orchestrální sekce. Stejně tak jsou v některých skladbách rapové i operní pasáže.

Spousta lidí si vás kvůli vašim obrazům spojuje s pojmy jako éteričnost a snovost. Videoklip k Friendzone ale atmosféru s vílami moc nepřipomíná. Je tedy hudební Léna odlišná od té malířské?

O jinou Lénu se rozhodně nejedná. Klip je naopak velmi v souladu s mou osobností. Když namaluji vílu, tak často může řešit podobná témata, jaká jsou vyjádřena v klipu, jen je těžší je skrze malbu vnímat. Jedno z chystaných alb bude pomalé a ponese název Kairos, což je řecké pojetí času odkazující ke správnému okamžiku. Lze to dobře demonstrovat například na sklizni: Plody se sklízí jednoduše až ve chvíli, kdy nastane jejich čas a jsou dozrálé.

Z klipu k prvnímu singlu Friendzone.
Z klipu k prvnímu singlu Friendzone. | Zdroj: archiv Lény Brauner

Kdežto druhé album, ze kterého pochází i singl Friendzone, se jmenuje Chronos, což je druhé řecké pojetí času, které je naopak vymyšlené systémem. Opět uvedu na příkladu sklizně: Pokaždé se bude sklízet ve stejnou dobu bez ohledu na to, zda jsou už plody dostatečně zralé. Tyto dva pojmy jsou pro mě dva velké kontrasty, které jsem ve své tvorbě chtěla ztvárnit.

Něžné fanynky milující víly z mé tvorby proto budou kvitovat hlavně pomalejší album, které je podle mého vhodné přesně na ony zasněné cesty rozkvetlými loukami. Druhé album bude více klubové, taneční a zároveň se na něm budou řešit temnější témata, konkrétní období a problémy, ze kterých ale nakonec vzejdete jako silnější osobnost.

Klip k Friendzone se zdá být plný symboliky – rozlité mléko, psi s lidskou hlavou, hranice s čarodějnicí… Co všechno lze v oněch 3 minutách vyčíst?

Videoklip celkově odkazuje ke mně a ženskému cyklu. Začíná se těsně po menstruaci fází panny, poté se jde do matky a milenky, z ní pokračujeme do vědmy a následně do ježibaby. Všechny tyto role jsou v klipu zastoupeny. Následně se tam setkávají dva psi – černý a bílý – což v sobě nese kontrast submitivity a dominance. Každý záběr, scéna i artefakt nesou symboliku. Pokud tedy bude někdo umět v klipu v rámci symbolismu číst, budu nadšená, pokud na někoho klip bude působit jako na hlavu padlý počin, budu s tím úplně stejně v pohodě. Nápověd k celkovému pochopení je ale ve videu spousta…

Z klipu Friendzone.
Z klipu Friendzone. | Zdroj: archiv Lény Brauner

Alba jste začala chystat už před čtyřmi lety. Otázka, proč tak dlouho trvalo vydat jediný singl, se nabízí sama…

Zraje to. Navíc nejde tvrdit, že jsme za tu dobu vytvořili „jen“ 24 skladeb. Písniček vzniklo klidně až osmdesát, nahrávky v procesu získaly klidně čtyři verze, než jsme si s Jirkou Burianem řekli, která je ta správná a finální. Některé zvuky navíc stárnou. To, co se vám líbilo před dvěma lety, se vám už teď líbit nemusí…

Chcete se teď tedy věnovat pouze hudbě? Jak tento umělecký posun ovlivní vaši malířskou kariéru?

Sama jsem na to zvědavá. Je možné, že vydám dvě alba, bude z toho haló na dva měsíce, získám si 300 až 500 posluchačů, kteří mou hudbu budou mít rádi, a poté po mně neštěkne pes a nebudu mít náladu dál hudbu dělat. Nebo naopak bude chuť velká, získám nové fanoušky, kteří třeba nebudou mít rádi mé vizuály, ale bude je bavit má hudba. Nejhorší by byla varianta, kdy bych dostala nálepku „Ta malířka, co zpívá“ nebo „Ta zpěvačka, co maluje“. Svoboda je v tomto ohledu důležitá, není potřeba kohokoliv svazovat škatulkami. Já vždy budu dělat jen to, co mě baví. A když mě bude bavit jen hudba, nebudu malovat. A naopak.

Máte dceru Jasmínku, kterou máte od začátku tohoto roku ve své péči. Jak vás změnilo mateřství a přesun ze střídavého režimu výchovy?

Když jsme s bývalým manželem měli Jasmínku ve střídavé péči, měla jsem pocit, že je to nejlepší možný způsob výchovy. Celý týden jsem pracovala, měla čas sama na sebe a poté jsem měla zase dalších sedm dní na to se odpočatá věnovat své dceři. Jasmína se ale poté rozhodla, že chce více času trávit se mnou, což bylo akceptováno oběma stranami péče. V lednu 2021 tedy přišla velká srážka s realitou. Byť jsem již měla přítele, spadla jsem do škatulky svobodné matky, která najednou musela úplně jinak pracovat s časem, kterého měla pořád stejně. První týdny jsem se věnovala proto jen dceři, nedokázala jsem si najít prostor jen na práci. To ale samozřejmě nebylo udržitelné.

V té době mi došlo, že neexistuje žádný archetypální vzorec dokonalé matky, který musíme naplnit. Během dne se snažíme stavět do několika rolí – přejímáme masku pracující ženy, matky, milenky, přítelkyně… Ve výsledku pak už jen překlikáváte mezi těmito maskami, snažíte se naplnit všechny role na 100 procent, být dokonalá podle vzorců ze svého okolí a začnete ztrácet sama sebe.

Zrušení střídavé péče proto beru jako svůj další mentální růst, při němž jsem si musela uvědomit, že vždy budu jen Léna. A Léna má kapacitu na to, aby pojala všechny tyto role a masky do sebe, ale za každé okolnosti bude vždy především autentická. Okolí od vás nemůže očekávat benefity, které jsou nad vaše síly. A když poté prozřete, že dítě chce skutečně vás, ne vaši představu o dokonalé matce, tak se uleví vám oběma.

V jednom rozhovoru jste řekla, že je vám jedno, co po sobě na zemi zanecháte. Co naopak ale Léně Brauner jedno není?

Mně je skutečně jedno všechno. A je důležité, aby to tak bylo, protože neexistuje ani minulost, ani budoucnost. Všichni žijeme v přítomném okamžiku právě teď. A vše, co se dá zařadit do minulosti nebo budoucnosti, je jen představa společnosti související s časem. Upřímně tedy říkám, že je mi jedno, co bude za pět let. Jediné, co mi není jedno, je, abych v tuto chvíli byla autentická a sama ve svém pravém já.