Co jsem se naučila, když jsem se s rodinou ocitla bez auta?

Rozhodně se nepočítám mezi uvědomělé ekologické aktivistky a moje rozhodnutí být car-free nebylo motivováno obavami o znečišťování ovzduší automobilovou dopravou. Dvacet let jsem auto měla a poctivě ho proháněla po silnicích. A i poté, co jsem se shodou životních okolností ocitla bez auta, se naskytlo několik příležitostí k tomu, abych si auto mohla pořídit. A dokonce by mě to ani nic nestálo. Proč jsem si to nakonec vždy rozmyslela a zůstala bez auta? 

S dětmi jsem se přestěhovala do pronajatého bytu, auto zůstalo bývalému manželovi a já jsem pořízení vlastního vozu posunula až na dobu, kdy budu mít vyřízeny záležitosti, které jsem si vyhodnotila jako prioritní. Uběhl rok, dva a já jsem najednou s překvapením zjistila, že jsem stále bez auta, ale vlastně mi to vůbec nevadí, ba naopak vyhovuje. Vděčím za to samozřejmě také momentální životní situaci – strategicky umístěnému bydlišti a věku dětí, které jsou již několik let až příliš staré na to, aby je člověk musel někam neustále dopravovat.

Všude to mám kousek

Můj byt je naprosto strategicky umístěný – na tramvaj to mám asi dvě minuty, na metro a autobus minut asi pět, obchod a poštu mám za rohem. V obchodě si nakoupím, co zrovna potřebuji na daný den či maximálně den po něm. Žádné velké zásoby na týden dopředu v hypermarketu na okraji města, které by mohl pojmout jedině prostorný kufr auta, si nedělám. Ráda chodím po městě pěšky, nevadí mi cestování městskou hromadnou dopravou, ráda si v tramvaji nebo autobusu čtu, to za volantem neumím. Původní výhoda dopravy autem, která zde byla, když ho ještě nevlastnil každý, tedy rychlost, dnes zmizela. A já nerada trávím čas zavřená v autě v zácpách.

Cestování bez auta mě naučilo – alespoň pokud se jedná o balení věcí – minimalismu.

Auto žere peníze, i když stojí

Díky tomu, že nemám auto, vlastně ušetřím docela dost peněz. A to nemluvím o pořizovací ceně automobilu, již v úvodu článku jsem zmínila, že jsem měla několik příležitostí k tomu, dostat se k autu v podstatě zadarmo, když se svých ojetin rozhodli zbavit mí přátelé či známí. Jde spíš o to, co všechno sežere provoz auta, které vám může stát většinu času na místě před domem. Ušetřené peníze za povinné ručení, servis, zimní pneumatiky, parkovné, pokuty, dálniční známku a tak podobně, můžu vrazit jinam, tam, kde mi to činí větší potěšení.

Naučila jsem se žádat o pomoc

Když náhodou auto potřebuji, například na cestu s dětmi na prázdniny, požádám o zápůjčku rodinu nebo přátele, případné krizové situace – například dopravu dítěte na pohotovost – řeším taxíkem. Musím ale přiznat, že to zpočátku nebylo jednoduché. Když jsem se po letech ocitla bez auta, dělalo mi problémy přijít za někým z kamarádů nebo z rodiny s tím, jestli bych si nemohla na víkend půjčit auto, nebo jestli bych nemohla některé z dětí umístit do jejich vozu mířícího na společně trávenou dovolenou. Cítila jsem ostych, měla jsem pocit, že je svým rozhodnutím být bez auta omezuji a ve svých důsledcích děsně otravuji.

Zatím jsem ale narazila pouze na vstřícnost anebo na jasnou a upřímnou odpověď, že zrovna tento víkend se to prostě nehodí a ať zkusím štěstí jinde. Zatím jsem vždy pochodila. Ve výsledku se nebojím říct o pomoc ani v jiných situacích, když je to zrovna potřeba. Není žádná ostuda přiznat si, že člověk prostě na všechno sám nestačí. A ráda pomoc zase oplatím, třeba i někomu jinému, prostě to pošlu dál.

Článek pokračuje na další kapitole. >>>