Bára Poláková: Musela jsem zakořenit

29. dubna 2018
  • „Už nejsem rozlítaná holka,“ řekla nám v rozhovoru Bára Poláková. Ale v den, kdy jsme ji fotili pro Moji psychologii, byla doslova v rozletu: mezi novým albem ZE. MĚ a svými dvěma dcerami, Ronjou a Rikou. 

    S Bárou Polákovou jsme se po focení pro toto číslo Mojí psychologie sešly u oběda. Měla přesně vyměřený čas, protože v nahrávacím studiu už na ni čekal Jan Muchow, producent její nové desky. Nad vegetariánským kari zamyšleně prohodila: „Včera mi paní doktorka čínské medicíny říkala, že dráha sleziny nemá ráda, když při jídle nemyslíme na to, co jíme. Tak jsem si teď na to vzpomněla.“

    Kdo že to nemá rád?

    Dráha sleziny.

    To se vám při vašem nynějším tempu ale asi stává často, ne? Jak z vašeho pohledu vypadá takový den, kdy, tak jako dneska, vaše děti někdo hlídá?

    Je to rozpočítané doslova na minuty. Z domova vyrážím jenom za jednotlivými úkony. Jdu na zkoušku s kapelou nebo do studia nebo natáčení klipu a potom rovnou domů. Zrovna teď o víkendu jsme přes noc točili klip. Uspala jsem obě holčičky, každou zvlášť, a o půlnoci jsem odcházela z bytu. Před domem na mě čekalo auto. Říkala jsem si: „Probůh, kdo tohle naplánoval…“ Jeli jsme do mrazivé stanice metra Malostranská a natáčeli tam do šesti do rána. Když jsem přijela domů, lehla jsem si a vůbec se nemohla zahřát. Klepala jsem se do osmi ráno, a když jsem konečně začala usínat, už mi Ronja skákala po hlavě… 

    Když jsme s vámi před třemi lety dělali první rozhovor pro Moji psychologii, byla jste v šestém měsíci těhotenství s první dcerou. Teď máte dvě děti. Nebudu se vás ptát, co se od té doby změnilo, ale jak jste se změnila vy?

    Určitě hodně. Porody samy o sobě ženu promění. Je to velký zážitek a každá žena je pro mě hrdinka. Každá. Já je měla oba docela dlouhé. Trvaly tři dny. A oba od pátku do pondělí, to bylo vtipný, jako kdyby se holky domluvily. A ten čas s dětmi potom je takový výživný. Někdy náročný a někdy blahodárný, každopádně je to určitá izolace a zaměření pozornosti úplně jinam než dřív. A taky je to větší pevnost. Jako máma jsem musela zakořenit, abych dokázala dát dětem domov. Myslím, že to máme skrytě v sobě všechny mámy. Když se teď srovnám s tou rozlítanou holkou, kterou jsem předtím byla, jsem za to všechno moc ráda.

    Bára PolákováBára PolákováAutor: Anna Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    Porody ženu promění. Je to velký zážitek a každá žena je pro mě hrdinka.

    Myslíte, že jste také sebevědomější než dřív?

    Možná ano. Ty kořeny způsobují, že víte, kam patříte, kde je váš domov, a proto se pak cítíte pevnější. Cítila jsem domov silně, už když jsem bydlela se svými rodiči, ale teď je to jiné. Teď jsem to já, kdo ho tvoří společně s Pavlem. (Pavel Liška, partner Báry Polákové, pozn. red.)

    Změnil se váš vztah s Pavlem, teď když nejste „jenom“ partneři, ale i rodiče?

    Tak to určitě všichni rodiče znají. Je těžké udržet si v diářích čas jen na sebe, v podstatě je to skoro nemožné. Když zařizujeme hlídání, je to většinou kvůli práci, ale nenapadne nás si ho zařídit jen kvůli nám samotným. I když teď máme v plánu víc se snažit. Je to bezpochyby důležité.

    Dubnové číslo Mojí psychologie je věnováno módě. Máte na ni teď vůbec čas?

    Moc ne, ale není mi lhostejná. Kamarádka Tereza Kytková má skvělý obchod s oblečením v Korunní ulici. To mám tak blízko, že tam občas zabrousím i s kočárkem a nejraději bych si koupila úplně všechno.

    Baví vás oblékat i své dcery? 

    I to mě baví. Jsou moc roztomilé, když je krásně vymódím, jsou jako panenky. Ale zároveň mě těší i to, když přijedeme k rodičům a moje maminka je vyhastroší do starého oblečení po mně a po mých sestrách, takže vypadají jako malé vesničanky. To je taky velká krása.

  • Původně jste asi neplánovala kariéru zpěvačky. Úspěch vašeho prvního klipu Kráva se zrodil hodně spontánně. Neměla jste potom při nahrávání druhého, plánovaného alba trochu strach, že tentokrát vám to už nepůjde?

    Ano, bylo to trochu svazující. Ale s Davidem Hlaváčem, naším klávesákem, se kterým jsem na albu spolupracovala, jsme si na začátku slíbili, že na sebe nebudeme tlačit. Když to nepůjde, tak se prostě nic nevydá. Absolvovali jsme loni celkem čtyři týdenní soustředění. Během celého roku jsem si dělala poznámky, takové kraťounké zápisky, vždycky když jsem měla nějaké vnitřní tvůrčí pnutí. Neměla jsem čas to rozvinout dál, takže jsem měla jenom tyhle poznámečky, s nimiž jsme každé soustředění začínali. Ještě v červnu jsme nevěděli, jestli nějaká deska vůbec bude. 

    Jak ta vaše soustředění probíhala?

    První bylo ještě před narozením Riky, takže jsem měla jen jedno miminko. Co vypuklo po narození druhé dcery, to se dá těžko popsat. Ale David byl úplně výborný, také má dvě děti a chápal to. Vždycky po dvou třech hodinách přišly holčičky s mamkou na kojení. Já jsem si vždycky představovala, jak rockové hvězdy skládají svoje písničky uprostřed večírků a tak. (směje se) Tohle bylo opravdu úplně jiné.

    U vašich písniček mi vždycky přišlo, že je u nich hodně důležitý text. Není to jen „lalala“, vyjadřují se k aktuálním společenským jevům. Možná to zní hloupě, ale písnička Kráva je vlastně o problému singles, Nafrněná zase o tom, jak všichni řešíme, jak vypadáme v očích ostatních…

    Mně moc nejde pojmenovávat, o čem moje písničky jsou. Zní to dost banálně, říct „tahle písnička je o rozchodu“ nebo „tahle písnička je o tom, že žijeme víc napotom než teď“. Je těžké něco tak abstraktního konkrétně pojmenovat. A taky, co si z toho vezme sám posluchač, to je jeho a to správné. Každopádně pro mě osobně je strašně důležité, abych věděla, o čem zpívám. Zkoušela jsem zpívat texty jiných lidí a nešlo mi to. Většina textů vznikala tak, že jsme si s Davidem povídali o těch jednotlivých tématech a o čem ta písnička má být, protože zpívat o tom, že vítr fouká a nebe je modré, to je pro mě úplně bezpředmětné.

    Snila jste jako dítě o tom, že budete zpěvačka?

    Vůbec ne. Možná i díky tomu teď vím, že nemusím být zpěvačka za každou cenu. Dokud budu chtít něco říkat a dokud budu mít pocit, že to někdo chce poslouchat, do té doby moje práce má smysl. Nic z toho by se ale nestalo, kdyby nevznikl ten nečekaný boom okolo mojí první písničky. A potom kolem Nafrněné. Nebylo to tak, že bychom chtěli vytvořit hit. A pak se najednou stanete zpěvačkou roku Evropy 2! (zvýší hlas do užaslé fistule) Držím tu cenu v rukou a říkám si, jestli vůbec vím, co to znamená, kolik lidí mi muselo poslat hlas. Nebo ty dva Andělé! To bylo naprosto nad očekávání moje i mého okolí.

    Bára PolákováBára PolákováAutor: Anna Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    Nemusím být zpěvačka za každou cenu. Jen dokud budu chtít něco říkat.

    Vaše starší dcera se jmenuje Ronja podle hlavní hrdinky knížky Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka. Odkud se ale vzalo jméno vaší mladší dcery – Rika?

    Honza Muchow má dceru Rikku a při nahrávání naší první desky to jméno tak často používal, že mi zevšednělo. Líbí se mi, je obyčejné i neobyčejné zároveň. Ronja a Rika… představovala jsem si je jako takové dvě frajerky.

    Budou vaše dcery chodit do školky?

    Ano, ale musím najít takovou, do které bych je chtěla dát. Nechci to brát jen tak, že potřebuju, aby holky někdo hlídal, abych si mohla dělat svoje věci. Když se spočítá všechen ten čas, který budou ve školce trávit, je jisté, že to hodně ovlivní celou jejich osobnost. Proto si to chci hodně dobře promyslet.

    Zaregistrovala jste debatu o tom, zda školky mají mít povinnost přijímat dvouleté děti? Co si o tom myslíte?

    Já nevím. Mé starší dceři Ronje je teď necelých dva a půl roku a je pořád tak malinká, že si to neumím představit. A to mám teď práce opravdu hodně. Snažím se to produkčně vymyslet tak, aby byly děti co nejméně beze mě. Ale na druhou stranu chápu, že když někdo nemá takovou podporu rodičů, jakou máme my, má to těžké. Já jsem zrovna dnes maminku poprosila, že nám teče do bot ve studiu, jestli by nemohla děti hlídat od půl třetí do šesti. Snažím se, aby u holčiček byl někdo z rodiny, když to nejsem já nebo Pavel. Pomáhá nám mamka, obě moje sestry a skvělá kamarádkochůva Verča.

    Váš partner Pavel Liška je právě teď (od ledna do konce března) s Janem Révaiem a Hynkem Bernardem na tříměsíční dobrodružné cestě na motorkách napříč Střední Amerikou. Chybí vám?

    Prvních čtrnáct dní po tom, co Pavel odjel, jsem myslela, že to nezvládnu. Člověk ale zvládne všechno. A pak jsem si řekla: „Tak a dost, musíš se na to kouknout z jiného úhlu.“ Byla jsem v té době s dětmi dost sama, tak to bylo náročné, ale zase mě to naučilo jiné věci. A s holčičkami je hezky.

  • Je to poprvé, co jste odloučeni na tak dlouho? 

    Ano, dřív na ty motorky jezdívali vždycky jen na měsíc.

    A stýská se vám, kromě toho, že vám chybí jeho praktická pomoc?

    No jasně. Ale jsem zrovna ve fázi, kdy mám práce i povinností s dětmi tolik, že jsem to přestala tolik vnímat. Kluci jezdí hlavně po vesnicích a v divočině, takže kolikrát nemají ani mobilní signál, na Wi-Fi narazí jen někdy. Často jsme se domlouvali, že si zavoláme třeba ve tři odpoledne, ale podařilo se to až za dva dny, takže časem jsem s tím trochu přestala počítat a emočně se na to spoléhat.

    Uvedení vaší desky ZE. MĚ provází koncertní turné. Jak to zařídíte s dětmi během koncertů?

    Už to mám naplánované. Začínáme v Olomouci, to je na půl cesty k mým rodičům. To ještě bude Pavel pryč. Ronju nechám u našich a pojedu jen s miminkem, odehraju dva koncerty a vrátím se k rodičům. Je to paradox, slovo tour zní hrozivě, vypadá to, že netrávím žádný čas s dětmi. Ale je to právě naopak: většinou strávím jen tři čtvrtě hodiny na zvukové zkoušce a dvě až dvě a půl hodiny během koncertu, a jinak jsem u dětí, protože nejsme v Praze a tím pádem nic jiného nemám. Z koncertů je pro mě vždy nejnáročnější ten první, druhý… Pak, když se to rozjede, už je to spíš pohoda a zábava.

    Umíte žít v přítomném okamžiku, teď a tady?

    Znovu se to učím. Děti to člověku způsobují. Je prima, že vás nutí jednat, když je potřeba. Snažím se pracovní věci vyřizovat mimo domov a domů přijít jako máma natěšená na děti. Být tam jenom pro ně, neutíkat jim k telefonu nebo k počítači. Ale můžu si tady teoretizovat, jak chci, občas to stejně dopadne jinak. Nedávno jsem viděla z auta na ulici takový obraz: maminku, vedle které stálo asi dvouleté děťátko nabalené ve veliké kombinéze, všude kolem spousta sněhu, v ruce pekáč, jen stálo a vzhlíželo nahoru k ní. A ona si nevšímavě ťukala do telefonu a vypadala, že je úplně jinde. Mně až vyhrkly slzy. A přitom se tak určitě mnohdy chovám taky, protože někdy prostě nemáte jinou možnost, potřebujete něco vyřídit. A pak si zase říkám: ne ne, nechci být taková! A nedávno mě napadlo, jak to vyřešit!

    Bára PolákováBára PolákováAutor: Anna Kovačič (archiv Mojí psychologie)

    Znovu se učím žít v přítomném okamžiku. Děti to člověku způsobí.

    Jak?

    Ale je to asi blbost. Že si udělám pracovní dobu, kdy se mi lidi dovolají. Třeba od deseti do dvanácti hodin. A každému, kdo napíše jindy, by se sama odeslala nějaká vzorová zpráva. Mě strašně nebaví, jak se den někdy rozvleče jen do odpovídání a vyřizování různých povinností. Ale možná je to jen tím, že teď toho bylo kolem desky moc a že jsem z těch situací taková otrávená. Mám pocit, že děti celkově ty telefony nesnášejí.

    V téhle souvislosti mě napadá: Umíte lidem říkat ne? Odmítat bez pocitu viny jejich různé žádosti a prosby?

    No, s tím docela pořád zápasím. Někdy je to snadné, jindy, nechápu proč, složité. Taky záleží na mém momentálním pracovním rozpoložení. Když se to na mě všechno hrne, jako třeba teď, začnu být nekompromisní a říkám pravdu. Šetří to čas i energii. Ale pak jsou období, kdy se plácám v takovém neurčitu, snažím se každému vyhovět a být slušná za každou cenu. To je pak ale trochu dvojsečné, protože se to skoro vždy otočí proti mně a jsem z toho vyčerpanější, než když se vše řeší na rovinu. Prostě se to pořád učím.

    V klipu k písničce Po válce si sama stříháte vlasy, ale celý klip se pouští pozpátku, takže vám vlasy vlastně přirůstají k hlavě. Nebylo vám líto se před kamerou ostříhat?

    Při samotném natáčení záběru jsem myslela hlavně na to, abych nic nepokazila, abych nepopletla text, protože se to mohlo točit jenom jednou. (dívá se na telefon a čte SMS) To je zvláštní! Celou dobu si teď v duchu říkám, že bych měla zajít ke kadeřníkovi, abych si nechala zesvětlit vlasy. A zrovna tady mám od něj zprávu: „Ahoj Baru, jak je? Vlásky pohoda?“ Takové náhody se mi stávají často.

    A jsou to náhody?

    Kdoví. Možná že chytil moji myšlenku ze vzduchu.

    Rozhovor vyšel v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuální, květnové s Annou Polívkovou na titulce, si můžete objednat i přes sms. Jak?

    Pošlete SMS na číslo 902 11 ve tvaru:

    PSYCHOLOGIE1805W mezera JMÉNO mezera PŘÍJMENÍ mezera ADRESA mezera MĚSTO mezera PSČ

    Příklad: PSYCHOLOGIE1805W Jan Novak Prubezna 233 Olomouc 77900

    Cena každé přijaté SMS je 69 Kč vč. DPH (zahrnuje poštovné i balné). Provozuje CN INVEST, a. s., infolinka 296 363 199 ve všední dny 8–16 hod., mobil@cninvest.cz, www.platmobilem.cz.

    Moje psychologie 05/2018Moje psychologie 05/2018Autor: Anna Kovačič (archiv Mojí psychologie)

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy