Litování, dobré rady, rozveselování a povzbuzování. Nic z toho není projevem skutečné empatie. Přestaňme své blízké v nesnázích zraňovat a začněme jim opravdu naslouchat.
Je to průšvih. Průšvih, o jakém jste si nikdy nemyslela, že by mohl postihnout právě vás. Vy sama jste neudělala nic špatně, určitě ne vědomě. Ale průšvih s velkým P je tady, mrazí vás v zádech a pocit studu vám svírá vnitřnosti. Co se stalo?
TIP NA VIDEO: Co dělat, pokud vás přepadne úzkost?
Mohlo to být ledacos. Kvůli dluhům vašeho bývalého vám obstavili účet a přišel exekuční výměr na váš byt. Přestože jste si myslela, že jste opatrná, poslední známost ze seznamky vás nakazila hnusnou infekcí, jejíž název se stydíte i vyslovit. Volali vám z policejní stanice. Vašeho dvanáctiletého syna chytili při krádeži v obchodě. Co uděláte ještě předtím, než poběžíte shánět právníka, lékaře nebo dětského psychologa? Pochopitelně zavoláte kamarádce. Ze všeho nejvíc teď potřebujete její empatii. Pojďme si teď ze všeho nejdřív uvést pár příkladů, jak by její odpověď mohla vypadat:
„No to je strašné, ty chudinko, jak ti to ten bídák mohl udělat?“
„Vidíš, já jsem ti říkala, ať si na něj dáš bacha.“
„Potřebuje akorát pár na zadek.“
„Okamžitě se objednej k mému doktorovi, tady máš telefonní číslo, zavolej mu hned ráno.“
„Nepřeháněj, to se přece někdy stane každému.“
„Tak už na to nemysli, pojď, podnikneme něco, co tě rozveselí.“
„To já, když mě tehdy můj bývalý připravil o auto...“
Cítíte, jak se s každým slovem dostavuje pocit úlevy? Jistěže ne. Žádná z výše uvedených reakcí totiž není projevem empatie. Lidé, kteří se ocitnou v tíživé situaci, u svých přátel většinou nehledají zázračnou větu, která jejich trápení nechá ve vteřině zmizet. Vědí, že žádná taková věta neexistuje.
Hledají něco jiného: Pocit, že v tom nejsou sami. A právě to je empatie – když „v tom“ umíme být s nimi, ačkoli třeba neříkáme vůbec nic. „Málokdy dokážeme přinést úlevu nějakou odpovědí. Úlevu přináší pocit propojení,“ říká Brené Brown, autorka knih o empatii a zranitelnosti.
Zabijáci empatie
Empatie není, když někoho litujeme. Litování je do jisté míry pravým opakem empatie. V lítosti děláme krok zpátky. Je to postoj, kdy se na toho druhého, chudáčka malého, díváme tak trochu svrchu, zpoza obranných hradeb, ze svého bezpečného zázemí, z místa, kde jsme si jisti, že nám osobně se tohle nikdy nemůže stát. A v duchu se možná tetelíme úlevou, že nás se to netýká. Cítíme-li empatii, dovolíme si přiblížit se k trpícímu člověku natolik, že sdílíme jeho strach, nejistotu, zahanbení.
Empatie je nepohodlná. Znamená opravdu na chvíli sdílet tíži cizího strachu, studu nebo pocitů viny. A tak není divu, že se jí do cesty staví celá řada obranných reakcí. Jednou z nich je obviňování. Celá ta situace je tak příšerná, že ji prostě potřebujeme na někoho hodit. Často to může být samotná oběť:
„A cos čekala, když jsi mu celé ty roky ustupovala?“
„Jak jsi to mohla nechat zajít tak daleko?“
„Nemohla sis dávat větší pozor?“
Anebo můžeme hledat viníka někde jinde a láteřit na bývalého partnera, zaměstnavatele, na úřady, na vládu. Ale ani to není projev empatie, přestože možná říkáme to, o čem si myslíme, že to náš bližní chce slyšet.
Další častý způsob, jak setřást nepohodlné emoce, je jejich popírání. Může mít rozmanitou podobu, od hrubého „ty toho naděláš, vždyť je to banalita“ až po cukrkandlové „vždyť se na sebe podívej, jsi úžasná a všichni tě mají rádi“. Společný jmenovatel je ale vždycky týž: Upíráme tomu druhému právo cítit to, co v tu chvíli cítí. Do téhle kategorie spadají i různé pokusy toho druhého takzvaně povzbudit, postavit na nohy nebo rozveselit. „Tak už nebuď smutná.“ „Nech to plavat.“ „Už se v tom tak nerýpej, tím to jenom zhoršuješ.“ Jinými slovy tím říkáme zhruba toto: „Přestaň mě obtěžovat svými negativními emocemi, kvůli kterým se i já najednou cítím tak divně a špatně.“
Mimořádně účinným zabijákem empatie je porovnávání a soutěžení. Experti v této disciplíně vydrží naslouchat jen chvilku, během níž si v rukávu připravují eso. A jakmile se na chviličku odmlčíte, přebijí vaše aktuální trápení něčím samozřejmě mnohem horším z vlastní minulosti. „To já, když mi tehdy odtáhli auto...“
To úplně nejhorší, co svým přátelům, partnerům a bližním nabízíme namísto skutečné empatie, jsou ale nevyžádané rady.
„Bolí tě záda? Pojď, ukážu ti cvičení, které mi pomohlo a tobě určitě taky pomůže."
„Nemůžeš v noci spát, protože máš úzkosti? Nepij tolik kafe, uvař si třezalku a hlavně se tolik nestresuj.“
„Pořád se trápíš kvůli rozchodu? Zapomeň na toho pitomce, pojď, teď hned si ho vymaž z telefonu.“
Autoři těchto rad někdy jednají v dobré víře, skutečně chtějí pomoci. Prostě nedokážou uvěřit, že tomu druhému by stačilo, kdyby jen tak seděli a poslouchali. Cítí se povinováni okamžitě hledat východisko. Někdy je motivuje již zmíněná snaha setřást diskomfort, který empatie přináší. Potřebují tu nepříjemnou situaci vyřešit, spravit to, teď hned, aby se o tom už nemuselo mluvit.
Nemluvě ani o tom, že v některých případech může být nevyžádaná rada projevem nenápadného odsuzování: „Kdyby sis, Janičko, ty věci připravila už večer, neměla bys ráno takový spěch.“ Ovšem, i když je nevyžádaná rada poskytována upřímně a s dobrými úmysly, pořád zůstává nevyžádaná. A její příjemce se může cítit zahanben, možná dokonce zareaguje defenzivně, protože si najednou připadá pod palbou kritiky. Docela určitě se však cítí nevyslyšen. Rada je pravým opakem naslouchání.
Tři kroky k empatii
Právě nasloucháním pravá empatie začíná. „Prvním předpokladem empatie je ochota podívat se na svět očima toho druhého,“ říká Brené Brown. Toho ovšem jsme schopni jedině tehdy, pokud ho vyslechneme, i když nemáme na jeho situaci předem hotový názor, aniž bychom se orientovali podle vlastních domněnek: „Moje sestra je sama se dvěma dětmi, takže vím, čím si procházejí všechny samoživitelky.“ Ne, nevím.Ve chvíli, kdy si připustíme, že opravdu nevíme, jak se ten druhý cítí – a jsme ochotni ho vyslechnout – otevíráme dveře skutečné empatii.
Druhou nezbytnou podmínkou empatie je, že nebudeme pocity toho druhého soudit. Což znamená zdržet se nejen odsudků, ale také hodnocení. Tím vším totiž vysíláme signál, že ten druhý by se neměl cítit tak, jak se právě teď cítí. Pro zjednodušení si můžeme říci, že nejlepší je si pro tu chvíli zakázat projevování jakýchkoli „vlastních názorů“. A znovu: Jenom poslouchejte. Pro začátek to stačí.
Mohlo by se zdát, že projevením empatie zbavujeme toho druhého jakékoli odpovědnosti. Ale je to právě naopak. Tím, že „pouze“ nasloucháme a vystříháme se hodnocení i dobrých rad, ponecháváme veškerou odpovědnost v jeho rukou.
Třetím krokem empatického vnímání je rozpoznávání konkrétních emocí. V tuto chvíli můžeme nahlédnout do vlastního nitra a hledat, jestli jsme někdy něco podobného sami zažívali. Případně se můžeme doptávat:
„Zní to, že máš opravdu velký strach.“
„Připadá mi, že musíš být opravdu naštvaná.“
„Vypadá to jako hrozná situace, pověz mi o tom něco víc.“
Jde přitom jen o jediné: Abychom se setkali v místě, kde pocítíme, co ten druhý právě prožívá, a chvíli v tom byli s ním. Zní to jednoduše, až primitivně? Ono to také docela jednoduché je, a přesto toho mnoho lidí není schopno.
Empatie není vlastnost, je to dovednost, které se můžeme naučit a uplatňovat ji. Mnoho lidí, kteří si o sobě myslí, jak jsou empatičtí, se ve skutečnosti dopouští mnohých z výše zmíněných emočních faulů. Je také důležité zmínit, že empatie není totéž co sympatie. Ne každý, s kým empaticky hovoříme, nám musí být sympatický, a empatie k člověku, který je nám jinak protivný, může být dokonce o to mocnější.
Při projevech empatie nezáleží na konkrétních slovech, která v rozhovoru použijeme. Neexistují žádné „empatické věty“ nebo výrazy tváře. „Empatie nemá žádný scénář,“ říká Brené Brown. „Neexistuje jediný správný způsob, jak ji vyvolat. Je to prostě naslouchání, bez odsudků a hodnocení, emocionální propojení a komunikace, která tomu druhému vysílá signál, že v tom není sám.“
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
