Nevěřím, že země je placatá, že světové velmoci nás kropí chemtrails, že po očkování proti covidu mám v těle mikročip ani že když člověk s rakovinou žaludku spolyká pět krystalů denně, do měsíce bude fit. Nevěřím dokonce ani tomu, že svět stvořil vousatý chlap během šesti dní prakticky z ničeho. Ráda si ale v těžkých životních chvílích vyložím tarot a každý rok na svatého Jana chodím sbírat třezalku. I racionální lidé stojící nohama pevně na zemi totiž v životě potřebují špetku nadpřirozena. Ve skutečnosti to potřebují ze všech nejvíc.
V naší rodině víra ani náboženství nemají valnou tradici. Slavíme sice Vánoce, ale pohádku o Ježíškovi jsme přestali poslouchat ještě ve školce. O moje první setkání s duchovnem se postarala babička, která mě vzala na mši, když mi bylo asi osm. Nepamatuju si z toho nic kromě bezbřehé nudy. Na druhou stranu jsme rodina intelektuální, filozofická, přemýšlivá. V kombinaci s agnostickým prostředím mi to umožnilo najít si k pověstným věcem mezi nebem a zemí vlastní cestu, která se utvářela přirozeně. Dnes bych o sobě řekla, že jsem člověk hluboce věřící. A taky pevně odmítající jakékoliv organizované náboženské skupiny a systémy – to je ale jiný příběh.
TIP NA VIDEO: Čím to je, že lidé i v dnešní době věří výkladu karet?
Historie lidstva je postavená na víře a náboženství. Samozřejmě nejde jen o křesťanství, na jehož základech dodnes stojí kultura západního světa: už předkřesťanské národy a kmeny měly svá božstva, jež používaly jako vysvětlení přírodního koloběhu, jevů či katastrof. Kvůli víře se vedly a vedou války a podle etikety je to spolu s politickým přesvědčením jediná věc, na kterou je vyloženě neslušné se ptát druhého člověka. Čím rychlejší je technologický pokrok, čím úspěšnější vědecké objevy, tím víc se od duchovna vzdalujeme. I proto jednou za čas společností projede ezoterická vlna: naposledy se to stalo před několika lety, s covidovou pandemií. Nejen proto, že jsme museli, jsme začali z měst odjíždět na chaty a chalupy. Vraceli jsme se do přírody a k přírodě, učili jsme se žít pomalu, klidněji, byli jsme sami na sebe opatrnější a k druhým citlivější (alespoň těch několik prvních měsíců). V módě se to projevilo návratem cottagecoru, na sociálních sítích obřím zájmem o astrologii, jenž pohltil především mladou generaci. Potřebovali jsme únik z chladné reality, v níž denně umíraly tisíce lidí – mladých, starých, bez rozdílu, bez pomoci.
Můj zájem o duchovno se začal rodit dlouho předtím, nicméně rovněž jako forma útěku. V době, kdy jsem dokončila vysokou školu a odstěhovala se od rodičů k tehdejšímu partnerovi, jsem se cítila ztracená – ne nutně ve špatném slova smyslu. Ano, chvílemi to bylo děsivé, častěji jsem se tomu ale s nadšením podvolovala a nechávala výsledek krystalizovat z chaosu. Bylo mi 23 let, oficiálně jsem tedy byla dospělá, rozhodně jsem ale nebyla hotová. Jako první dítě a navíc holku mě rodiče vždy drželi poměrně zkrátka, a já najednou měla svobodu a téměř neomezené možnosti. Bylo toho hodně. A tak se mi začaly zdát sny. Ne podobenství odrážející můj bdělý život a lidi v něm – úžasné dlouhé komplikované sny odehrávající se ve fantaskních světech, plné symbolů, ale i démonických zjevení. Zažila jsem tehdy první spánkovou paralýzu. Postupně jsem se naučila si ve spánku uvědomovat, že sním, a osvojila si schopnost se v nepříjemných momentech probudit.
Díky této zkušenosti jsem se začala zajímat o paralelní reality a přestala jsem věřit, že čas ubíhá lineárně. I jednoduché ano nebo ne může zcela změnit směr ubíhání lidského života, jak by tedy při nekonečném množství možností mohla existovat jen jedna skutečnost? K tématu jsem načetla spoustu textů, a i když jsem o něm ráda vzrušeně diskutovala, nikdy jsem se nikoho nesnažila přesvědčit o své pravdě. Zároveň mi ale nikdo nedokázal vymluvit tu moji. Internalizovaná víra v bezbřehý oceán alternativních světů a to, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou pouze konstrukty, že se všechno odehrává zároveň, mě – možná paradoxně – naplnily obrovským vnitřním klidem. Zmizel stres, zmizela nervozita, zmizela potřeba poslouchat pravidla nebo dělat věci jen proto, že by se dělat měly. Chaos uvnitř mě se ustálil a mně bylo prostě dobře.
V průběhu let jsem experimentovala s různými typy ezoterické praxe, protože jsem tu vnitřní víru toužila nějak zhmotnit. Když mám čas a klid, ráda vyčistím byt pomocí šalvěje či kadidla. Otevřu při tom okna, vypustím staré ven a vpustím nové dovnitř. V podstatě se to moc neliší od jarního úklidu s pomocí voňavých čisticích prostředků. Když se necítím dobře, zkouším nejdřív bylinky, až pak léky: rozdíl mezi mnou a jinými lidmi je v tom, že zatímco jiní lidé si sušenou třezalku koupí v lékárně, já ji mám doma vlastnoručně nasbíranou o svatojánském večeru. Nikdy jsem se příliš nevěnovala kamenům, protože kameny vznikají mnoho let, a tak je těžké s nimi pracovat. Navíc jsem si vždycky říkala, že takový kámen musí poznat, že nevěřím, že mi jeho žmoulání v dlani vyléčí migrénu nebo angínu.
Naučila jsem se vykládat tarot podle Aleistera Crowleyho. Nikdy nevykládám jiným lidem, sama ale po kartách sahám vždy, když se potřebuji zorientovat ve složité životní situaci. Tarot vám nepředpoví, že za tři týdny potkáte vysokého snědého cizince – poskytne vám ovšem vodítko, s jehož pomocí můžete rozklíčovat zmatené či nejasné motivy a jednání vaše i vašeho okolí. Zní to prozaicky, že? Skoro nemagicky. Pro mě je důležité, že mi právě karty pomohly pochopit spoustu věcí o sobě samé, proto jsou mi taky ze všeho nejbližší.
Určitě je mnoho lidí, kteří skutečně věří, že když si dáte svazek za úplňku natrhaných bylinek pod polštář, pohledný soused, po němž dlouhé roky pokukujete, se do vás zamiluje. Ten skutečný důvod, proč se tolik racionálních lidí – lidí, na které je spoleh, kteří vždy vše vyřeší, všechno zařídí, všechny sliby splní a nikdy na nic nezapomenou, protože všechno neustále nosí v hlavě, lidí jako já – obrací k ezoterice, je ale ten, že je to nejen forma relaxace, při níž mohou alespoň občas skutečně vypnout, ale také úžasný nástroj seberozvoje, který se nijak neliší od psychologických nebo motivačních knih a kurzů.
Jde o to, že je to všechno tak hrozně osobní, zvnějšku nepochopitelné. Vaše víra je jen vaše. Nemusíte ji nikomu vysvětlovat, nemusíte ji úplně chápat ani vy sami. Je to abstraktní proud, jemuž je třeba se podvolit. Zároveň ale rozumově můžete kočírovat, jak moc to ovládne váš všední život. Můžete to brát s nadsázkou, můžete si z toho dělat i tak trochu legraci, můžete to kombinovat. A naopak nemusíte mít bradavici na nose a černou kočku, aby k vám promlouvaly karty nebo krystaly. Nejsilnější čarodějky, které znám, většinou nosí obyčejné džíny.
