„Neskutečně ti to sluší!“ řekla mi téměř každá kamarádka či kolegyně při prvním setkání poté, co jsem si na jaře sjela hlavu strojkem nastaveným na jeden centimetr. Zbavit se hřívy pro mě mělo praktický i osobní význam. A mimoděk mi to připomnělo, že i když to sama ráda říkám, nejsou to jenom vlasy.
Vlasy jsem si nakrátko poprvé ostříhala v šestnácti letech. Experimentovat s tím, co mám na hlavě, pro mě v pubertě bylo formou seberealizace: koupit barvu v drogerii a změnit nudnou pochcanou slámu na něco zábavnějšího bylo strašně jednoduché – a vzít nůžky a zkrátit nezajímavé cancoury ještě snazší. Kromě přirozených dlouhých vlasů po pás a trvalé patrně neexistuje účes, který bych nezkusila. Moje maminka to dřív těžce nesla, říkávala: Proč musíš pořád měnit osobnost, proč nejsi spokojená sama se sebou? Já přitom protáčela oči v sloup a smála se. Taková zvolání mi vždy přišla zbytečně dramatická: to přece nesouvisí se sebeláskou, je to čistě estetická věc. Jsou to prostě jenom vlasy.
TIP NA VIDEO: Stejně jako dámské účesy se v historii proměňovaly i trendy v úpravě ženského ochlupení. Víte, kdy jsme se začaly holit do hladka?
Až v posledních letech mi začíná docházet, jak malou moc jsem vlasům, obzvlášť těm dámským, přisuzovala. Popkultura je protkaná momenty, ve kterých ženy mění účesy v reakci na velký životní zvrat, posun, nový začátek. Můj kamarád, který se v minulosti věnoval dragu, říká: Musíš mít dobré vlasy. Zbytek může být absolutní zmatek, ale vlasy to vždycky vytáhnou. Když žena o vlasy přijde vlivem nemoci či hormonálních změn, je to obrovský zásah do její sebedůvěry – najednou vypadá úplně jinak, ale ne z vlastní vůle. Pro trans lidi zase to, že si ostříhají, nebo naopak nechají narůst dlouhou hřívu, může být prvním důležitým symbolem proměny.
V historii byly dlouhé, zdravé a čisté vlasy znamením dobrého společenského postavení. V některých érách byly honosné paruky nedílnou součástí každodenního oděvu nejen žen, ale především mužů z vyšších vrstev. V Británii je dodnes nosí právníci a soudci jako znak váženosti. Ve druhé polovině 20. století se mohl člověk jen pomocí svého účesu přihlásit k protiválečným myšlenkám hnutí hippies nebo v našich končinách coby mánička protestovat proti totalitnímu režimu. Vlasy se dříve daly dobře zpeněžit. Jsou jednou z mála věcí, které v bývalých koncentračních táborech zbyly jako věčná připomínka obětí holocaustu.
A vlasy jsou samozřejmě i nástrojem emancipace: v současné společnosti totiž už dlouho platí norma, že dlouhé jsou pro ženy, krátké pro muže. Kadeřníci na nás sice nečekají s pistolí a vzorníkem přijatelných účesů, z něhož si povinně musíme vybrat, ale jako komunita svými reakcemi na vzezření ostatních vytváříme neviditelné mantinely, které nás do stereotypů přece jen tlačí. Ostříhat se nakrátko tak pro ženu může být momentem osobního vzdoru proti zajetým kolejím a vystoupením z role, kterou jí určil někdo jiný.
Krátké vlasy od buzz cutu přes pixie až po mikádo těsně pod uši jsem v životě na hlavě měla mnohokrát. Vždy, když se ostříhám, už na ulici si začínám všímat zásadní změny: cizí holky na mě koukají pochvalně, někdy až obdivně, jako by závistivě v dobrém smyslu slova. To jí sluší – a jak má ty vlasy krásně lesklé, zdravé! A musí to být neskutečně pohodlné! Já bych se taky chtěla ostříhat nakrátko, ale... Co ale? Většinou ale bojím se, že by mi to neslušelo nebo ale klukům se líbí dlouhé. Obojí jsou relevantní obavy, i když se to může těžko přiznávat.
Na krátký účes si člověk musí zvyknout, musí se s ním naučit pracovat, musí ho dost udržovat a trvá dlouho, než vlasy zase narostou. Propadnout pocitu, že mi to vlastně nesluší a že to byla obrovská chyba, je jednoduché. Pokud se ale ostříháte proto, že to tak opravdu chcete, a minimálně v prvním momentě se s krátkými vlasy cítíte dobře, tak mi můžete věřit, že vám to sluší. Krásu člověka dělá jeho sebedůvěra, již zevnějšek může podpořit, rozhodně na něm ale nestojí. Vše ostatní je vedlejší.
Naopak muži, které na veřejnosti míjím, na mě najednou nehledí skoro vůbec, anebo mě sjíždí pochybovačným pohledem zkoumajícím, co jsem zač. Jako by je krátký sestřih dokonale mátl: Má dívčí obličej s jemnými rysy, výraznými rty a kulatýma očima, k tomu ženské křivky. Vypadá jako holka. Tak co tam dělá ten klučičí ježek?Nejeden můj bývalý partner či kamarád reagoval na změnu účesu z dlouhého na krátký s nelibostí: Vypadáš jako lesba, vypadáš jako kluk, vypadáš jako mužatka, vypadáš jako moje babička. Kde se vzaly tak příkré reakce od těch, kteří mě měli mít rádi pro víc než pro to, jak vypadám?
Nerada dělám z osobní zkušenosti jednotlivce univerzálně platnou pravdu, ale i na základě diskuzí s jinými krátkovláskami si troufnu soudit, že muži prostě milují dlouhovlásky, protože se s nimi cítí komfortně a jistě – zatímco v přítomnosti žen s krátkým sestřihem jsou nesví. Často se ozývá argument, že každému se přece líbí něco jiného, zrovna v tomhle případě jde ale už spíš o symptom než věc osobních preferencí.
Žena s vlasy po pás je v mužských očích jemná, ženská, něžná, poddajná. Dlouhá hříva je atribut, jemuž moderní patriarchát přisoudil nálepku „feminní“, a holka, která si právě ty své jemné, ženské, něžné a poddajné vlasy ostříhá nakrátko, je najednou silná, samostatná a spontánní. Nedá se ovládat ani umlčet, dává najevo, že je jí to jedno. To může být – a pro spoustu mužů prostě je – děsivé. My se toho ale bát nesmíme. Dřív nebo později se totiž tou hromadou křehkých eg nesrovnaných s vlastní maskulinitou prohrabeme a narazíme na toho, kdo nás bude brát jako celistvou bytost a komu se budeme líbit tak či onak – hlavně pokud se tak budeme cítit dobře. Já si jednoho takového vzala.
