Seriál Ally McBealová, který Česká televize vysílala na přelomu tisíciletí, byl typickým příkladem tehdejší quality TV. Kombinace prostředí špičkové právnické firmy, neurotických a bizarně střelených postav, komplikovaných soudních případů a netradičního humoru stvořily zábavný koktejl, který si člověk jednou týdně večer s chutí dopřál. Přesto po něm na rozdíl od jiných populárních seriálů té doby zbyla spíše pachuť. Většina ženských postav byla totiž extrémně štíhlá, což vytvářelo tlak nejen na place, ale přeneseně i na divačky.
Ally McBealová, seriál, který vznikal v letech 1997 až 2002, by teoreticky dnes měl být ideálním adeptem na velký nostalgický comeback – podobně jako ho v posledních deseti letech permanentně zažívají Přátelé nebo Sex ve městě, které můžeme sledovat stále dokola. Stejně jako u těchto televizních opusů se i v centru dění tohoto seriálu zmítá úspěšná single třicátnice, jež se s životními peripetiemi a hledáním lásky vyrovnává s humorem sobě vlastním. Současně Ally McBealová konceptem navazuje na úspěšný žánr profesních seriálů, které čerpají dramatické zápletky ze specificky atraktivního prostředí – podobně jako třeba nemocniční seriály Nemocnice Chicago Hope, Pohotovost nebo Chirurgové. I zde se na pozadí epizodních lidských příběhů – v tomto případě ze soudní síně – postupně rozvíjejí vztahy mezi jednotlivými postavami.
Jak už bylo řečeno, v ústředí seriálu stojí mladá, inteligentní, poněkud ztřeštěná a infantilně roztomilá (či otravná – vyberte si sami) právnička Ally McBeal (Calista Flockhart), absolventka práv na Harvardu, která na samém počátku nastupuje do advokátní kanceláře Cage & Fish. Té šéfují dva excentričtí „žraloci“ Richard Fish (Greg Germann) se zálibou v penězích a dámských lalocích (ano, kůži na krku zralých žen) a John Cage (Peter MacNicol) zvaný Piškot, jenž se rád protahuje na záchodcích a při soustředění mu hlasitě píská v nose. Vedle nich ve firmě pracují manželé Thomasovi – Billy, kamarád z dětství, se kterým Ally kdysi chodila, což se později projevuje toxickou vzájemnou žárlivostí, a Georgia (Courtney Thorne-Smith), Allyina sokyně v lásce a současně její „dospělejší“ ženský protipól.
Panoptikum dotváří sekretářka Elaine (Jane Krakowski), která se snaží prorazit s vynálezem podtvářenky (v originále Bra Face čili jakýsi ekvivalent podprsenky, což v českém překladu vždy tak trochu zanikalo). Ve druhé sérii se pak přidají ještě chladnokrevně břitké kolegyně Nell (Portia de Rossi) a Ling Woo (Lucy Liu), které spolu s postavou Ally McBeal následně vytvářejí možná nejproblematičtější televizní trio své doby – z hlediska vnímání ženského těla. Všechny tři herečky byly totiž i na tehdejší ideály extrémně štíhlé. V případě Calisty Flockhart seriál neustále provázely dohady o její anorexii, které však představitelka Ally vytrvale odmítala – používala při tom „oblíbené“ fráze o tom, že jí všechno a kdy chce, jen zkrátka trochu víc cvičí. Až později vyšlo najevo, jak toxické podmínky na place panovaly.
V knize Nesnesitelná lehkost se o tom rozepsala Portia de Rossi, která přiznala, že přízrak anorexie ji provázel už od dvanácti let, nejhůř na tom však byla právě při natáčení slavného seriálu, kde bylo dokonce hubnutí předmětem soupeření mezi herečkami. Courtney Thorne-Smith kvůli tomu ze seriálu nakonec i odešla. To jsme ovšem my divačky tehdy nemohly tušit. Namísto zkoušených hereček k nám promlouvaly sebejisté ženské hrdinky, které štíhlost prezentovaly jako nutný předpoklad k úspěchu – něco, bez čeho vás nevezmou do party. Jako teenagerka dospívající v devadesátkách jsem byla sice zvyklá, že na mě z módních magazínů shlížejí štíhlé modelky a národ u piva řeší míry „missek“, nebyla jsem ovšem připravená, že na mě tento tlak bude vyvíjet i seriál s korporátně oděnými postavami, který se jinak tváří moderně a progresivně.
V jiných aspektech nicméně působil seriál Ally McBeal na tehdejší dobu jako mimořádně zábavné zjevení. Realistické prostředí advokátní kanceláře pravidelně vyvažoval fantazijní vnitřní svět postav v čele s Ally, které se například neustále zjevovalo mimino (jako cynická připomínka tikajících biologických hodin) nebo její mysl týraly příšerné melodie (kdo tohle nezná?). Postavy (zejména ty pánské) pak často připomínaly nezralé nerdy, kteří si po dosažení profesního úspěchu a společenského uznání konečně mohou dovolit naplno hýčkat svoje dosud skrývané bizarní obsese – legendárním rituálem se stal WC taneček na píseň Barryho Whitea You're the First, the Last, My Everything. V těchto momentech býval seriál naopak příjemně úlevný a člověku byla tahle až dojemně obskurní partička sympatická.
V čem naopak selhával, je romantická linka. Ally celý děj hledá toho pravého, a když ho konečně ve čtvrté sérii najde – v postavě pohledného právníka Larryho Paula, jemuž vdechl své charisma Robert Downey jr. – rázem ho ztratí. Ano, nemohou za to tvůrci, ale herec, jenž se v té době potýkal s drogovou závislostí a nakonec byl ze seriálu vyhozen. Scenárista David E. Kelley musel následně improvizovat, jak upustit od plánované svatby a Larryho příběh dostatečně logicky vysvětlit. Ten se nakonec s Ally rozešel formou ghostingu – tedy přesněji pomocí sněhuláka, na kterého připnul vzkaz na rozloučenou. Jenže po Larrym zbyla v páté sérii teskná prázdnota a každý další pokus Ally seznámit od té doby vyzníval rozpačitě – nepomohlo ani angažmá hudebníka Jona Bon Joviho. Kdepak, tohle si člověk nechce znovu připomínat. Tohle totiž bolí i po dvaceti letech.
