Sdílení fotek našich dětí je fenomén dnešní doby. Málokterý potomek nemá digitální stopu, ve které se chlubíme jeho úspěchy, hláškami, komickou situací nebo díky němu podporujeme a prodáváme oblíbený produkt či službu. Proč to děláme a kde je hranice rozhodování o virtuálním životě dětí, jež často ještě neumí mluvit, jsme se ptali těch, které na internetu sledují tisíce lidí.
Patřím do generace lidí, jejichž internetová identita je součástí každodenního života. Sdílení čehokoli se stalo skoro reflexem, kterému nedokážu a zatím ani nechci odolat. Celá věc pro mě dostala nový rozměr, když jsem se stala matkou. Touha sdílet svou radost a doprovodit své psaní aspoň sem tam autentickými záběry z naší domácnosti se najednou smísila s milionem otázek. Nakolik mám právo vystavit své dítě v prostředí, které si nevybralo, se snímkem, ke kterému nemůže nic říct, kam až se tyhle záběry dostanou a jak dlouho tam zůstanou?
To byly jen některé z mála otázek, které jsem si pokládala. Za dítě rozhoduju v mnoha věcech, ke kterým se nemůže vyjádřit, přítomnost v on-line prostředí je ale přece jenom něco jiného než třeba bunda, kterou mu vyberu na zimu. O to víc mě fascinují lidé, kteří fotky svých dětí nejen veřejně vystavují, ale ještě k nim přidávají placenou spolupráci – tu opalovací krém, zubní pastu, tady výživu nebo cestovní batoh. S jakými pohnutkami to dělají a jakými argumenty si ospravedlňují, že dítě propaguje služby, které si nezvolilo, navíc před publikem, nad kterým nikdo nemáme kontrolu? Nechtěla jsem psát další článek o tom, jak je sharenting nebezpečný ani ho odsuzovat. Koneckonců je to každého věc. Spíš mě zajímalo, jak sdílení vnímají lidé, kteří na sítích mají obrovské publikum a prezentace je svým způsobem součástí jejich práce. Tady jsou jejich odpovědi.
Nora Fridrichová
novinářka, 2 děti, Facebook: 21,6 tisíc sledujících
Fotky dcer na sociálních sítích publikuji výjimečně – o narozeninách, o Vánocích, nebo když jsem pyšná, že se nám povedlo něco výjimečného, například túra na kolech. I tak je ale dávám s opatrností. Jsem si vědoma toho, že nejde o digitální stopu moji, ale mých dcer. Jak silná bude, by si jednou měly rozhodnout samy. A to bude ještě trvat. Jsme tablet free domácnost a jen tak to měnit nebudeme. Mé děti rozhodně nejsou součástí mého mediálního obrazu – s jedinou výjimkou. Dcery zapojuji do svých dobročinných kampaní. Na pár vteřin se se mnou objevily ve videu na podporu matek samoživitelek, které jsem iniciovala loni v létě. Účastnily se i adventní charitativní knižní burzy na podporu dětí z neúplných rodin. Vždy jim vysvětluji, co a proč děláme, a vyprávím jim příběhy lidí, kterým tím pomůžeme. Chci, aby z nich vyrostly vnímavé a solidární ženy a beru to tak, že jim tato dětská angažmá můžou pomoct zformovat svou roli ve světě, do kterého se narodily.
