Pozor na pusu: Proč vás může jeden výrok stát práci, přátelství či pověst? | Ženy.cz
 


Pozor na pusu: Proč vás může jeden výrok stát práci, přátelství či pověst?

8. listopadu 2020 • 06:00
Pozor na pusu: Proč vás může jeden výrok stát práci, přátelství či pověst?
• Foto: iStock.com

Napíšete na Facebook kontroverzní názor nebo vtip a za pár minut proti vám vyrukuje rozezlený dav. Tak začínají skandály, které mají společného jmenovatele – kulturu rušení neboli cancel culture.

-->

Před pár lety jsem u sebe doma pořádala malý večírek. Kamarádky, víno, prostě holčičí pokec. Kromě mých dlouholetých přítelkyň se na něj připletla i jedna maminka holčičky ze sousedství, kterou jsme příliš neznaly. Témata hovoru byla klasická: průšvihy našich dětí, útrapy v práci, nedostatky našich mužů. Pak se ale, už nevím, v jaké souvislosti, ta cizí maminka pochvalně vyjádřila o jednom politikovi, kterého v naší sociální bublině nikdo neměl rád. Prohodila to jen tak mimochodem, netušíc, jaké následky to vyvolá. Rozhostilo se pár vteřin ticha a pak se rozpoutala vřava. Palba argumentů rychle eskalovala do křiku, bouchalo se sklenicemi o stůl, pak i dveřmi. Cizí maminka se třesoucím se hlasem marně snažila svůj výrok obhájit, za chvíli měla na krajíčku, brzy odešla a její dcera si k nám přestala chodit hrát.

Od jisté doby mám pocit, že na takovém večírku sedím pokaždé, když nakouknu na sociální sítě. Ať vyrukujete s jakýmkoli kontroverzním tématem nebo myšlenkou (roušky, sexuální obtěžování, politická korektnost, rasismus, Greta, genderová identita, neziskovky, cyklisté, očkování, parkování v Praze), okamžitě se na vás sesype zástup rozlícených komentátorů vyzbrojených názory jako klacky a přidělí vám nějakou nálepku (zakomplexovaná ošklivka, ekoterorista, vítač, sluníčkář, normalizační ovce, lepšočlověk, slušnočech).

Internet dal ale našemu pohoršování křídla, protože z nás všech udělal obyvatele jednoho maloměsta, kde víme o všem, co se šustne – a zároveň způsobil, že žádný, ani dvacet let starý prohřešek, nikdy úplně neupadne do zapomnění.

O podobné debaty není nouze ani v zahraničí, autorka Harryho Pottera Joanne Rowlingová například před létem rozvířila vody, když se na Twitteru ohradila proti novému politicky korektnímu výrazu „menstruující osoby“ a napsala, že „menstruují jen ženy“. Sklidila bouři nevole, přestože opakovaně zdůraznila svůj respekt a sympatie ke komunitě translidí. Nedávno kvůli tomu musela vrátit cenu Ripple of Hope, udělovanou za zásluhy o lidská práva.

Rowlingová je ovšem celebrita světového formátu a knihy a filmy o Harrym Potterovi se budou prodávat i nadále, bez ohledu na skandály. To ale není případ řady méně slavných lidí, kteří – třeba i před mnoha lety – vyjádřili kontroverzní názor nebo udělali společenský přešlap. V mnoha případech skutečně může dojít k tomu, že kvůli neuváženému hloupému výroku přijdou o práci nebo příležitost k obživě. Začíná se mluvit o cancel culture, tedy kultuře rušení.

K takovému „zrušení“ je zapotřebí dvou věcí: na jedné straně rozezlený dav, který vás označuje za rasistu, homofoba nebo cokoli jiného. Na sociálních sítích se takový zástup sešikuje během pár minut. Na druhé straně jsou ti, kteří vám zadávají práci: váš zaměstnavatel, vydavatel, televizní společnost, pro kterou pracujete, nebo třeba vedení univerzity. Ti se vyděsí, když zaslechnou pokřik vašich kritiků. Bojí se, že by váš průšvih mohl vrhnout špatné světlo i na ně. A tak vám dají padáka. Dají od vás ruce pryč. Ujistí vás, že je to samozřejmě jen dočasné, než se situace uklidní.

Energií, která tento proces pohání, je pohoršení. Zní to sice paradoxně, ale pohoršovat se je velmi příjemné! „To je hrůza, co ten XY zase řekl!“ pohoršíte se a hned si sami připadáte o něco mravnější. Když se pohoršujeme, nutně se stavíme do nadřazené pozice nad tím, kdo naše pohoršení vzbuzuje. A čím víc lidí naše pohoršení sdílí, tím líp. Tento mechanismus samozřejmě existoval v každé době. Před první světovou válkou vzbuzovaly pohoršení ženy, které odhalovaly kotníky. Moje babička v padesátých letech na malém městě vzbuzovala pohoršení, když chodila v klobouku a nikoli v šátku, takže měla „buržoazní“ vzhled. Internet dal ale našemu pohoršování křídla, protože z nás všech udělal obyvatele jednoho maloměsta, kde víme o všem, co se šustne – a zároveň způsobil, že žádný, ani dvacet let starý prohřešek, nikdy úplně neupadne do zapomnění. Je nutno zdůraznit, že situace u nás je úplně jiná než v současné Americe. V Česku se zatím o dobrou pověst mnohdy nemusejí obávat ani skuteční rasisté a sexuální predátoři, vtípky na účet nejrůznějších menšin jsou masově tolerovány.

I u nás ale můžeme pozorovat prohlubování názorových příkopů, nálepkování protivníků a vzájemné překřikování. Témat, o která se můžeme pohádat, je navíc tolik, že nakonec v tom svém zákopu zůstaneme každý sám.

Cancel culture Termín, původně používaný na Twitteru jako hashtag od roku 2015, zpopulárněl roku 2018. Znamená kulturní bojkot nějaké osobnosti, instituce nebo značky.

Celebrity a díla v klatbě

Které osobnosti a díla se v nedávné době staly terčem pohoršení?

Justin Trudeau – kanadského premiéra loni dostihl skandál kvůli fotce staré téměř dvacet let. Roku 2001 se zúčastnil večírku na téma pohádek Tisíce a jedné noci v přestrojení za Araba, s obličejem natřeným tmavou barvou, což je považováno za rasistické.

Scarlett Johansson – hollywoodská herečka sklidila kritiku za své vyjádření, že může na plátně ztělesnit postavu jakékoli rasy, pohlaví či sexuální orientace.

Jih proti Severu – společnost HBO před časem stáhla z vysílání film z roku 1939, který příliš idylicky zachycuje poměry na americkém Jihu v době otrokářství. (Nyní už se opět vrátil do vysílání s vysvětlujícím protirasistickým úvodem.)

Gabby Douglas – americká gymnastka a dvojnásobná olympijská vítězka byla kritizována za svůj výrok, že ženy by se měly „oblékat decentně a chovat se na úrovni“, aby se vyhnuly sexuálním útokům.

Oběťmi bývají malé ryby

Nejčastějším terčem pohoršené cancel culture bývají známé celebrity. Ty se ale také ze skandálu obvykle rychle vzpamatují. (Případ Harveyho Weinsteina, který byl usvědčen ze znásilnění, je zcela výjimečný.) Daleko častěji se stává, že kvůli neuváženým výrokům či léta starým kauzám přijde o práci někdo na nižších nebo středních příčkách žebříčku.

Například Niel Golightly, šéf komunikace společnosti Boeing, musel odstoupit kvůli třiatřicet let starému článku o tom, že ženy by neměly sloužit v armádě. Smutný je také případ protirasistické aktivistky Sue Schafer, která přišla na halloweenský večírek s obličejem nabarveným načerno jako ironickým výsměchem skutečným rasistům předvádějícím blackface. Její vtip ale bohužel nikdo nepochopil a poté, co byl její přešlap zveřejněn, přišla o práci grafičky ve Washington Post. Dané případy vypovídají o tom, že ve světě bleskových názorů a vyhrocených debat nemáte šanci poučit se ze svých chyb. Ty se neodpouštějí.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
Moje psychologie 11/2020Moje psychologie 11/2020Autor: Archiv Mojí psychologie

Autor: Barbora Šťastná
Jdi na homepageZpět na začátek

Horoskopy