.

. Zdroj: Profimedia.cz

Přátelství bez příkras: Proč tak milujeme Geniální přítelkyně Eleny Ferrante?

Čtyřdílný román Eleny Ferrante Geniální přítelkyně říká o přátelství vše, co známe, ale netroufáme si to pojmenovat nahlas.

Když jsem dočetla první díl Neapolské ságy Eleny Ferrante, knihu Geniální přítelkyně, bylo před půlnocí. Vytočila jsem číslo své nejlepší kamarádky, kterou znám od šesti let, a až do současnosti spolu nad láhví vína často sdílíme své životní karamboly. „To si musíš přečíst,“ řekla jsem. „Je to úžasná kniha o přátelství a ty jsi přesně jako jedna z hlavních hrdinek, Lila.“ Knihu mi vrátila za čtyři dny. Vždycky byla rychlejší ve čtení než já a na rozdíl ode mě dokázala kvůli rozečtené knize v klidu ignorovat pracovní e-maily i dotazy dětí, kdy už bude večeře. „Já nejsem Lila,“ oznámila mi stručně. „Ale ty jsi ta Elena.“

Myslím, že tohle je jeden z hlavních důvodů, proč si kniha Geniální přítelkyně a její tři pokračování získaly miliony čtenářek po celém světě. Přestože její příběh začíná před více než šedesáti lety v chudé neapolské čtvrti, přestože její hrdinové mluví zvláštním dialektem, vzdáleným spisovné italštině, a žijí v chudobě a nevzdělanosti, jakou většina čtenářů knihy nikdy nepoznala, přestože nevíme nic o životě ovládaném mafií a patriarchátem v nejbrutálnější podobě, máme pocit, že vypráví o nás. Připadá nám, že autorka čerpá z nádrže emocí, do které jsme i my samy přispěly, a náš vztah k hrdinkám příběhu se nám zdá naprosto jedinečný a intimní.

Kamarádky v hlavní roli

Ženské příběhy v literatuře a ve filmu bývají většinou příběhy o vztazích. Ale ženská přátelství zůstávala dlouho na okraji zájmu. Jako by dospělé ženy byly definovány jen svými „oficiálními“ vztahy, posvěcenými snubním prstýnkem, jako by to, čím jsme, z nás dělali jenom naši rodiče, partneři a děti. Kamarádky a přítelkyně jsou ve většině takových příběhů jen od toho, že s nimi hlavní hrdinky hovoří o těch ostatních, důležitějších vztazích.

Dokonce i v Sexu ve městě, seriálu HBO, který v 90. letech postavil ženskou čtveřici do centra příběhu, tvoří přátelství čtyř mladých žen jenom pozadí a bezpečnou základnu pro eskapády s různými muži při neúnavném hledání toho pravého. V road movie Thelma a Louise, v němž se dvě přítelkyně vydávají na nebezpečnou jízdu Amerikou plnou motelů, kamionů, benzinových pump a neurvalých mužů, je zase jejich přátelství jen dočasným útěkem z toho „skutečného“ života po boku jejich partnerů, revoltou, která může trvat jen pár dní a skončit jedině tragicky.

V knihách Eleny Ferrante je tomu jinak. Muži přicházejí a odcházejí, ale přítelkyně zůstávají.

V knihách Eleny Ferrante je tomu jinak. Přátelství Eleny a Lily trvá celý život, je středobodem knihy, zachycující desítky postav ve třech generacích. Muži přicházejí a odcházejí, ale přítelkyně zůstávají. Elena a Lila vnímají samy sebe skrze tu druhou, co má jedna, to té druhé chybí. Lila je od patnácti let oslnivě krásná, Elena si připadá obyčejná a nezajímavá. Obě mají pronikavý intelekt, obě jsou té druhé „geniální“ přítelkyní, ale zatímco Elena má vůli se díky svému nadání dostat do velkého světa, mimo hranice chudé rodné čtvrti, Lila čtvrť nikdy neopustí, svou inteligenci a kreativitu věnuje čemukoli, co jí zrovna přijde pod ruku, ať je to obuvnictví jejího otce, výchova syna nebo později programování počítačů. Elena přísně kontroluje své projevy emocí, Lila je nepředvídatelný živel.

Zapovězené emoce

Čtenářky Geniální přítelkyně jsou jako tajný klan. Pokud na sebe navzájem narazí, v kancelářské kuchyňce u kávovaru, na letišti nebo v čekárně u doktora, okamžitě najdou společnou řeč a o svých hrdinkách mluví, jako by je skutečně znaly. Autorka, Elena Ferrante, nemaluje přátelství narůžovo, líčí ho jako složitý psychologický tanec, v němž hraje roli závist i vzájemné srovnávání, zlost a neporozumění. Vypravěčka Elena nám každou chvíli dává nahlédnout do svých nejhlubších emocí a často to není příjemný pohled, sama k sobě i ke čtenáři je nemilosrdně upřímná, když mluví o žárlivosti, komplexech nebo strachu, že ji okolí nepřijme.

Autorka, Elena Ferrante, nemaluje přátelství narůžovo, líčí ho jako složitý psychologický tanec, v němž hraje roli závist i vzájemné srovnávání, zlost a neporozumění.

Vztah s kamarádkou provázejí drobné zrady i hořká škodolibá vítězství, jako ve scéně, kdy Elena Lilu vezme s sebou na večírek u své profesorky z gymnázia a oslnivá královna jejich čtvrti se ve společnosti neapolských intelektuálů najednou neumí chovat a působí jako divná chudá příbuzná. Elena – hrdinka knihy i Elena Ferrante, její autorka – zkrátka mluví o věcech, které máme na dně své duše, ale většinou si netroufáme je pojmenovat.

Uvidět Neapol a zemřít

Geniální přítelkyně ale není jen ságou o vztazích a emocích, stejně důležitá je tam i téměř hmatatelná přítomnost těla a tělesnosti – zejména v době dospívání obou dívek, kdy Elena s ošklivostí mluví o tom, že její tělo „nakynulo jako těsto na pizzu“, a děsí se, že se postupně převtěluje do podoby svojí nevzhledné, kulhavé matky, zničené těžkou prací, chudobou a porody stejně jako ostatní ženy z jejich čtvrti. O to mučivější je pro ni pohled na Lilu, která z vyhublé snědé holčičky vyrůstá v křehkou černovlasou krasavici.

Stejně fyzicky přítomná je v knihách i samotná Neapol – téměř máme pocit, že cítíme vůni prádla, které se suší na šňůrách natažených z okna do okna v úzkých uličkách, pach benzinu, slyšíme startování mopedů a pokřikování hejsků a na ruce se nám lepí všudypřítomný prach. Atmosféru města, v němž honosné paláce bezprostředně sousedí s baráky chudiny, přeplněné autobusy, voňavá lahůdkářství, a zejména chudé nesentimentální čtvrti za železniční tratí dokonale zachytil režisér Saverio Costanzo ve své adaptaci prvních dvou knih Geniální přítelkyně pro HBO. „Neapol není horší než jiná města v Itálii nebo ve světě, ale vše se tady ukazuje bez masky,“ napsala sama Elena Ferrante.

Kdo je Elena Ferrante?

Autorka Neapolské ságy ovšem zůstává v pozadí. Jak její čtenáři vědí, Elena Ferrante je pseudonym, který si zvolila na začátku literární dráhy, protože, jak napsala v dopise svému vydavateli, věří, že: „Knihy nepotřebují své autory. Pokud mají co říct, dřív nebo později si najdou své čtenáře. Velice miluji ty tajemné knižní svazky, které nemají konkrétního autora nebo mají, ale vedou bez něj svůj vlastní život. Připadají mi jako jakýsi noční zázrak, jako dárek od Befany, na který jsem v dětství čekala. Skutečné zázraky jsou ty, jejichž tvůrce neznáme.“

Elena Ferrante tu a tam poskytuje písemné rozhovory, její identita ale zůstává skryta. A její čtenáři toto tajemství respektují. Když před pár lety italský novinář Claudio Gatti přišel s teorií, že za pseudonymem se skrývá překladatelka Anita Raja, vzbudil mezi fanoušky Ferrante nevoli a pohoršení: Proč se snaží nakukovat, kam nemá, proč chce za každou cenu zkazit onen „noční zázrak“? Jisté je, že Geniální přítelkyně a její tři pokračování patří k těm knihám, které i bez autorských čtení a obálek časopisů žijí svým vlastním životem. Mají tu nejlepší propagaci, jakou kniha mít může – čtenářky, které je předávají svým přítelkyním se slovy: „To si musíš přečíst. To je o nás!“

Rione Luzzatti – chudinská čtvrť za železniční tratí, v níž vyrůstají Lila a Elena, v knize nemá jméno. Jedná se o čtvrť Rione Luzzatti, postavenou původně pro železniční dělníky ve 20. letech. Dnes zde žije rozrůstající se čínská komunita a zdi domů zdobí graffiti na motivy postav dívek z Geniální přítelkyně. Piazza dei Martiri – náměstí, kde Lila prodává boty v salonu bratří Solarů, se i nyní nachází v elegantní nákupní čtvrti. Dejte si poblíž kávu nebo aperol spritz v Gran Caffe La Caffettiera nebo zmrzlinu ve Fantasia Gelato. Ischia – v neapolském přístavu nastoupíte na trajekt a za hodinu vystoupíte na půvabném ostrově Ischia, kde Elena a Lila tráví prázdniny v knize Příběh nového jména. Nezapomeňte navštívit půvabný malý přístav Forio.

Neapol podle Eleny Ferrante: Co navštívit ve městě Lily a Eleny?

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie