Anna Julie Slováčková: Čím častěji čelím strachu, tím méně ho prožívám
Půvabná žena, talentovaná muzikantka, úspěšná herečka a v posledních měsících také asi nejznámější pacientka s rakovinou u nás. Anna Julie Slováčková je ale především úžasná a obdivuhodná bytost, která je důkazem toho, že i ty nejhorší zkušenosti pro nás mohou být přínosné a ukázat nám život z úplně nových úhlů.
Aničko, jak se vám teď daří?
Fyzicky jsem trochu vyčerpaná, mám pocit, jako by se tělo chtělo za každou cenu zbavit vší té chemie, kterou do sebe léčbou dostává. Ale dneska jsem měla poslední ozařování, tak jsem šťastná, že už kvůli tomu nebudu muset ráno vstávat.
V čem je ozařování tak náročné?
Pro mě to bylo podobné, jako když jste dlouho na sluníčku bez ochranného faktoru. Přitom jsem tam ležela snad ani ne deset minut. Já jsem to měla bez popálenin, jen ta kůže na tom místě vypadala, jak kdybych chodila často do solárka. Někdy jsem si říkala, že z toho ozařování mám snad úpal. Motala se mi sem tam hlava, byla jsem z toho přes den úplně vyšťavená. Ale tak to je, pro tělo je to prostě náročné, pořád nějaká léčba, která není pokaždé příjemná.
Dá se během toho normálně fungovat?
Ale jo, já jsem se to naučila. Jelikož mám pocit, že jsem byla vlastně celý život pořád unavená, tak pro mě paradoxně tenhle stav není nic nového. Horší jsou ale třeba návaly, které mívám dost často, nebo že mi je najednou slabo, ale i s tím jsem se už naučila pracovat. Takže je to celé otravné, ale člověk si zvykne na všechno. Hodně mi pomáhá, když si uvědomím, že je to všechno dočasné.
A jak se cítíte psychicky?
Já se snažím být pro spoustu lidí pozitivní, ale pravda je, že uvnitř pozitivní často moc nejsem. A to není vliv nemoci, to mám v sobě odjakživa. Takže dělám všechno pro to, abych se cítila dobře, abych měla sílu se porvat se svými démony, které máme v sobě všichni. A doufám, že to nějak půjde.