Ghosting. Forma rozchodu, kdy jeden z páru svazek bez vysvětlení opustí a přestane komunikovat. Mluvila jsem s osmačtyřicetiletou ženou, která kvůli devastujícím následkům ghostingu už rok prochází náročnou – a taky drahou – psychoterapií. Na své přání zůstává v anonymitě. Trauma, které jí způsobil ghosting, označuje za mnohem závažnější, než by byla partnerova smrt.
Je to pro mě trochu silné tvrzení, promiňte – proč je ghosting horší než partnerova smrt?
Protože smrt je jasný řez. Je konec, není návratu. Traumatem ztráty blízkého člověka projdete a dříve nebo později ho zpracujete. Kdežto v případě, že vás partner bez jakéhokoli vysvětlení a ze dne na den opustí, je trauma ve vašem životě trvale přítomné a denně jím znovu a znovu procházíte. Myslíte na to, jestli se ještě potkáte. Dokola modelujete situace i reakce. A po vysvětlení i omluvě pořád bytostně toužíte.
Proč?
Protože rozchod bez vysvětlení zcela devalvuje vaši hodnotu.
TIP NA VIDEO: První pomoc při úzkosti. Jak si rychle pomoci?
Hodnotu ani vztah k sobě samé vám přece nebuduje partner, ne? Pak by vám ji tedy ani neměl vzít.
Představte si, že se s někým potkáte. Rozumíte si, zamilujete se do sebe, začnete spolu žít. Domluvíte se, že společně chcete strávit zbytek života. Plánujete se v nejbližší době sestěhovat, chodíte spolu na prohlídky bytů. Budujete vztah a ten je logicky založený na důvěře. A pak se jednoho rána probudíte a jste zablokovaná v telefonu, ve WhatsAppu, v mailu, ve sdílených aplikacích. Nikdy se už nepotkáte, nikdy se nedozvíte, co se stalo. Jestli jste něco provedla, nějak zklamala, řekla něco špatně, selhala nebo prostě jen přestala bavit. Vaše hodnota je nulová, protože jste tak zbytečná a nedůležitá, že ani není nutné se s vámi rozejít a cokoli vám vysvětlit. Stačí vás prostě nechat.
Proč viníte jen sebe?
Ve chvíli, kdy vás partner opustí a neřekne proč, nehledáte selhání u něj, ale u sebe. Prostě se přesvědčíte, že jste provedla něco tak obludného, že už vás nikdy nechce vidět. Nenapadne vás v tu chvíli, že problém je v tom, že je zbabělec a zřejmě i lhář. A když vám to někdo naznačí, ještě ho obhajujete: vy byste se přece takhle v odhadu člověka nespletla, vy přece nemůžete naletět, umíte lidi prokouknout, navíc on se ke mně choval tak báječně, říkáte. Dnes už na to taky nahlížím jinak, ale to je po roce každotýdenních terapií.
Jak jste se potkali?
V prvních covidových týdnech. Petr má cateringovou firmu, zásobuje prémiové pražské kavárny a hotely, jako je Mandarin Oriental. Když covid služby zavřel, začal hledat způsoby, jak se uživit, a zkusil dodávat do velkých pražských firem. Takhle jsem ho poprvé viděla: na jednání v našem korporátu byl se svým psem, mimochodem stejného plemene, jako mám já. Šla jsem psa podrbat a Petra v legraci sprdla, že bully xl je tak krásný pes, že by mělo být trestné kupírovat mu uši. „Mně se taky nelíbí vaše uši, co kdybych vám je ustřihla?“ zeptala jsem se ho. „Kdybych byl váš…“ odvětil se smíchem. S pejskem pak přijížděl každý den už jen za mnou. Vozil mi báječné silné hovězí vývary s písmenky, čerstvé džusy nebo můj milovaný punčák. Byl milý a vtipný, a když mě pozval na oběd, nebyl moc důvod nejít. Dali jsme se dohromady rychle. Rozuměli jsme si, trávili jsme hodiny a hodiny povídáním. Během několika týdnů nám naplánoval společný život včetně míst, kde byl on a která mi musí ukázat. Chtěl vidět místa, kde se líbilo mně, tam mě musíš vzít, říkal. Naplánoval nám bohužel i svatbu včetně data a místa.
Proč bohužel?
Protože v náš svatební den už jsem byla půl roku sama. A asi si umíte představit, jak je ženě v den, kdy se měla vdávat. Stejně jako je pro mě těžké vracet se dnes na místa, kam jsme měli jet spolu. Chodím po svých oblíbených adresách a zakazuju si myslet na to, že tentokrát jsme tam měli být dva.
Mluvíte o něm v superlativech. Chyby neměl, nebo jste je přes růžové brýle jenom neviděla?
Chyby vidím až zpětně, časem se to poskládalo jako puzzle. Dneska jsem až v šoku z toho, jak jsem mohla být tak naivní. Například bydlel s expartnerkou a její šestnáctiletou dcerou. Neměl údajně důvod to řešit, žili vedle sebe, každý ve své části bytu. Střídali se v péči o psy Irona a Lokiho, jeho ex navíc pracovala v jeho firmě. Bylo mu tehdy dvaapadesát a neměl žádný důvod odcházet, nehádali se, jen si prý byli „volní“. Se smíchem o ní říkal, že ji má jen na to, aby někdo jezdil v jeho Porsche. Navíc většinu času trávil u mě, nebyl tedy důvod si myslet, že si odskakuje od funkční rodiny. A taky mi asi mělo přijít zvláštní, že mě nikdy neseznámil s nikým ze svého okolí. Jenže byla první vlna covidu, nikdo se s nikým nepotkával. Když jsem se ho později na kamarády ptala, vysvětlil mi, že nikoho blízkého nemá proto, že v roce 1980 s ním coby dvanáctiletým klukem a jeho bratrem rodiče emigrovali do Švýcarska. Muselo to být hrozné, přetrhaly se mu všechny vazby, neuměl řeč, kvůli tomu se stal terčem třídních posměšků, navíc ve složitém věku. Do Čech se pak vracel až jako čtyřicátník. Prý se mu stýskalo po Praze, ale někdejší vztahy prý už navázat nešlo.
Fakt vám to nebylo divné?
Ne. Tehdy ne. Znělo to logicky, navíc mi to vyprávěl člověk, který se mnou chtěl strávit život. Proč by mi lhal? Byli jsme prostě dva lidi, kteří se potkali kolem padesátky a zjistili, že k sobě patří. Zázrak, říkáte si a nepátráte po tom, jestli nelže, ne proto, že mu chcete věřit, ale proto, že ty argumenty znějí úplně normálně. Vždyť kolik kolem sebe máte vyhořelých vztahů, v nichž lidi přesto zůstávají? Každý druhý? Sama jsem byla ve stejné situaci, tedy ve vztahu, který byl přežitý, přesto jsme oba počítali s tím, že už spolu spíš zůstaneme, že nemá cenu hledat někoho jiného. Můj muž byl tehdy navíc dlouhodobě ve Švédsku, byli jsme v kontaktu sotva jednou za dva týdny. O mém odchodu od něj jsem mu řekla měsíc předtím, než jsem Petra viděla naposledy.
Jak vypadal váš poslední společný den?
Po práci jsme se potkali doma. Šli jsme na prohlídku bytu, do kterého jsme měli v plánu se přestěhovat: můj byl pro nás dva a tři psy malý, v jeho bytě měla zůstat jeho expartnerka se svou dcerou. Nový byt byl pěkný, za rohem od mého stávajícího. Pak jsme se najedli, otevřeli si víno a rozhodli se, že si ten byt vezmeme – a dneska kolem něj denně chodím a dívám se do oken, která měla být naše. Pamatuju si, že mě držel za ruku, byl naměkko a říkal takové ty věci, jako že už nedoufal, že ještě někdy bude někoho milovat, a že jsem žena jeho života a že udělá úplně všechno, abych byla šťastná. Kolem osmé odjel domů s tím, že řekne své ex o tom, že se stěhuje. Ptal se mě dokonce, jestli mi nebude vadit, kdyby zůstala u něj ve firmě. No a to je vše.
Kdy vám to došlo?
Intuitivně hned, jen jsem se dlouho snažila intuici přeřvat. Ráno jsem se vzbudila a v mobilu jsem neměla obvyklou zprávu „Dobré ráno, lásko!“. Kolem desáté jsem mu napsala, zpráva do oběda nebyla doručena. Napsala jsem mu z WhatsAppu, ať se ozve, že o něj mám strach. Ani ta nebyla doručena. Pak jsem mu zavolala. Hovor se přesměroval do schránky. Namluvila jsem mu vzkaz, a když jsem mu asi za hodinu, mimochodem nejdelší hodinu v mém životě, zavolala znova, už se ozýval jen přerušovaný tón. Druhý den jsem se šla podívat do kavárny v Chrudimské, kam každé ráno vozil saláty. Byly tam. Z obsluhy jsem vytáhla, že jsou čerstvé a že je přivezl Petr. Živý tedy byl. Poslala jsem mu mail, jestli mi to může vysvětlit. Odpověď přišla za dva týdny. Stálo v ní, že nemůže odejít, protože jeho ex by mu prodala psy. Zeptala jsem se, jak může prodat něco, co není její? Za další dva týdny mi napsal, že netuším, čeho je schopná, a že ani on to netušil. Představovala jsem si toho urostlého, nebojácného chlapa, sebevědomého a s takovou chutí vystupujícího jako můj ochránce, jak se bojí odejít od ženy, které minimálně půl roku nevadilo, že Petr žije u mě. Došlo mi, že to celé bylo od začátku asi úplně jinak, jen doteď nevím jak. Klíče od mého bytu jsem za dva týdny našla v obálce na recepci. Neměl „koule“ ani na to, aby se se mnou rozešel, ani na to, aby mi ty pitomé klíče předal.
Víte, mně přijde zvláštní, že jste mu jen věřila. Lidi obvykle sednou k internetu a najdou o komkoli cokoli. Vy jste si ho vážně nevygooglila?
Já vím, že zním jako úplně naivní husička, a i proto je to tak traumatizující: vždycky jsem držela otěže svého života pevně ve svých rukou. Ale všechno, co mi říkal, jak se choval, co dělal, bylo tak samozřejmé, že mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být od začátku promyšlený podvod. Nevím, jestli mě chtěl použít jen pro zábavu nebo chtěl předem zjistit, jestli ze mě něco nekápne, každopádně velmi uvěřitelně hrál, že jsem ta, která mu změnila život. Googlit jsem začala, až když zmizel, ale ani to nedávalo smysl. Jeho firma sídlila na virtuální adrese na pražském sídlišti. Sám měl trvalý pobyt ve vybydleném činžáku na předměstí Hradce Králové. A k jeho jménu vyskakoval ještě jeden odkaz: jako k zástupci prodeje pneumatik pro Švýcarsko. Nechala jsem toho, jinak by mi praskla hlava. Ještě dneska, když vám to vyprávím, se stydím, že jsem ho neprokoukla. A zároveň si říkám, že je přece normálnější lidem věřit než je rovnou podezírat, že vám lžou, ne?
Zajímá vás ještě, proč to udělal?
Samozřejmě. Jsou to dvě odpovědi na dvě otázky, které by mi umožnily celou tuhle hrůzu uzavřít a začít znovu s někým jiným. Co se stalo a proč mi to nevysvětlil. I po roce terapií je pro mě obtížně uvěřitelné, že by to byl fakt jen podvod. Hrál to tak přesvědčivě, že by mohl jít k filmu.
Co to udělalo s vaší důvěrou k mužům?
Zničilo ji to. A trochu se bojím, že je moje poškození trvalé. Navíc u mě i náhodné milé chování od opačného pohlaví spouští projevy posttraumatického syndromu: jako vysloužilý voják reaguje na jakékoli rány připomínající střelbu, reaguju úplně stejně já. Dívám se na toho muže a říkám si: a ty mi provedeš co?
Co byste mu řekla, kdybyste ho dneska potkala?
Na radu terapeutky se snažím všechny tyhle co by kdyby myšlenky zahánět. Žila jsem zkrátka se zbabělcem, který byl bůhvíproč dosazen do mého ideálu. A mým úkolem je smířit se s tím a nevinit sebe sama ze selhání. Protože v mezilidských vztazích, stejně jako v nějaké základní „kinderstube“ selhal on, ne já.
Proč jste se o tom rozhodla mluvit?
Z jednoduchého důvodu: kdyby některá z žen, co si to přečtou, padla za oběť podobnému podvodníkovi, ať si ušetří ten rok, který jsem já strávila na terapiích a sebeobviňováním. Nemůžete za to a nezačněte se nenávidět. Není vaše vina, že jste podlehla lháři. Je totiž pravděpodobné, že si to natrénoval na mnoha ženách před vámi. Ani to, že vám nic nevysvětlil, není vaše selhání. To zkrátka jen neměl dost odvahy na pravdu. Kdyby moje vyprávění pomohlo jedné ženě, stálo za to jít s tímhle traumatem ven.
Článek vyšel v květnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
