„Nikdy ti neřeknu, co opravdu chci. Ale když to neuhodneš, nikdy ti to neodpustím.“ Podle tohoto nepsaného vzorce žije mnoho lidí, kteří se ve vztazích považují za nesobecké. Proč je trocha sobectví v lásce prospěšná?
„Nebuď tak sobecká,“ říkali mi doma, když jsem byla malá. Postupně jsem si vštípila, že projevem sobectví je zejména to, když člověk říká nahlas, co chce. Naučila jsem se, že „já chci“ se prostě neříká. Za projev slušného vychování a nesobeckého charakteru jsem se naučila považovat pravý opak. Přizpůsobit se tomu, co chtějí ostatní, předstírat, že mně je to vlastně jedno, nedělat potíže a jen tajně doufat, že vůle ostatních se bude plus minus shodovat s tím, co bych chtěla já. Jako by mi někdo přelepil pusu náplastí a tak trochu jsem oněměla. Jako malá mořská víla, která obětovala svůj hlas za šanci sbalit svého suchozemského prince.
TIP NA VIDEO: Terapeut Honza Vojtko odpovídá na dotazy čtenářů
Jenže ruku v ruce s tím nesobeckým mlčením šlo taky přesvědčení, že existuje jakási nepsaná dohoda se světem. Já, Bára, nebudu nikdy nic chtít, nebo to aspoň nebudu říkat nahlas, a vy, lidi, mě za to budete mít rádi. A nikdy mě neopustíte. Zejména někteří. Ale znovu a znovu jsem s rozčarováním zjišťovala, že takhle to nefunguje, že mnohem oblíbenější a milovanější jsou jiné holky, ty mrchy, které se pořád něčeho nahlas dožadují.
Přesto mi trvalo spoustu let, než jsem si tu náplast dokázala sundat. Dodnes je pro mě obtížné říct nahlas, že chci něco, co nějak zasáhne do života jiných lidí. Třeba strávit víkend o samotě v jiném městě, abych mohla v klidu psát. Přestože vím, že můj muž mě v psaní podporuje a dcery moji nepřítomnost taktak postřehnou. „Většina vztahů se hroutí proto, že pro druhé hrajeme divadlo. Kdybychom všichni byli stoprocentní sobci a byli stoprocentně otevření v tom, co skutečně chceme, máme ve vztazích vyhráno,“ říká psycholog Lukáš Dastlík. V čem tedy může být sobectví ve vztazích prospěšné?
„Mám klientku, která se snaží svému muži ve všem vycházet vstříc a dělat mu pomyšlení. Dělá všechno, o čem si myslí, že by to správná manželka měla dělat. Ale on s ní zachází jako s kusem hadru,“ popisuje vztahová koučka Peggy Sealfon ve své knize Escape From Anxiety. „Kladu si otázku, jestli její manžel něco takového po ní skutečně chtěl, anebo ona jenom naplňuje nějakou svou pokřivenou představu dokonalé manželky.“
Tento příklad velmi dobře ilustruje první důvod, proč zdravé sobectví, nebo spíš odvaha říci, co skutečně chci, je pro vztah živou vodou. Díky němu totiž ukazujeme druhým své skutečné já. Konečně znají naši pravou tvář, a ne nějakou umělohmotnou, usmívající se masku dokonalé manželky, hodné maminky nebo nesobecké kamarádky. Za tou maskou se můžeme schovávat tak dlouho, až sami zapomeneme, co za ní vlastně skrýváme, kdo skutečně jsme. Chceme-li žít autenticky, pravdivě, patří k tomu i schopnost nahlas vyjádřit své potřeby a přání. Pokud si to netroufneme, pak ti, kteří žijí s námi, nás vlastně neznají. Znají jenom tu rádoby nesobeckou falešnou fasádu. Není to škoda?
A pak je tady druhý důvod. Chci-li být velkorysá, laskavá a přející, musím mít z čeho rozdávat. Když dokážeme vyslovit a naplnit své potřeby, naše baterky se dobijí a laskavost, kterou prokazujeme jiným lidem, jde skutečně od srdce. Dokážeme těm druhým dávat, protože skutečně chceme, a ne proto, že jsme si to přikázali, že to považujeme za povinnost.
Za chováním lidí, kteří jsou ve vztazích navenek nesobečtí, je často ukrytý tajný výměnný obchod: nikdy nebudu nic chtít a nikdy si nebudu na nic stěžovat a za to dostanu vaši lásku. Jistě, nejde o nějakou vědomou a zlovolnou manipulaci, spíše hluboko vetknuté přesvědčení, že moje potřeby a názory nejsou tak důležité a naléhavé jako potřeby a názory ostatních lidí. Jenže potřeby, tužby a přání má každý. Dokonce i ti největší rádoby altruisté. A pokaždé když nějaká jejich potřeba zůstane oslyšena, pokaždé když plní přání ostatních, místo aby plnili ta svá, spolknou malou hořkou pilulku a postupně v nich narůstá tiché naštvání na celý svět.
Výsledkem takového dlouholetého procesu může být pasivně agresivní osobnost, která nedokáže ostatním lidem odpustit, že neuhodli a nesplnili její nikdy nevyslovená přání. Ukázkovým příkladem takové pasivně agresivní oběti je postava Ijáčka z legendárního Medvíka Pú. Takoví Ijáčci jsou ve skutečném životě vedeni obavou, zakořeněnou v dětství, že pokud budou trvat na svém a hlasitě stát za svými zájmy, jejich milovaní je opustí. Nikdo je nebude mít rád. Ve skutečnosti nemají záruku trvalosti vztahů nikdy, ať se obětují sebevíc. Ale ve vztazích s těmi, kteří nás mají skutečně rádi, může dávka autenticity přispět jedině k větší vzájemné otevřenosti.
Vůbec nejzhoubnější je takzvané nesobectví na začátku vztahu, ve fázi vzájemného oťukávání. „Zejména ženy věří, že od partnera dostanou zpátky přesně to, co mu samy poskytnou. Vloží do rodícího se vztahu hned na začátku celé srdce, udělají z dotyčného muže svou prioritu a potom se diví, že on s nimi nejedná stejně,“ konstatuje vztahová koučka Peggy Sealfon. Zatímco ony mají pocit, že odvádějí všechnu práci, muž se chová nekonzistentně. Klidně na několik dnů zmizí a neozve se. Není ochoten dělat společné plány a pak najednou zavolá v pátek v devět večer. Nikdy nenapíše jako první nebo říká, že není připravený na vážný vztah.
Pozitivní sobectví, tedy schopnost postavit své vlastní zájmy na první místo, je v tomhle případě ten nejlepší lék. Být sama pro sebe prioritou, mít vlastní život, znát svou cenu, to nejsou jen nějaké fráze z příručky Jak najít toho pravého, ale jediný způsob, jak přežít ve světě nezávazného randění a nebýt vydána na milost a nemilost predátorům z Tinderu. Nejdůležitější je nastavit si vlastní hranice toho, co vám vadí: „Mít silné hranice znamená pečovat o své emocionální potřeby a nenechat se tlačit někam, kde se necítíte dobře. Když máte hranice slabé, časem začnete tolerovat chování, které vám ubližuje,“ říká Sealfon.
I na začátku vztahu platí, že nejvíc se vyplácí říct nahlas, co skutečně chcete. „Hledám vážný vztah, ne známost na jednu noc.“ – „Ráda bych se seznámila s tvými přáteli.“ – „Ráda bych si domluvila setkání pár dní předem, schůzky na poslední chvíli mě stresují.“ Spousta žen se bojí vyjádřit svoje potřeby, protože nechtějí vypadat zoufale, jako že toho druhého uhánějí nebo hledají vztah za každou cenu. Ale říct, co chci, není známka zoufalství. Zoufalství je, když máte pocit, že se musíte přetvařovat, aby vás vůbec někdo měl rád.
V již existujícím vztahu je samozřejmě situace jiná, protože pravidla byla nastavena už kdysi dávno a změna může být obtížná. Přesto i v zaběhnutém svazku se vyplácí znovu objevit svou schopnost postavit se za sebe, přestat být oněmělou malou mořskou vílou a mluvit nahlas o svých potřebách. V některých případech jsou ale zasunuté tak hluboko, že už je ani sami neznáme. Nevíme přesně, kam bychom rádi jeli na dovolenou nebo jaké jídlo máme rádi, protože jsme si zvykli vybírat vždycky podle toho, co si myslíme, že by chtěl náš protějšek. V takovém případě zkuste v každodenním životě věnovat větší péči svým rozhodnutím: proč si vybíráte to nebo ono? Na co máte chuť? Co by vám udělalo radost?
Každý z nás je zodpovědný za své vlastní štěstí, a než budeme rozdávat ostatním, musíme naplnit svůj vlastní pohár. Dbát o své potřeby a říci těm druhým, co skutečně chci, není sobectví – je to zdravý základ autentických, láskyplných vztahů.
Článek vyšel v únorovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuální vydání si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
