Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Horor jménem přijímačky na gympl: Jak psychicky (ne)zničit své dítě?

Už několik let pasivně sleduju své přátelé a známé, s jakou radostí a pýchou světu oznamují, že se ta či ona jejich ratolest dostala na gympl. Je z toho cítit mimo jiné úleva po vyhraném lítém boji. Až nyní, když takzvaně jdeme na řadu (mateřský plurál se v tomto životním období vrací naplno), mi dochází, co všechno vlastně tato zkouška ohněm obnáší – a to včetně věcí, které jste jako rodič nikdy nechtěli dopustit.

Koncem prosince mě poprvé napadlo, že je nejvyšší čas zjistit, kdy se konají dny otevřených dveří na víceletých gymnáziích, kam by se mohla hlásit naše dcera. Aha, pár už jsem jich prošvihla, nevadí. Nakonec jsem obešla čtyři, ze kterých bylo potřeba zúžit výběr na dvě. V únoru jsem pak přes stránky zaměřené na nabídky doučování kontaktovala mladou slečnu, která by eventuálně mohla dceru na přijímačky připravit. Co na tom, že učí jen u sebe a trvá to k ní čtyřicet minut. Reference má skvělé a trocha nepohodlí bude třeba vykoupena úspěchem. Možná si teď říkáte, že jsme s přípravou začali pěkně pozdě, vždyť jednotné přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia se konají už v pondělí 17. dubna (na čtyřletá proběhlo první kolo 13. a 14. dubna). Ráda bych vás ale vyvedla z omylu: Dceru to ve skutečnosti čeká až za rok. Otázka však překvapivě zůstává stejná: Neřeším to trochu pozdě?

TIP NA VIDEO: Jak správně zorganizovat čas školákovi?

Video placeholde

Přesně to mě napadlo, když jsem nedávno natrefila na Facebooku na příspěvek od své bývalé kolegyně Radky. „Do přijímaček na osmiletá gymnázia zbývají dva týdny. A já jsem teď zjistila, že je fakt možné chodit na přípravné kurzy už od třetí třídy. Ne že bychom tam B. byli poslali, ale to teda už nedoženeme (mateřský plurál, učím se s ním). Jen to teda dokazuje, jak vyšinutý celý ten systém je,“ ulevila si a svůj komentář doprovodila fotografií, na níž je záběr na nekonečnou frontu dětí, které se rozhodly neponechat nic náhodě a absolvovat ještě Zkoušky nanečisto. Jednotné přijímací zkoušky, které zajišťuje společnost Cermat, se totiž nedají zvládnout jen tak šprtáním. Spíš je to jako kdybyste chtěli vytrénovat příležitostného běžce na maraton – který musí nejen uběhnout, ale pokud možno i se skvělým časem. Jinak skončí pod čarou, respektive zpátky na základce. V případě páťáků o nic nejde, v případě deváťáků se hroutí sen a nastává komplikované hledání béčkových alternativ.

Právě ta nejistota, jak dopadnou přijímací zkoušky z devátých tříd, je jedním z důvodů, proč se to rodiče snaží „ošéfovat“ a dostat děti pokud možno na výběrové školy už z pátých tříd. Když nic jiného, je to pokus navíc. Demografická situace je totiž aktuálně velmi nepříznivá. I když se stát potýká s čím dál nižší porodností, potomci početných Husákových dětí, kteří rodičovství jako první generace odkládali na pozdější věk, se nyní v lavicích setkávají s dětmi mileniálů, zatímco míst ve vysněných nebo alespoň přijatelných školách je povážlivě málo. Je to jako v té nepříjemné dětské hře se židlemi, kterých je vždy o jednu méně. Až na to, že v tomto případě kolem jedné židle tancuje klidně i šest nebo deset dětí.

Vůbec nejhorší je situace v Praze, kam se hlásí i zájemci ze Středočeského kraje. A rodiče si každoročně mohou maximálně zanadávat, že vlády posledních let zaspaly, i když měly jasná data. MŠMT zase deleguje zodpovědnost na kraje a obce, které jsou nejčastějšími zřizovateli škol. A i kdyby se zřídily, problém se cyklí například s otázkou: Kde vezmou dostatečné množství kvalitních vyučujících?

Protože rodič brzy zjistí, že tohle už je pro jeho dítě prohraná bitva, zaměří se alespoň na zmíněné testy Cermat. Nádech, výdech, to dáme, říkala si stejně jako Radka v mateřském plurálu. O něco méně jistá jsem si byla ve chvíli, když jsem se pustila do řešení loňských testů a trapně z paměti lovila, jak že se vlastně počítají rovnice o dvou neznámých. Nestáhla jsem omylem testy pro deváťáky? Nikoli, tohle je skutečně zadání pro jedenáctileté děti, bytosti, které často ještě ani nedokážou domyslet, proč vlastně tuhle útrpnou cestu musí absolvovat. Když jsem se v jednom z navštívených gymnázií ptala slečen, jaká byla jejich strategie ke zvládnutí přijímaček, odpovědi oscilovaly mezi půlrokem důkladné přípravy ve formě doučování až po učila jsem se sice sama, zato celý rok.

Má to smysl? Nezničí si dítě své psychické zdraví ještě před nástupem puberty? A nečeká ho po přijetí ještě větší tlak? I na to jsem se ptala, odpovědi se však nesly v uvolněném duchu. Slečny jsou rády, že se dostaly, a neměnily by.

Sobecky nyní pominu, že příprava na absolvování přijímacích zkoušek spolkne mnoho tisíc korun, což z pomyslného závodu a priori vylučuje znevýhodněné děti. Anebo že odchody motivovaných potomků na gymnázia přispívají ke zhoršení výuky žáků, kteří na základce zůstávají. Smiřuju se i s tím, že jedna ze škol, nad kterou uvažujeme, je soukromá, a tudíž bude vyžadovat další investice. A hypoteticky také předpokládám, že dcera zvládne dojíždět několik stanic metrem, protože ani jedna škola není v docházkové blízkosti. Zkouším si ji představovat ve starší verzi, která se městem pohybuje s jistotou akvarijní rybky.

Co mě nejvíc trápí je, jak to zaonačit, aby se přijímačky na gympl nestaly psychickým terorem, který mimochodem vyvěrá už z toho, jak nepochopitelně náročná je jejich úroveň. „…u nás dítě v hysterii a my ve špatně skrývané nejistotě,” píše jeden z diskutujících Radce, zatímco ona odpovídá: „To jsem přesně nechtěla, a co myslíš, taky se mi podařilo dostat dítě do lehké hysterie.“

Úplně se za rok vidím. Protože ať člověk připravuje své dítě jakkoli, zaplatí mu několik přípravných testů, doučování nebo ideálně obojí, těžko může současně předstírat, že o nic nejde. Jde přinejmenším o obrovský tlak. A ten se stěží obejde bez potoků slz, studeného balvanu v břiše nebo „debilních keců dospělých“, kterých se mimochodem dopouštím už nyní. Příklad za všechny? Já bych tedy přijímačky v Praze dělat nechtěla. Popřípadě: Když se takhle nervuješ u čvtrtletky z matiky, co budeš dělat za rok? Je to stresující a není divu, že milující, leč ambiciózní rodiče i jejich vláčené děti se čas od času mění ve vzteklé červené pandy.

Drobnou útěchu mi však nedávno poskytli známí, rovněž rodiče desetileté dcery, se kterými jsme se potkali na drink. Zatímco já s vážnou tváří popisovala, jaké martyrium nás čeká, oni jen krčili rameny. „A není to jedno, když většina profesí našich dětí ještě ani neexistuje?“ Najednou mi došly argumenty. Protože když si člověk budoucnost svého dítěte takto relativizuje, musí uznat, že i kdyby poslušně následovalo jím vytyčenou cestu, cíl je stejně absolutně neznámý. A to je děsivé, stejně jako úlevné.

Doporučujeme

Načíst další články