Umístění dítěte do ústavu se dá často zabránit, říká ředitelka Nadace Terezy Maxové | Ženy.cz
 


Umístění dítěte do ústavu se dá často zabránit, říká ředitelka Nadace Terezy Maxové

27. února 2019 • 06:00
Návštěva kojeneckého ústavu • Foto:archiv Terezie Sverdlinová

Ráda byste pomáhala jako dobrovolník a pracovala pro nějakou nadaci, jenže vůbec nevíte, co taková práce obnáší? S čím se můžete potýkat, jak vlastně nadace fungují a co dělají? Nejlépe vám to může nastínit člověk, který se v tomto prostředí pohybuje. A tím je ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem, Terezie Sverdlinová, která už pomáhá přes dvacet let.

Obrací se na vás hodně lidí?

Ano, hodně. Od toho roku 1997 jsme podstatně rozšířili naše cíle a dnes pomáháme od biologických rodin v krizi přes náhradní rodiče, matky samoživitelky až po děti vyrůstající v ústavní výchově. Věříme, že každé dítě má právo vyrůstat v rodině, pokud je láskyplná a fungující. Funkční rodinu prostě nelze ničím nahradit. Ale samozřejmě jsou situace, kdy dítě nemůže v rodině vyrůstat, protože tam není v bezpečí. Proto podporujeme všechny formy náhradního rodičovství – adopci a pěstounskou péči a stejně tak i děti, které jsou umístěny do ústavní výchovy. Podporujeme je ve vzdělávání, v rozvoji talentů, koníčků, poskytujeme terapeutickou podporu a psycho podporu, doprovázíme je v osamostatňování a přípravě na samostatný život. Stejně tak jsme tu i pro náhradní rodiče, protože ti jsou zas cestou k návratu dítěte do rodiny. A hodně, protože si myslíme, že se to opomíjí, podporujeme ohrožené biologické rodiny a prevenci nežádoucího odebírání dětí z rodin, neboť spoustě umístění do ústavu se dá zabránit.

Terezie SverdlinováTerezie SverdlinováAutor: archiv Terezie Sverdlinová

A ti lidé se na vás přímo obrací? Zavolají vám do nadace „Prosím, pomozte nám“?

Nejčastěji se na nás obrací přes sociální pracovnice OSPOD, které s rodinou pracují. Jsou to často ženy s velkým srdcem, které tu pomoc pro lidi proaktivně hledají na různých stranách, pokud nemají k dispozici státní zdroje. Mnohokrát se i my na ně obracíme, abychom prověřili situaci v rodině a měli jistotu, že se s rodinou pracuje a někdo ji doprovází. Měli jsme případ maminky samoživitelky se sedmi dětmi, sice velmi chudá rodina, ale fungovala. Maminka se vzorně o děti starala, ale kvůli nečekaným výdajům jí chyběly peníze na úhradu doplatku za elektriku. Kontaktoval ji exekutor, hrozilo vystěhování a jednou z reálných variant bylo, že děti půjdou do ústavu. Sedm dětí by skončilo v dětském domově. Ta sociální pracovnice věděla, že nechce rozbíjet rodinu kvůli jednomu nedoplatku, a tak se obrátila na nás. Pomohli jsme uhradit dluh a rodina dál bezproblémově funguje. Šlo o zaplacení třinácti tisíc korun.

Jak se dvě Terezy ocitly v dětských domovech a napadlo je jim pomáhat?

Nejprve tam byla jen jedna a druhá se stala zanedlouho prvním zaměstnancem nově vzniklé nadace v roce 1997. Tereza Maxová v té době byla na vrcholu kariéry a znal ji svět, zdobila obálky předních módních časopisů a kampaně, jejichž byla tváří, visely ve světových metropolích. V té době ale onemocněla a musela zvolnit, tak se vrátila domů, do Čech. Vždy měla úzký vztah se svou rodinou, ale v situaci, kdy člověku není dobře, si více uvědomí, co rodina znamená a jaké štěstí to je mít se někam vrátit, mít s kým sdílet radost, ale i prožívat čas, kdy vám není dobře. Rozhodla se proto, že chce pomoci někomu, kdo nemá takové štěstí a nemá svou rodinu.

Dříve sice podporovala různé charitativní organizace ve světe, ale přišlo jí to dost neosobní a nevěděla, kam její peníze přesně směřují. A tak se rozhodla, že zajde do nejbližšího ústavu pro opuštěné děti, zjistí, co potřebují a jak může konkrétně pomoct. V září 1996 zazvonila na dveře kojeneckého ústavu v Praze 4 Krči. Ta návštěva jí změnila život. Říkala, že nemohla jen tak odejít a tvářit se, že to, co viděla, neexistuje. Chtěla pomoct dětem, protože si samy pomoci nemohou a mnohdy trpí za nezodpovědnost rodičů. A tak to celé začalo.

S Terezkou na akci MBPFW 2018, kde měla nadace aukciS Terezkou na akci MBPFW 2018, kde měla nadace aukciAutor: archiv Terezie Sverdlinová

A tenhle moment spustil projekt vzniku Nadace Terezy Maxové dětem?

No, ano i ne, nadace byla založena v lednu 1997, ale protože Terezka hodně cestovala, bylo potřeba ji vést z Čech, a tak jsem v dubnu do nadace, v té době jako dobrovolník, studentka Mezinárodních vztahů, nastoupila. Zpočátku jsme neměly velké ambice, chtěly jsme být jen dobrovolnickou organizací, která bude pomáhat krčskému kojeneckému ústavu. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal, a to byly letní povodně na Moravě v roce 1997, kdy přišlo spoustu lidí o domovy. Tím, že jsme díky Tereze měli od začátku pozornost médií, přece jen moc výrazných nadací, které založily známé osobnosti, neexistovalo, bylo o nás od začátku slyšet. A tak v době, kdy byly postiženy i některé moravské ústavy, se na nás začaly obracet s žádostí o pomoc. My jsme najednou stáli před rozhodnutím  zůstat jen partou dobrovolníků, nebo se transformovat do profesionální organizace a rozšířit se z pražské nadace na nadaci s celostátním dopadem. Zvolili jsme celostátní působnost a už pomáháme přes dvacet let.

Co je na práci v nadaci obtížné?

Jedno z nejdůležitějších, aspoň pro mě, je udržet rozum a srdce v souladu. Každý den se setkáváte s lidskou beznadějí a je potřeba podložit emoce i fakty. Prověřit důsledně každou jednotlivou žádost, než jí udělíme grant. Někdy je to hodně náročné dobrat se správného rozhodnutí. Ale když pak vidíte výsledek, ono „před a po“, dává vám to pocit, že toto úsilí má smysl, a z toho čerpáte energii. V nadaci hlídáme, aby každá vynaložená koruna přinesla žadatelům konkrétní zlepšení jejich situace. Nad každou žádostí se rozhoduje v grantové komisi, kde se prochází podklady, výhled a dopad pro každou žádost. Někdy postačí velmi málo finančních prostředků a situace lidí se rapidně zlepší. Jindy zase dáváte opakovanou šanci, a výrazná změna nepřichází. Naštěstí těch situací, kdy to dobře končí, je podstatně více.

Na promocích studentky Evy, kterou nadace dlouhodobě podporovala z Fondu pro vysokoškolákyNa promocích studentky Evy, kterou nadace dlouhodobě podporovala z Fondu pro vysokoškolákyAutor: archiv Terezie Sverdlinová

Kdy už si říkáte dost, tady už není pomoci. Nebo jak rozhodujete?

Musíte si pořád držet logiku, proč to děláte a zda to ještě stále přináší nějaký benefit. Nelze používat jednotnou šablonu. Každý příběh je jiný a potřebuje řešení na míru. A my máme tu možnost, a i výsadu, pomáhat striktně individuálně, zajímat se o příběh, rozebrat situaci a možnosti pomoci. Není to vždy jen o penězích. Kolikrát rodiny neví, jak si zažádat o dávky, kam jít pro radu, a my jim pomáháme se napojit na úřady, vyřídit jim žádosti nebo zaplatit kauci na nájem, nedoplatek elektriky a najednou rodina zas naskočí a funguje, víc pomoci od nás pak nepotřebují. A tak to má být.

Co vás práce v Nadaci, obecně v charitě naučila?

Těch věcí je jistě hodně. Třeba mám pocit, že mi to posílilo pocit odpovědnosti a takové to vnitřní oko a víru, že každý příběh má šanci na změnu, i když to nebude hned. Někomu stačí jedna, někdo jich potřebuje víc. Vy si po určitém čase, kdy třeba jednomu konkrétnímu člověku dáváte opakovaně šance, které neproměňuje, můžete říkat, kde je ta hranice, kdy už nemá smysl další šanci dávat. Toto bylo před lety jedno z témat, které jsem v sobě hodně řešila. Shodou okolností mi zcela nezávisle přišla odpověď od jedné romské dívky pracující pro jinou neziskovku, která mi vyprávěla svůj příběh, kdy měla hrozné dětství, pak dětský domov, prostituce, drogy, život na ulici. A pořád dostávala šance, ale neměla sílu se jich chopit. Proto jsem se jí lehce váhavě zeptala: „A která ti pomohla?“ A ona mi říká: „No to byla šance číslo jedenáct. Jsem za ní tak vděčná, protože kdyby pomoc skončila u šance číslo devět, tak já jsem teďka na ulici.“ A já získala odpověď.

I když už můžete nabýt dojmu, že vaše pomoc nikam nevede, je dobré vydržet a nevzdávat to, protože ta jedna následující může být právě ta požehnaná a katapultuje celý příběh k dobrému konci. Dnes je z té holčiny skvělá terénní pracovnice, která díky vlastní zkušeností ví, jak žijí a s čím se potýkají lidé ve vyloučených lokalitách, a dokáže jim díky tomu výborně pomoct. Ona jim ukazuje, že i z toho absolutního dna se můžete odrazit.

Návštěva Dětského domovaNávštěva Dětského domovaAutor: archiv Terezie Sverdlinová

Takže dávat šance se mají a vyplatí?

Nevím, jestli vyplatí, ale rozhodně se dávat mají. Tomu hluboce věřím i díky některým příběhům, které jsem v nadaci viděla. To souvisí i s tím, že když pracujete v neziskové sféře, může se stát, že výsledná změna nepřijde hned, ale třeba za několik let. Nejde tolik lpět na okamžitém výsledku. Někdy je třeba si počkat. Pomáháme lidským osudům a věříme, že jim dáváme příležitost a dostupné prostředky, aby svůj problém vyřešili. Uděláme, co je v našich silách, ale současně je důležité přenechat část řešení i na nich, aby se nabízené šance aktivně chopili a uvědomili si i svou zodpovědnost za nastalou situaci. Náš cíl je podpořit je a posílit, ale to nenastane, pokud se nezapojí i ten, komu pomáháme. Nechceme jim brát sílu a vytvářet dlouhodobé pouto závislosti. Náš cíl je dovést je do bodu, kdy se o sebe mohou postarat sami a nás už nebudou potřebovat.

Když jsme mluvili o té prevenci, vy sami chodíte do daných rodin a pomáháte?

To spíše zřídka. My jsme nadace, která v terénu pomáhá díky partnerským neziskovým organizacím. My jim poskytujeme granty na sociální a terénní práci či jiné služby pro ohrožené rodiny. V týmu nadace jsme jen čtyři a máme pod sebou celou republiku, a to bychom opravdu nezvládli osobně objet každého žadatele. Zmíněné partnerské neziskovky, které nás pravidelně žádají o podporu jejich projektů, můžete vidět na webu v sekci Obdarovaní. Jednou z nich je například Amalthea z.s., organizace působící zejména v Pardubickém kraji, která už oslavila patnáct let úspěšného fungování. Podpořili jsme několik jejích projektů, jedním z nich je i projekt pomoci těhotným matkám na ulici a v tíživé situaci. Cílem projektu je jim účinně pomoct, protože doba těhotenství je časem, kdy se ještě dá mnohé v životě ženy změnit. Pracovat s maminkou, pomoct jí její situaci vyřešit a stabilizovat a zjistit, jestli se o dítě chce, nebo nechce postarat. Když chce, tak jí dát prostředky, aby to zvládla, když nechce, tak už hledat náhradní rodinu, aby se pak úplně eliminovalo umístění dítěte do kojeneckého ústavu. Projekt je úspěšný, z čehož máme radost a spolupráce právě s Amaltheou si moc vážíme. Jindy se na nás s nápadem projektu obrátí přímo terénní pracovníci, kteří díky své práci s klienty vnímají, který typ služby chybí. Naše práce je pak připravit projekt, zajistit pro něj dostatečnou podporu, danému tématu pozornost a samozřejmě také finanční prostředky.

S nadačním týmem a dobrovolníky na akci Teribear hýbe Prahou 2018S nadačním týmem a dobrovolníky na akci Teribear hýbe Prahou 2018Autor: archiv Terezie Sverdlinová

Rozptyl vaší pomoci je široký od týraných dětí i žen přes dětské domovy, pomoc sociálně slabým, azylovým domům… Jakou pomoc nejvíce jako nadace oceníte? Tu finanční, nebo dobrovolníky, co něco umí, dokáží pomoc? Zdá se mi, že více je apelováno na tu finanční?

Je to vždy dle situace. Samozřejmě finanční podpora je více variabilní a dokáže zacílit na konkrétní problém. Můžete ji snáze využít. Například dětský domov či azylový dům potřebuje psychologa, ale nemají ho z čeho zaplatit, a proto potřebujete finanční dar. S tím vám dobrovolník nepomůže. Ale jsou situace, kdy naopak je čas dobrovolníka více než finance. Například rádi využíváme odbornou pomoc např. advokátních kanceláří, které nám věnují čas zdarma – a my díky této pro bono podpoře ušetříme peníze pro děti. Toho si opravdu moc vážíme.

S Shirin Ebadi, držitelkou Nobelovy ceny míruS Shirin Ebadi, držitelkou Nobelovy ceny míruAutor: archiv Terezie Sverdlinová

Už jste rozdali hodně pomoci a troufnu si říci, že jste silná nadace, která si vybudovala velmi dobrou pověst. Vaše návrhy, podněty registrují i na vyšších místech. Co se vám povedlo, na co jste jako nadace pyšní?

Už jen to, že jsme v tom roce 1997 poukázali na oblast, kde je potřeba něco dělat. Nikdo předtím dětské domovy příliš systematicky neřešil, a teď vidíte velké množství firem, které je podporují, darují finanční obnosy, vznikají projekty, které pomáhají. A fungujete to, jsou výsledky, vznikají další neziskovky, lidé se o danou problematiku zajímají a není jim to lhostejné. Těch věcí, které se podařily, je celá řada. Ale samozřejmě nejvíc jsem pyšná na nás, na celý nadační tým, že jsme za ta léta neztratili elán, entuziasmus a víru, že naše práce má smysl a dokážeme něco změnit.

 

Fotogalerie

9 fotografií

Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy