Filip Blažek: Optimista se srdcem prince i bandity

12. ledna 2017
Filip Blažek: Optimista se srdcem prince i bandity

Od doby, kdy natočil svůj pohádkový debut Nesmrtelná teta, uběhlo víc než 23 let, dnes Filip Blažek patří mezi 50 nejznámějších herců a prakticky nesleze z televizní obrazovky. Princem už zdaleka není. Momentálně hraje v seriálu Přístav a zahrál si také ve dvou sériích kriminálky Případy 1. oddělení, kterou česká kritika přijala celkem dobře, mimo jiné, na portálu ČSFD má 86 %, za což se v českém hnidopišském prostředí nemusí tvůrci seriálu vůbec stydět.

Telefon bere zřídka a e-mailovou schránku nechával, alespoň pro tento případ, nedotčenou. Když už se ale zadařilo a my se sešli, byl dobře naladěn, ačkoli momentálně neví, kam dřív skočit. „Chtěl bych se naučit víc odpočívat. Mám pocit, že jsem se za život vlastně ještě pořádně nevyležel, vždycky, když to udělám, tak mi přijde, že něco hrozně prosírám.“

Filip BlažekFilip BlažekAutor: Matěj Třešňák

Původně jste hercem být nechtěl. Ovšem už od základky se tím živíte. Co vás na té profesi vlastně tak baví?

Asi všechno. Vědomě to nekontroluju. Je to zábavná práce, která není stereotypní. Kromě jiných věcí, které mám na herectví rád, mi vyhovuje i fakt, že výsledek vidíte okamžitě. Buď vás lidé odmění potleskem, nebo ne. Občas je to vyčerpávající, musíte se učit nový a nový texty a pořád někde na něco čekáte. Do toho cítíte fyzickou únavu a stres. A když pak točíte třeba v exteriérech v zimě jen v tenké podzimní bundě, tak po přechodu do tepla okamžitě usínáte.

Tady je obecně takový trend, že vás režiséři prostě zaškatulkují, a tím to hasne. Jednou jsi princ, tak prostě zůstaneš princ.

Umíte podle scénáře poznat, jestli seriál bude dobrý, nebo špatný?

Ne. Úplně na sto procent to nikdy určit nejde, protože nikdy nemáte v ruce hotový scénář. Kolikrát do poslední chvíle třeba nevíte, s kým budete hrát. Ale i kdybyste to točila s těmi nejlepšími herci, nikdy nemáte záruku, že konečný výsledek bude dobrý. Pracuje na tom hodně lidí a ti to můžou různě ovlivňovat.

Spousta z těch nekonečných seriálů se píše v průběhu natáčení. Teprve tehdy, když se zjistí, jaká je sledovanost...

Ona celá výroba probíhá dost rychle. Na nic pořádného není čas, nikdo s vámi dlouhodobě neprobírá vývoj postavy, takže jako herci nakonec sklouzáváme k tomu hrát postavu tak, jak je nám to nejbližší a ve výsledku hrajeme všichni takový stejný normální lidi. Navíc se to tam hemží mladýma lidma, kteří jsou tam dosazeni z bůhvíjakého důvodu, například jako něčí kamarádi, což celý proces natáčení zdržuje a ve finále i devalvuje výsledek.

Jsem takovej naivní optimista, který si dodnes neumí zavolat o roli. A vím, že to tak občas prostě chodí.

Ve filmu Karin Babinské Pusinky jste si zahrál v menší roli chlápka, který donutí jednu z hlavních hrdinek k sexu. V seriálu Cesty domů jste si zase střihl roli několikanásobného vraha. Jak se vám hrají záporáci?

Obecně daleko lépe než klaďasové. Mají výhodu v tom, že si v nich můžete dovolit téměř všechno, až se kolikrát musím režisérů ptát, jestli už to není moc. Mimo jiné tu scénu v Pusinkách jsem doteď neviděl. Moje paní odmítla jít na premiéru, řekla, že mě takhle prostě vidět nechce.

A v jiných rolích jste se viděl?

Nejsem ten typ, který by pravidelně a rád vídal sám sebe na obrazovce. Když jsem ale natočil nějakou obtížnější věc, se kterou jsem si třeba nevěděl rady, tak se pak rád podívám na výsledek.

Daniel Day Lewis předvedl ve filmu Až na krev naprosto neuvěřitelný výkon. Pak si musel dát dvouletou pauzu, než natočil další film Nine a o tři roky poté Lincolna. Není možné, že ve vás hercích z rolí něco zůstává? 

Mnohokrát jsem na divadle slýchával historku o mladém herci, který dělal kliky jako o život, aby to na jevišti působilo dojmem, že je opravdu udejchanej. Jeho kolega, vostřílenej bard mu říká: „Prosím tě, vždyť to jde zahrát.“ Člověk nemusí dělat vylomeniny, jen aby něco zahrál. To je naše profese. Zároveň je samozřejmě krásný, když vám stačí natočit jeden film, který vám zajistí živobytí a zároveň vám dovolí se do role převtělit a točit nějakej čas v krásných exteriérech a fakt se věnovat jen tomu filmu. To je zážitek jako prase pro každýho, kdo má tuhle profesi alespoň trochu rád. A co ve vás zůstává? Byla tříhodinová představení, po kterých jsem seděl v šatně a půl hodiny jen koukal doblba, protože jsem byl úplně vylízanej z tý dokonalý symbiózy, dobrýho pocitu z toho, že člověk s postavou splyne. 

Nenosíte si pak role domů, že vám třeba manželka musí říct „nehraj“?

Ne. Spousta lidí mi říká, že jsem někdo úplně jiný na jevišti a jiný v soukromí.

Co všechno byste byl ochoten kvůli určité roli zvládnout? Stát se pro čas natáčení silným kuřákem nebo zhubnout 21 kilo jak to udělal Matthew McConaughey v Klubu poslední naděje?

Pokud by šlo o projekt srovnatelně kvalitní a smysluplný, udělal bych klidně obojí.

Filip BlažekFilip BlažekAutor: Matěj Třešňák

Máte nějaký zaručený mechanismus, jak se učit texty?

Mozek se dá na zapamatování textů vycvičit, takže já s tím nemám výrazný problém. Texty si různě zvýrazňuju a potřebuju na to samozřejmě klid. Když se občas učím do noci texty, které po natáčení zase musím pustit z hlavy, a pak večer ještě hraju, bývám někdy tak zblblej, že mi začnou slova přeskakovat nebo se spojujou konce a začátky vět. Výsledkem jsou takový matlanice, který jsem se za ta léta naučil říkat suverénně s vážnou tváří. Jenom se vždy modlím, aby další věta byla v pohodě (smích). Jeviště je totiž, jak se říká, údolí sviní. Takže tím vždy náramně pobavím kolegy, kteří si na mě smlsnou.

Mám divadlo hrozně rád a vždycky jsem se snažil přistupovat zodpovědně a dát do nich veškerou energii.

A co aktivní odpočinek? Před rokem jsme se bavili o tom, že rád sportujete, konkrétně, že se věnujete thajskému boxu. To stále platí?

No to je mi právě úplně trapný o tom mluvit, protože jsem tam od té doby skoro nebyl. Když zrovna netočím nebo nehraju v divadle, snažím se věnovat svým dvěma dcerám a především té roční, která teď dělá spoustu pokroků. A zatím se mi nepodařilo to všechno skloubit dohromady, což mě štve, protože jsem si při tomhle sportu vždycky tak krásně vyčistil hlavu.

Filip BlažekFilip BlažekAutor: profimedia.cz

Jedno období jsem trénoval aktivně. Než si to člověk osvojí, tak vás pak po tréninku bolí úplně všechno. Při sparingu daleko víc zapojujete celé tělo i mysl, pracujete s vlastním egem i s egem vašeho protivníka. V zápalu toho boje, jak do vás někdo řeže, dochází k tomu, že si chcete fakt bouchnout a vlastně se dokážete celkem v pohodě přenést i přes opravdu velkou bolest. Druhej den ale třeba začnete kulhat, jak vás rozbolí noha, kterou jste si při boji narazil. Pořád mám taky motorku, veliký Enduro, na kterou občas sednu. Teď mě třeba čeká cesta na Sicílii, ale jsem tak jetej, že doufám, že to přes tu únavu dám.

Článek připravila redakce časopisu ForMen.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy