Zdroj: Zdroj: Aneta Zimová/Hana Knížová (archiv Janji Prokić)

Šperkařka Janja Prokić: Potřebovala jsem vystoupit ze tmy

Jedna z nejvýraznějších tuzemských šperkařek Janja Prokić má v sobě mnoho protikladů. Třicet let žije v Praze, ale teprve nedávno dokázala zapustit kořeny. Je hodně společenská, ale nutně potřebuje být dlouho sama, miluje tmavé interiéry, nicméně skrze svou tvorbu hledá světlo. To se týká zejména nejnovější kolekce Jiskra, kterou (a nejen ji) můžete v rámci jedinečného pop-upu ještě tento týden zhlédnout v ateliéru designových svítidel Bomma. Spojení Janjiných překrásných šperků s unikátními interiéry a prvorepublikovou avantgardou bytu v kubistickém domě Diamant se rovná kulturnímu zážitku. A pokud to nestihnete, můžete se těšit na obchod, který Janja Prokić chystá. Co o něm prozradila?

Vaše aktuální kolekce se jmenuje Jiskra a má symbolizovat světlo, které teď všichni potřebujeme. Co konkrétně vás k této myšlence dovedlo?

Osobně jsem moc nezvládala období pandemie. Měla jsem pocit, že jsem přestala žít, a bylo to pro mě hodně náročné. Teď mi navíc přijde, že se schází jedno psycho s druhým. Covid pořád nemizí, válka na Ukrajině trvá, do toho šílená vedra a požáry. Řekla jsem si, že buď všichni spácháme sebevraždu, nebo se s tím množstvím tlaku musíme naučit pracovat. Podle mě si člověk musí najít něco, co ho v životě těší, a soustředit se na to. Kolem nás se děje tolik hnusných věcí, že když jim budete soustavně věnovat pozornost, propadnete se do černé díry. Pro mě osobně bylo tedy důležité najít v sobě to pomyslné světlo, přestože je doba těžká. 

TIP NA VIDEO: Podívejte se, jak vypadá pop-up Janji Prokić v Ateliéru Bomma

Video placeholde

Jak se tahle myšlenka odráží v kolekci konkrétně? Navenek působí spíš tmavým dojmem.

Kolekce vznikla jako unisexová, z tohoto důvodu jsem volila tmavší kameny, které jsem ale vybírala podle symboliky – černý spinel a tmavě modrý topaz představují nalezení vnitřní síly. Hodně jsem řešila tvarosloví. Teď v Bommě prezentuju část kolekce, která je stříbrná porutheniovaná, v chystané prodejně bude k dispozici i zlatá verze s odlišnými kameny. Myšlenka je taková, že aby člověk mohl svítit, musí nalézt svou vnitřní sílu. 

Byla pro vás doba pandemie v něčem sebeobjevná?

Extrémně. Jsem zvyklá pohybovat se mezi lidmi, hodně cestuju, ráda chodím na výstavy, do divadla, na večeře i do barů, i když jsem abstinent, a najednou jsem o tohle vše přišla. Odstěhovala jsem se tedy se psem na chalupu. Samota a klid, které jsem získala, způsobily, že jsem najednou vnímala i pocity, na které předtím nebyl prostor nebo čas – ať už nějaké bolení, nebo svoje psychické pochody, které nebyly vždycky fajn. Bude to znít jako klišé, ale musela jsem se naučit být sama se sebou a zjistit, co jsem zač.

Tohle se často přisuzuje extrovertům…

Nemyslím si o sobě, že jsem extrovert. Být společenská je součást mé práce a nejšťastnější jsem opravdu sama na chalupě se psem bez telefonu. Mám velmi málo blízkých přátel, a byť komunikativní jsem, přímo za extroverta se nepovažuju.

Možná ambivert, který má v sobě obě složky? 

To nejspíš budu, protože když tvořím, tak potřebuju být sama – nenávidím, když tam se mnou někdo je. Mám to tak odmala. Dokážu být sama se sebou, ráda sama i cestuju, ale něco jiného je připouštět si opravdu všechno a nemít možnost externího rozptýlení ve stylu „je mi smutno, tak si zajdu do kina“. To nám covid upřel a v tom to bylo hodně jiné, než když se rozhodnete odjet sám na cesty.

Jak vám nyní vyhovuje návrat do starých kolejí? Spousta lidí řeší, že to pro ně není úplně komfortní. 

Vůbec ne, nechci! Vadí mi ta přehnaná socializace a vlastně nechápu, proč bych měla mít každou chvíli nějaké schůzky, tolik pracovat nebo pořád se tak usmívat. Jsem opravdu ráda, že se začalo žít, vůbec nechci zpátky covid, ale rozhodně nechci zpět ani svůj život před ním. Co chci, znovu dělám, takže chodím do divadla, do kina, na večeře a do galerií, ale už si nepřipouštím, že musím každému vyhovět nebo všechno stihnout.

V rozhovoru pro ČRo jste řekla, že jste byla zvyklá na sebe vyvíjet tlak. To už tedy nemáte?

Teď, když připravuju obchod, vyvíjím na sebe enormní tlak a musím říct, že jsem se dostala i do fáze, kdy jsem celý víkend brečela. Já se na to samozřejmě těším, ale ten projekt, co jsem si vymyslela, je docela velký. Nemělo by totiž jít jen o obchod, měl by tam být i salónek pro privátní prodej a galerie volného umění, kde bych chtěla pořádat výstavy a prezentovat umění, které sama sbírám, nebo lidi, které podle mě stojí za to prezentovat. Navíc jsem se rozhodla, že to celé budu navrhovat sama, takže… jsem to prostě přehnala. Ale teď už se to klube, už je mi líp a moc se těším. Ano, po covidu mi není blbé někomu říct, že nemám náladu jít třeba na večeři. Ale pracovně na sebe vyvíjím tlak pořád a myslím si, že to takhle asi se mnou bude vždycky. 

Prozradíte už nyní, kde plánujete otevřít?

U Lužického semináře 11. Obchod bude sice u Karlova mostu, ale rozhodně nebude sloužit jako lákadlo pro turisty. Nebudou tam dveře dokořán, nebude tam nahlas vyhrávat hudba, naopak je pro mě důležité zachovat artový přesah. I interiér bude velmi specifický. První výstavu v obchodě budou mít Michaela Čapková a Tereza Příhodová, které budou reagovat na moje téma světla, jež by mělo prostoupit celý prostor. Zajímavé také je, že světlo pro každého znamená něco jiného. Pro někoho je to třeba slunce, pro mě plamen. 

Pojďme k vašim začátkům. První kolekci šperků pod značkou Janja Prokić jste představila v roce 2011, ale já mám pocit, že jsem vaše jméno registrovala už dříve. 

První šperky jsem vyráběla z moduritu a z fima, když jsem ještě chodila na gympl. Tehdy jsme měly s kamarádkou značku Bobule Corporation. První rozhovor, kde jsme vysvětlovaly, proč děláme kytičky, zvířátka a houby, jsme dávaly Elle v Café Imperial, což byla tehdy ještě totálně zahulená díra. Potom jsem šla na AVU, kde jsem začala tvořit ptačí hlavy, které jsem prodávala u Kláry Nademlýnské. Následně jsem odjela do Francie a rozhodla se, že si udělám intenzivní šperkařský kurz, to jsme v roce 2010–11. Moje první kolekce Lure vznikla v rámci tohoto kurzu. Na AVU jsem studovala nejdřív malbu, pak sochu u Kurta Gebauera. Po tomhle kurzu jsem se ale definitivně rozhodla, že mě baví šperk a že už nechci vyrábět jen z moduritu. Šla jsem tedy na stáž k Evě Eisler a už jsem zůstala. 

Ona má úplně jiný styl než vy, dostalo se vám podpory?

Totálně, byla skvělá! Miluju ji, ji i Kurta. Kurt byl člověk, který mi řekl, že je v pohodě, že chci dělat třímetrové třpytivé lišky. Pak jsem přišla k Evě a ta mi řekla, že kdyby jí tohle někdo ukázal před deseti lety, tak se s ním nebude ani bavit, ale že je to pro ni také posun, vlastně ji to baví a že to prostě respektuje. 

A jak se chytly první zákaznice? Dnes jsou výrazné šperky trend, ale v roce 2011?

Rozhodla jsem se, že se přihlásím na Designblok. Ale protože jsem neměla peníze a líbilo se mi, co dělá Nasťa Aleinikava, oslovila jsem ji, jestli bychom tam nešly spolu. Takže jsme tam každá vystavily svoji práci a rozjelo se to. Bylo to hned.

Takže Češky byly připravené na takto výrazné šperky?

Na malou Srbku a malou Bělorusku? Ano! Protože tady nic takového nebylo. Vlastně tu dodnes až na výjimky převažují minimalistické věci. Hodně se to ale posunulo i díky sociálním sítím, kdy lidé začali sledovat, co se nosí ve světě, a zjistili, že existuje něco jiného než rovný kroužek.

Když se dívám na deset let starou kolekci Flowers, kde mimo jiné pracujete se žlutým zlatem a perlami, říkám si, že jste předběhla dobu minimálně o pět let. 

Nebo jsem v roce 2018 představila kolekci Homa s pečetními prsteny a ty se začaly prodávat až teď. Já se totiž nikdy neřídím žádnými trendy, ale tím, co bych já sama chtěla nosit a co mi připadá zajímavé. Takže všechno, co jsem vyrobila, jsem vlastně dělala pro sebe a přijde mi to naprosto v pořádku.

Jak se na svou práci díváte zpětně? Míváte tendenci být na sebe přísná, anebo to berete jako samozřejmý vývoj?

Tenhle pocit se dostaví do pěti minut poté, co něco vyrobím. Nejdřív si řeknu „Jé, to je hezké!“, ale po chvíli už mi to připadá úplně nanic a chci to předělat. Bývám strašně kritická – k sobě, ale i k ostatním. 

Znamená to, že si nevěříte?

Vždycky, když představuju novou kolekci, bývám extrémně nervózní. Před Designblokem zvracím, mívám průjem… Nic na tom nemění ani zkušenosti nebo předchozí ocenění. Nevím, jak to mají ostatní, ale já s každou kolekcí začínám od nuly a nedokážu předvídat, jestli se bude líbit. Vždycky se navíc snažím, aby každá kolekce byla jiná, není to tak, že vezmu něco, co funguje, a jen to rozvíjím. 

Stává se vám, že máte nápad, ale bojíte se začít?

Spíš mám témata, která bych potřebovala zpracovat, ale mám vůči nim obrovský respekt – třeba Egypt. Už se na to chystám šest let a nevím, jestli někdy seberu odvahu začít. Také miluju motiv srdce, ale i to je ošemetné, protože uchopit ho jinak a dobře je nesmírně těžké. Ale myslím, že je potřeba nad tím takhle přemýšlet. Proč by jinak mělo vzniknout další nové srdíčko? Jedině, že bude jiné.

Když si někdo objednává originální šperk, vyžadujete, abyste měla volnou ruku?

Můj přístup je takový, že mě zajímá, proč to ten člověk chce, proč to chce ode mě a co ta věc pro něj má znamenat. Pak se snažím vymyslet šperk, který pro něj bude jako talisman, protože já věřím, že nás šperky nejen zdobí, ale především nám dodávají pocity.

Takže si ráno výběrem šperků navozujete náladu?

Samozřejmě! Ráno se nejdřív obléknu a pak si řeknu, co mě ten den čeká, a podle toho si vyberu šperky. Někdy mám náladu mít na každém prstě kilo zlata, protože zlato absorbuje negativní energii. Šperky ale také hodně vnímám skrze kameny, protože věřím, že každý něco symbolizuje.

Pocházíte z Bělehradu, odkud jste se s rodiči do Prahy přestěhovala v devíti letech. V jednom rozhovoru jste řekla, že vám trvalo skoro třicet let tady zakořenit, což znamená, že jste musela zakořenit až v poslední době. Čím to bylo?

Ano, konečně jsem pochopila, že můj domov je tady, a to konkrétně na té chalupě v Lužických horách, kterou jsem si pořídila před pěti lety. To bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že se někde cítím jako doma.

V těch devíti letech jste prchala s rodiči před válkou v Jugoslávii. Pamatujete si to?

Nezlobte se, ale o tomhle se nechci bavit, ze to pro mě příliš osobní a citlivé.

Dobře. A prozradíte, jaké pro vás bylo vyrůstat v devadesátkách v Praze?

Podle mě v pohodě (smích). Z občanské války jsme se přestěhovali rovnou do divokých devadesátek. Dokonce jsme bydleli na dohled od místa, kde zastřelili Ludviku Jonákovou. Ale zas tak jsem to nevnímala. Bydleli jsme v paneláku, učili jsme se česky, rodiče se tady snažili nějak žít. 

Plánovali zůstat natrvalo?

Myslím, že máma ne, ta se vždycky chtěla vrátit, ale táta byl rád, že odtamtud vypadl. 

Jakou roli hrály šperky ve vašem dětství? Máte nějakou vzpomínku na rodinnou šperkovnici?

Pamatuju si, že babička měla náušnice, které mě docela iritovaly. Byly to takové zkřivené ovály a v nich se kinklala Kleopatra. Ještě měla zlatý zub a já jsem vždycky chtěla zlatý zub – ještě před pár lety, přišlo mi to hrozně cool. Můj tehdejší kluk mi ale řekl, že jestli si ho nechám udělat, tak se se mnou rozejde – stačí, že mám na každém prstě obrovský zlatý prsten. Máma má vyoperovanou štítnou žlázu a vybavuju si řetízek se srdíčkem, který jí ležel přímo na té jizvě. Od dědy jsem také dostala takový malý prstýnek se třemi zirkonky. Ten stále mám a mám ho hodně ráda. A dlouho jsem nosila náušnice s perlou a malým briliantem, které jsem dostala od mámy k osmnáctinám. 

Pro lidi bývá doslova tragédií, když ztratí velmi osobní šperk. Máte nějaký, který je nenahraditelný pro vás?

Velkou vazbu mám na prstýnek od svého bývalého kluka, kterého beru jako součást rodiny, i když už nejsme partneři. A pak by mě mrzelo, kdybych přišla o ten prstýnek od dědy. Mám také krásný mosazný prsten, který jsem dostala od jedné z máminých nejbližších kamarádek. Už je sice celý zmuchlaný a zdevastovaný, ale je starosrbský, dělaný filigránskou technikou.

Inspiruje vás srbská kultura při tvorbě?

V lednu jsem byla v Bělehradě ve folklorním muzeu a byla jsem překvapená, jak jsou ty moje věci vlastně jugo. Aniž bych to věděla a usilovala o to, ale asi nějak podvědomě. Krev zkrátka není jen tak. Tam se také hodně pracuje se symboly. Typické jsou třeba ponožky s různými ornamenty nebo různě tkané koberce se specifickými symboly, jejichž výrobní technika se předává jen ústně. Mají lidem přivolávat do domu štěstí, peníze nebo ochranu. 

To mě zaujalo, když jsem přišla do Bommy. Vaše kolegyně mě hned upozornila, ať si nepokládám batoh na zem a že mi to Janja jako správná Srbka vysvětlí.

Ano, v Srbsku taška položená na zem znamená, že nebudete mít peníze.