Holka z reklamky na léto zavírá dveře kanceláře a vyráží na prázdniny!

Holka z reklamky na léto zavírá dveře kanceláře a vyráží na prázdniny! Zdroj: Zrzka od vedle

Sama na vandru: Příště si místo očekávání zabalím náhradní ponožky

O tom, jak se stalo, že trochu nedobrovolně vyrazila sama na vandr, psala Holka z reklamky minulý týden. Chaotickým odjezdem směr Sudety ale dobrodružství teprve začalo…

Doběhla jsem na vlak a vyrazila směrem k polským hranicím. Čím blíže Sudetám jsem byla, tím fantasknější spolucestující jsem začala potkávat: přes skupinky opilých puberťáků jedoucích domů z víkendového festivalu až po chlapíka, který uprostřed vagónu zpíval písně od kapely Kryštof s takovým nasazením, až ani jedno oko nezůstalo suché. Suché jsme ostatně nezůstaly ani my s čubou. Za to ale mohl slejvák, který se spustil přesně v momentě, kdy jsme vystoupily z vlaku v cílové destinaci. „Teď už nemůžeme couvnout,“ snažila jsem se nás obě motivovat a rázně jsem vykročila špatným směrem.

TIP NA VIDEO: 4 nápady na červencové výlety po Česku

Video placeholde

První den byl skutečné utrpení. Cyklostezka střídala cyklostezku a jediným světlým bodem bylo finálové večerní stoupání do neočekávaného krpálu. V ten moment se totiž zvyšovala pravděpodobnost, že mě klepne pepka a budu moct jet domů. Nadšení z výletu jsem si zřejmě zapomněla přibalit. Šance, že bychom se nějak kouzelně ocitly doma, se spíše rozplývaly, takže s blížící se tmou přišel i čas na postavení stanu. Místo, kde přespat, jsem si raději našla už předem – přece jen to pro mě byla nejobávanější část výpravy. Louka uprostřed Černého lesa zněla v pohodlí bytu jako dobrý nápad, realita ale byla poněkud jiná. Černý les totiž svůj název nezískal pro nic za nic. Otočit jsem se ovšem nemohla: moje nervová soustava už by znovu procházku touhle stezkou hrůzy nezvládla. Nezbylo mi nic jiného než rozbít minitábor a doufat, že ovčanda usne dřív, než začne les vydávat zvuky, na které by mohla vrčet. Podařilo se. Dobrou noc a na viděnou s ranním deštěm.

Někdy těsně před svítáním mě probudilo dunění hromů. Protože bouřky nepatří mezi moje strachy, klidně jsem se převalila na druhý bok a spala dál. Brzy dorazil déšť a vytrvale bubnoval do stanu. Nálada i morálka pomalu klesaly. Když konečně dopršelo, zjistila jsem, že na druhé straně louky sídlí maličký dětský tábor. Zatímco jsem si v něm doplňovala pitnou vodu, přítomné ženy mě počastovaly uznalými pohledy, že stanuju sama – ony by se prý bály, kdyby se kousek od jejich stanu takhle nad ránem jelen rval s laní. Vzpomněla jsem si na ranní „hřmění“ a byla vděčná za svoje dlouhé vedení a neznalost. Tábornice se se mnou rozloučily konstatováním, že dokud člověka něco nebo někdo nenapadne, není důvod se obávat – a pak už to nemá smysl.

Stan jsem sbalila rekordně rychle a svižně zamířila co nejdál od Černého lesa. Ten jsme s čubou skoro proběhly a zvolnily jsme až v první vesnici. Konečně přišla na řadu vytoužená kofola a méně vytoužené ošetřování prvních puchýřů. Vrstevnice v mapě slibovaly, že pohoda končí a je čas zamakat. Člověk by čekal, že při takovém výšlapu na horské hřebeny dostanou zabrat hlavně nohy a zadek, ale chyba lávky. Kvůli pravidelným přeháňkám mě bolely hlavně ruce – neustálé sundávání a nandávání plně naložené krosny, abych si mohla obléknout nebo zase svléknout bundu, se ukázalo jako dost náročná disciplína. Pláštěnka totiž zůstala doma hned vedle zmiňovaného nadšení. Největší déšť dne jsem přečkala v přístřešku na rozcestí. Jako odměnu za všechny výškové metry si tady pro mě štěstěna připravila hodinku ve společnosti půlky královéhradeckého kraje a snad celé mateřské školky. Vytoužený klid, za kterým jsem vyrazila z Prahy, nikdy nebyl vzdálenější.

Déšť zmizel tak rychle, jak se objevil, a já došla na předposlední stanoviště dne. Hora Šerlich je oblíbený turistický cíl jen kousíček od Velké Deštné. Na jejím vrcholu si můžete dát ne moc dobré kafe a užít si ještě horší výhled do řady smrků. Každopádně, z lesů po dešti stoupala pára, čuba byla unavená, a tím pádem hodná, a já si ke kávě otevřela knížku, kterou jsem už druhý den táhla s sebou. Tohle byl ten moment, na který jsem čekala. Jestli byl první den utrpení, druhý mi to všechno vynahradil… Asi na dvě minuty. Pak si totiž k mému stolu přisedl jistý pán a jen mluvil a mluvil. Byť jsem se kvůli němu ke knize vůbec nedostala a po třetím pozvání na přenocování u něj v kempu už byl mírně otravný, nezlobím se. Nebýt jeho, tak bych nad tím kafem seděla do tmy. Takhle jsem ho do sebe hodila na ex. Posbírala jsem zbytky energie, vyrazila dál a našla perfektní místo na spaní. Útulna přímo na Deštné, odkud je ráno vidět krásný východ slunce, ode mě dostává pět hvězdiček z pěti.

Třetí den ráno, když jsem snídala v úplném tichu a klidu, jsem usoudila, že velká očekávání od vandru o samotě, která jsem si nesla v krosně posledních 50 kilometrů, jsou hrozná blbost a místo nich bych si příště měla přibalit spíš náhradní ponožky. Jiné prozření nepřišlo. A jak jsem tak hloubala nad nesmrtelností chrousta, rozhodla jsem se upravit trasu a vyrazit na nejbližší nádraží. Domů jsem sice dorazila o den dřív, než jsem plánovala, ale když jsem přišla, už na mě čekala teplá večeře a pyšný chlapec. A to je nejvíc.