Sama na vandru: Jak jsem se odhodlávala vyrazit na sólo trek do hor

3 min čtení

3 min čtení

Vyrazila jsem sama na vandr, nebo také na trek, chcete-li. A protože jsem četla spoustu článků a viděla spoustu videí a fotek od lidí, kteří se vydali na pochod přírodou sami, měla jsem s sebou v batůžku sbalená velká očekávání a hodně náplastí. Vezmu to ale popořadě.

První myšlenky na tuhle mou cestu se objevily asi před třemi až čtyřmi roky. Tehdy jsem si začala budovat vztah k přírodě – i díky vizi, že když půjdu dost daleko lesem, tak tam nepotkám moc lidí a odpočinu si od pražského ruchu. Záhy jsem ale zjistila, že jsem královna všech sralbotků, strašpytlů a poseroutků a sama v lese se bojím i v pravé poledne. A tak mě napadlo, že mít psa – odvážnou fenu, která by mě hlídala – mohla bych do přírody vyrážet i na několik dní! Na tenhle svůj nápad jsem zapomněla a dál chodila sama nanejvýš do Stromovky. A na vandry jedině s partou kamarádů.

TIP NA VIDEO: Kam na trek? Zkuste třeba Slovensko!

Pak jsem ale dostala knihu o nejkrásnějších trecích světa a začala jsem sice bázlivě, ale o to častěji uvažovat o pěším putování po Skotsku, možná Slovinsku a nebo třeba po Švédsku. Chtěla jsem vyrazit sama, abych mohla jít svým tempem, zastavit, kde by se mi líbilo, a užívat si ticho a výhledy dle libosti. Jenže jak to udělat, když i Divoká Šárka ve vás budí respekt? Na to jsem nepřišla.

Před rokem a půl jsem si pořídila psa. Je to odvážná čuba, která mě chrání vlastním tělem. Hlavně mě tedy chrání před sušeným masem a polštářky na gauči, ale to se časem vytříbí. Vedle téhle mojí čuby jsem se hodně naučila. Ani nevím jak, a lesy už mě neděsí. Jak máme volnou chvíli, vyrážíme pryč za hranice Prahy, do houštin a k rybníkům, protože tam je ovčanda nejšťastnější. Zatímco ona chytá na polích myši, já si obrušuju hrany. Nebudete tomu věřit, ale když jdu teď v noci na záchod, tak už se vůbec nebojím!

Asi před měsícem nebo dvěma jsem si najednou vzpomněla, že už mám hodně dlouho touhu vyrazit sama na vandr. V hlavě se mi začal rýsovat jasný obrázek. Musí to být po Čechách, protože ovčandu do letadla nepropašuju a auto nevlastním. Musí to být dobře dostupné vlakem, protože autobusy jsou klaustrofobní a páchne to v nich – ale zase ne příliš dobře dostupné, aby tam nebyla celá Praha. Na trase nesmí být moc velké převýšení, protože jsem líná, ale zase nechceme rovinku, protože tam by bylo příliš cyklistů. Musí tam být záchytné body civilizace, abychom mohly načerpat energii nad půllitrem Kofoly, ale zase ne příliš civilizace, abychom neztratily morálku a neskončily ve vinném sklípku. Najít tu správnou trasu prostě nebylo vůbec jednoduché. Ale podařilo se a my byly připravené vyrazit do Orlických hor.

Den před odjezdem se mi ale až podezřele jasně začaly zjevovat indicie, proč bych nikam vyrážet neměla. Tak prvně: moje stará krosna byla špatná – bez zádového systému, pláštěnky, byla stará a potrhaná. Batoh, který zrovna testovala čuba, jí taky vůbec neseděl a přece jí, chudákovi, nezničím záda kvůli svému rozmaru. Jako druhý problém se mi jevila předpověď počasí: stanovat v bouřce někde v lese mě úplně nelákalo.

S těmihle starostmi jsem se u snídaně rozhodla svěřit chlapci. Čekala jsem pochopení a politování, ale místo toho se mi dostalo jen hlasitého odkašlání. „Já věděl, že se z toho vykroutíš. Jsi posera a lenoch,“ sdělil mi suše. A tak nezbývalo než obvolat několik obchodů, abych zjistila, ve kterém zvládnou mít ještě ten den k vyzvednutí novou krosnu. Není cesty zpět, hrdost mi nedovolila nevyrazit.

Hned ráno druhého dne jsme s čubou vyrazily. Jak už je zvykem, zaspala jsem. S prázdným žaludkem, mokrými vlasy a batohem o 5 kilo těžším, než by mi bylo milé, jsme doběhly vlak a naše velké dobrodružství začalo. O tom, jak probíhalo, zase příští týden.