V březnu vám padne do oka Neapol, koupíte letenky, pak se tři měsíce těšíte na výlet – a najednou je den odletu. Pas je ztracen v nenávratnu, v práci všichni něco potřebují a kamarád, co slíbil pohlídat psa, pro jistotu neodepisuje. Holka z reklamky tentokrát barvitě líčí, jak se s přítelem vypravovali do Itálie.
Myslím, že venku bylo zrovna strašně ošklivo – jak už to tak na začátku března a v dramatických popisech děje bývá – když na mě na Instagramu vyskočila kamarádova fotka z výletu do Neapole. Načasování to bylo vskutku perfektní; zrovna mě štval přítel, pes i práce a myšlenka na prosluněnou Kampánii mojí morálce úplně nepřidala. Ten večer jsem věnovala googlování článků a cestovatelských vlogů, a byť jsem se fakt snažila, nepodařilo se mi přijít na důvod, proč jsem se tímhle kouskem Itálie ještě neprojedla. Vždyť Neapol je kolébkou pizzy!
TIP NA VIDEO: Kam na letní dovolenou? Stačí zajet na Vysočinu, tam je taky pěkně!
Nedalo se nic dělat – sladila jsem chlapcův kalendář se svým a s prsty umaštěnými od pizzy Hawai z hladového okna z vedlejší ulice jsem koupila letenky. Už jen tři měsíce a poletíme na výlet! Je čas na oslavný tanec!
Tři měsíce utekly jako voda a zítra touhle dobou už budeme na letišti. Jsem nadšená – je úplně jedno, jak často, kam a na jak dlouho jedu, vždycky se ve mně probudí malý nadšenec cestovatel, co nemůže dospat. Malý obláček na azurově modrém nebíčku tkví v tom, že kamarád, který slíbil hlídání psa, neodepisuje. V korporátu zrovna všichni něco chtějí a po čtvrtém zašantročení pasu už opravdu nevím, kam jsem ho naposledy založila. Nic z toho ale nemůže zastínit fakt, že za 26 hodin budeme vystupovat z letadla. Nemáme plán, nevíme, kde budeme spát a jíst. Dobrodružství!
A teď se přesuneme do současnosti – do dne odjezdu. Za tři hodiny letí letadlo, začínám panikařit, ale nedávám to na sobě znát – to se přece na callu s klientem nehodí. Do těch třech hodin potřebuju nacpat: zpacifikování kuchyně, protože jinak nás špinavé nádobí za dobu naší nepřítomnosti stihne vystěhovat, sbalení batůžku, odevzdání psa chůvám, cestu přes celou Prahu. A taky potřebuju najít ten pas.
Tím bych ostatně – vzhledem k tomu, že občanku jsem ztratila už dávno – měla začít. Celý proces dost stěžuje, že ho musím skrývat před chlapcem, jinak by se mi posmíval, že jsem bordelářka. Takovou pravdu odmítám snášet. Po chvíli se mi daří zdvořile a nenásilně ukončit call uprostřed kolegovy věty slovy: „Já už ale OPRAVDU musím jít, jinak mi to uletí!“ Následně nacházím chlapce, jak si na gauči v klidu pije kafe a na moje hektické funění prakticky nereaguje.
Nějakým zázrakem sbalíme všechno, co je na seznamu. Můj pas je nalezen – chlapec ho raději už předchozího večera sbalil k době do batohu, což si beru osobně. Psa odvážíme i s granulemi a návodem k použití a na letišti si nad předraženou Plzní stíháme zabookovat i ubytování na první noc. To je navíc skoro levnější než zmiňované pivo. Zdá se ale, že danému hostelu cena na kvalitě nijak neubírá – i když je možné, že kromě reklamní slepoty už mám po letech low cost cestování i slepotu na šváby, těžko říct.
Nasedáme do letadla a zítra ráno začne to pravé dobrodružství! I když nízkonákladové lety jsou takové vzdušné tramvaje s mastnými tyčemi, opilými a hlučnými blbečky a s lidmi s respirátory pod nosem. Takže dobrodružství ve skutečnosti začíná právě teď, a tak se usmívám víc než všechny letušky dohromady. Letíme!
