Holka z reklamky zahájila léto výjezdem na vodu. Sice vyrážela s bolestí břicha, zpožděný vlak ji donutil stanovat za benzinkou a psice jí tepala nervy neustálým pískáním, ale i tak to bylo fajn. Není totiž nic, co by nespravilo šest litrů piva.
Mám za sebou letošní první vodu a ještě teď, dva dny po návratu, když sedím v pohodlí tramvaje a sumarizuji zážitky, jsem skrznaskrz zmrzlá. Trochu se bojím, že až do mě na přestupní stanici někdo vrazí, prostě mi odpadnou končetiny a se zvonivým cinkáním se roztříští na miliony kousků. Když to ale vezmu kolem a kolem a vynechám, že se mi v obou rukách někde mezi kostmi a vazy usídlila palčivá bolest, tak to bylo docela fajn. Teda… pokud vynechám ještě pár dalších bodů.
Že je všechno špatně a já mám zůstat v pohodlí na gauči, jsem měla pochopit už doma před odjezdem. Indicií jsem k tomu měla poměrně dost: hodinu před odjezdem jsem nebyla sbalená, neměla jsem nakoupené jídlo, pracovní mailbox se nechtěl utišit a kapky na bolest jsem do sebe kopala po panácích – v životě ženy jsou dny, kdy má být opečovávaná a zásobená těmi nejlepšími čokoládami.
Čokoládu jsem si sice nestihla koupit ani do vlaku, ale zas jsem měla v batůžku 6 litrů piva. Nechtějte vědět, kolik v Žabce stojí plastový Braník. Mně při pití trochu zhořkl v puse.
Je důležité dávat si drobné, dílčí cíle, a tak mě fakt, že jsem ten vlak nakonec stihla, měla s sebou skoro vše potřebné a ještě pár hloupostí navíc, na chvíli uklidnil. Záhy jsem si ale měla všimnout, že jsem přes vlastní bolavé bříško a mizernou náladu přehlídla náladu mojí slečny psice. Pokud já byla mrzutá, ona byla vyloženě rozčílená. Narvané nádraží, typický vlak Českých drah zaseknutý někde v polích a prodlužující se zpoždění jsou nekomfortní pro všechny. Natožpak pro ty, kteří v davu lidí vidí jen na cizí zadky, na čumáčku mají košík a jejich panička je příjemná asi jak rozpálený chodník v létě. A to chudák psice ještě nevěděla, že příští dva dny bude klepat kosu v lodi s přísným zákazem lovení kachen.
Zmíněné dráhy nezklamaly, a tak nám poslední spoj do cílové stanice ujel bez náhrady škody. Výhodou je, že jsem si díky tomu mohla ze svého bucket listu vyškrtnout stanování v lesíku za benzinkou a spaní v ostružinách. Druhý den ráno se nám podařilo vyzvednout lodě, složit věci do sudů, nalodit se bez pádů do vody… A po sto metrech se rozloučit s prvním plavidlem. Jeho posádka totiž zjistila, že její pes nenávidí vodu, lodě, vlnky a všechny podobné adrenaliny.
Po počátečních peripetiích nicméně konečně přišel čas a prostor pro trochu odpočinku a zpomalení. Hlavně tedy proto, že řeka stála tak, že vlastně spíš tekla proti proudu, a slečna psice odmítala pomoct pádlovat. Na moje spílání, že je třicetikilové lákadlo na klíšťata, požírač granulí a budižkničemu, reagovala akorát zívnutím. K naší velké pýše a radosti se ale stihla od psa nevodáka naučit pískat. Kromě zimy a stojící vody jsme se tím pádem potýkali ještě s neustálým, vysokým a intenzivním zvukem, který nešel umlčet na déle než minutu.
Po první lahvi piva jsem tento zvuk identifikovala jako inverzní psonar: čím dál byly ostatní lodě, tím intenzivnější a vyšší zvuk psonar vydával. Po další lahvi piva už jsem tuhle nedomyšlenou psí vychytávku vyložila z lodi s oznámením, že pokud budu tenhle zvuk poslouchat ještě minutu, tak mi vybuchne hlava. Prakticky okamžitě ovšem v řece došla voda, my uvízli na kamenech – což se mělo stát ještě mnohokrát – a spokojená psice se vydala na břeh vyráchat se v bahenních lázních. A zatímco mi přítel trpělivě vysvětloval, že skutečně musíme psici znovu nalodit – primárně kvůli čipu s mým jménem, sekundárně proto, že ji milujeme – nám všichni ostatní znovu ujeli.
I tak to ale nakonec skončilo dobře. Zbytku skupiny se podařilo najít krásné místo na kempování, já se usmířila s psicí, dopila třetí láhev piva a šla spát s příslibem toho, že druhý den bude lepší. Protože bude poslední.
