Na 5. července 2022 připadá zajímavé módní výročí – před šestasedmdesáti lety se totiž světu představily bikiny. Dvoudílné plavky byly v té době už standardem, neodhalovaly ovšem tolik ženské kůže jako čtyři trojúhelníčky spojené tenkými šňůrkami. Než se z nich stal hit, byl z toho i pořádný skandál.
Poválečná Francie se chtěla především bavit. Euforie z osvobození nebrala konce a zasáhla i módu, ve které se začaly projevovat různé tendence. Vedle Christiana Diora, který oprášil tradiční ženskou siluetu přesýpacích hodin a vrátil do hry rozmařilou opulenci v podobě kostýmku New Look, se začaly projevovat první známky budoucí sexuální revoluce. Je nasnadě, že u zrodu dámských bikin stáli rovněž Francouzi – prvním byl Jacques Heim, druhým Louis Réard, který nakonec autorství za vynález bikin vybojoval pro sebe. Heim byl sice první, ale trefil se do doby, kdy ženy na odhalující dvoudílné plavky ještě nebyly připravené; psal se rok 1932, když představil roztomilý model s volánky. V červnu 1946 to zkusil znovu, tentokrát své plavky nazval Atome a inzeroval je jako nejmenší koupací oděv na světě.
TIP NA VIDEO: Jak se měnily plavky v průběhu století?
Jenže záhy do hry vstoupil Louis Réard, původní profesí stavební inženýr, který před válkou převzal matčin podnik se spodním prádlem. A přinesl plavky, které byly ještě menší než nejmenší koupací oděv na světě (stejnými slovy je i promoval). V podstatě se jednalo o čtyři trojúhelníčky, které spojovaly tenké šňůrky. Není divu, že měl Réard problém najít modelku, která by si něco takového veřejně oblékla. Nakonec mu na tuto nabídku kývla Micheline Bernardini, tanečnice z pařížského kasina, která byla zvyklá vystupovat i nahá. Dne 5. července 1946 Bernardini zapózovala v bikinách na pařížské veřejné plovárně Piscine Molitor a okamžitě z toho byl hit, zejména mezi muži. Modelka a tanečnice pak obdržela na padesát tisíc dopisů.
Louis Réard své plavky nazval bikini (v češtině bikiny) podle atolu Bikini, kde byl pár měsíců předtím uskutečněn do té doby největší test atomové bomby. Zajímavé je, že i Heim se při vymýšlení názvu svých plavek inspiroval nechvalně známou zbraní. Tak, či onak, nástup bikin do módy byl opravdovou bombou, kterou sám Réard navíc podněcoval slogany ve stylu „Pravé bikiny jsou tak malé, že je lze protáhnout snubním prstýnkem“. Zatímco na Azurovém pobřeží se postupně osmělovaly dívky a mladé ženy k jejich nošení, Itálie se Španělskem je zprvu zakázaly. Kapitulovaly až během 50. let, kdy bikinám k popularitě výrazně napomohly herečky v čele s Brigitte Bardot.
Francouzská diva, která se stala poválečným symbolem sexuální nevázanosti, v nich pózovala nejen na plážích v Cannes a Saint-Tropez, ale i na filmový plakát ke snímku Manina, la fille sans voile (1952), který byl ve Spojených státech uváděn pod názvem Manina, the Girl in the Bikini. Paradoxem je, že právě prudérní Amerika bikiny dlouho odmítala. Třeba písnička Briana Hylanda z roku 1960 pojednává o dívce, která oblékla bikiny a pak se v nich ostýchala vyjít mezi lidi („It was an itsy bitsy teenie weenie yellow polka dot bikini…“). Nejspíš i proto se až deset let po Brigitte Bardot stala ikonou těchto plavek herečka Ursula Andress, která v nich slavně vyšla z moře ve filmu Dr. No (1962).
