Také jste nabyli dojmu, že jen s deseti tisíci kroky denně a čtyřmi tréninky týdně se můžete dožít vysokého věku? Otázka je, zda se trénink opravdu musí stát každodenní součástí života v takto usilovné podobě, nebo zda nejde spíš o další extrém, do něhož jsme tlačeni selfíčky „nedostižných“ na sociálních sítích. Radost z pohybu se totiž může snadno zvrhnout v zoufalý dril.
Nemáte někdy pocit, že z aktivit, které by nám měly dělat radost, se stávají diktátoři? Jaká emoce se vám jako první vybaví, když se řekne sport? Je to radost a těšení se na to, kdy opět najdete čas na svou oblíbenou aktivitu, nebo naopak si pod tím slovem vybavíte pocit neštěstí a odporu, jak si to pamatujete z dětství nebo mládí, kdy vás ke sportu nutili učitelé ve škole a rodiče?
TIP NA VIDEO: Je 10 tisíc kroků denně nutnost, nebo jen marketingový tah?
Jsme různí, proto taky ne každý vyhledává aktivní trávení volného času. Dvacet kilometrů běhu nebo stovka na kole je pro někoho vrcholem dne či týdne, ale pro jiného už jen tato představa bývá očistcem. Je něco špatného na tom, když si pod ideálním odpolednem představíte lenošení na gauči s knihou nebo posezení v kavárně? Je s vámi něco v nepořádku v případě, že ve vás usilovná sportovní aktivita vyvolává odpor?
Dospělý člověk by měl podle vědců denně prospat sedm až osm hodin a týdně strávit dostatečně intenzivním sportováním alespoň 150 minut. Podle údajů Světové zdravotnické organizace ale spánkovou normu neplní dvě třetiny dospělých a fyzickou aktivitu zanedbává 28 procent lidí starších osmnácti let. No jo, ale co když vylepšení těchto parametrů není zase až takovou jistotou zdraví, krásy a dlouhověkosti? Snad každý přece potkal ženy i muže, kteří nežijí zdravě, spí málo, nikdy nesportovali, sklenka alkoholu je jejich potěšení, a přesto jsou zdraví a spokojení. Odpověď na tento rozpor by měl dát zdravý rozum, který respektuje individuální potřeby člověka a snaží se udržet ve věcech rovnováhu.
Určitě si vzpomenete na známý a populární slogan „sport je naše droga“. „Setkávám se s lidmi, pro které je sport hlavní životní prioritou a obětovali mu řadu jiných věcí. Nad sportem neustále přemýšlejí, a to i mimo tréninky či zápasy, a svůj život si bez něj už nedokážou ani představit. Takového člověka bych však neoznačil jako závislého, ale spíše jako extrémně motivovaného a odhodlaného,“ popisuje sportovní psycholog Václav Petráš případy ze své praxe. Výzkum z roku 2009, jehož závěry citoval například Daily Mail, dokázal, že závislost na cvičení je podobná závislosti na heroinu. Lidé závislí na cvičení trpí stejnými abstinenčními příznaky jako po tvrdé droze, tedy zimnicí, třesem, drkotání zuby, tiky očních víček, stejně jako závislí na heroinu. Ale v realitě jsou takové případy spíše extrémy.
Častěji se můžeme setkat s přehnaným cvičením jako součástí poruch příjmu potravy. Rodiče, lékaři i trenéři se stále více setkávají s mladými děvčaty i chlapci, kteří extrémní cvičení pojímají jako doplněk k extrémně nízkému příjmu potravy, nebo naopak cvičením kompenzují záchvaty bulimie. Není neobvyklé, že se poruchy příjmu potravy rozvíjejí právě u aktivních sportovců, kdy někdo z jejich okolí nevhodnou poznámkou o jejich vzhledu nastartuje v mozku kolotoč sebedestrukce a přemýšlení o tom, jestli jsou dost hezcí, štíhlí a zda na vybraný sport stačí.
Studie norské profesorky sportovního lékařství Jorunn Sundgot-Borgen mezi 1200 elitními sportovci prokázala poruchu příjmu potravy bezmála u 14 procent z nich. V Česku navíc podobných diagnóz v poslední době přibývá, a to hlavně u mladých od 15 do 19 let. V roce 2020 se jich léčilo 1093, což je téměř o 90 procent více než před deseti lety, uvádí analýza Ústavu zdravotnických informací a statistiky.
Jak tedy ke sportu přistupovat správně, abychom ze sebe neudělali otroka počítání kalorií a kilometrů? Už od dětství na nás působí nejrůznější vlivy, jejichž váhu a dopad na náš budoucí život si většinou ani neuvědomujeme, třeba panenka Barbie. S přibývajícím věkem samozřejmě pochopíme, že žena s bujnými ňadry, nesmyslně úzkým pasem a dlouhýma nohama se reálným ženám nepodobá ani vzdáleně. Na stránkách časopisů se ale čas od času objevují ženy, které se pomocí operací rozhodly živou barbie stát. Bylo by to jinak, kdybychom si jako malé holčičky hrály s panenkami reálných tvarů?
I muži mají své vzory a představy o tom, jak by správný chlap měl vypadat. V posledních letech se i pod vlivem sociálních sítí rozmohl trend mohutných svalů. Mužský ideál se z lovce a bonvivána typu Belmonda posunul do posilovny, kde jej spíš než na běžeckém pásu najdeme v sekci zvedání těžkých vah. Populární herci a sportovci nepostují na Instagramu fotky s knihou, ale s pořádně naloženou činkou. Muži čím dál častěji řeší problémy, které bychom ještě před dvaceti lety připisovali jen ženám. Počítají kalorie, hlídají si energetický výdej, sledují nejnovější trendy ve sportovní výživě. Je doloženo, že na titulních stranách časopisů jsou rok od roku svalnatější postavy, často počítačově „namakané“. Ačkoli to víme, ve chvíli, kdy se sebou nejsme spokojeni, na Photoshop někdy zapomeneme. A srovnáváme se.
Sport je ale určitě jedna z nejbezpečnějších drog. Podle lékařů by se do našeho kalendáře měla každý den vejít alespoň hodina na procházku a asi dvakrát týdně by nám prospěla intenzivní sportovní aktivita. Je jedno, jestli svižná chůze, plavání, jízda na kole nebo trénink na půlmaraton. V případě, že nejste vrcholovým sportovcem, není nutné sportu podřídit celý život.
Stejně jako z počítání kalorií by se i z počítání kilometrů a času stráveného sportem měl stát jen orientační ukazatel toho, jak si v pomyslném souboji se svým fyzickým světem stojíme. Jistě si mnozí z nás prošli obdobím, kdy se naše denní spokojenost odvíjela od toho, zda jsme zvládli dodržet nastavenou dietu a předepsanou fyzickou aktivitu. A je jedno, jestli nám parametry nastavoval trenér, nebo naše hlava toužící po dokonalé postavě.
Vytvořit si cíl a denní režim z extrémních věcí není dlouhodobě udržitelná verze spokojeného života. Určitě nepotřebujeme experta, aby nám tohle řekl. Představte si, že byste se rozhodli, že už nikdy nebudete jíst čokoládu, nedáte si oblíbené jídlo nebo budete denně po práci běhat deset kilometrů. Hned první selhání vás pravděpodobně svede z nastavené cesty a vy si další den opět řeknete, že když se nic nestalo jednou, nestane se nic znovu.
Mnohem rozumnější je nastavovat si reálné cíle. Počítat kilometry i kalorie se vyplatí ne v denním, ale například týdenním režimu. Většina lidí je totiž schopna dodržet striktní zásady v jídle během pracovního týdne, ale víkend se stává problémem. Lákadla jako opulentní večeře, grilování a drink s přáteli do takových plánů příliš nezapadají. Ale proč si s tím dělat velkou hlavu?
To, co se jeden den zdá jako obří přísun energie, můžete další den vykompenzovat dlouhou túrou nebo vám příjemným sportováním. Zvýšené hodnoty v kalorických tabulkách vyrovnáte zvýšenými hodnotami i v tabulkách sportovních, a můžete být v klidu. Vypadá to jednoduše, klíčem ke spokojenému životu, fungujícímu tělu a zdravé budoucnosti je jednoduše balanc, tak jako ostatně ve všem. Jen je třeba najít svou individuální cestu, protože na té se tak snadno neztratíme někam, kde nechceme být.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
